Hysterka s někým chodí jako vždycky, ale její dvě kamarádky – pěkné, inteligentní a úspěšné – už roky nezavadily o nic použitelného. S heslem ‚na muže života mám čas do devadesáti, dítě je třeba řešit okamžitě‘ se pustily do vyhledávání, zkoumání, třídění a vyřazování možných poskytovatelů genetického materiálu. První ze seznamu vypadli muži s vadami na kráse, různými více či méně závažnými povahovými úchylkami a IQ pod 130. Potom šli pryč vředaři, astmatici, alkoholici a týpkové se sklonem k depresím. Potom vyškrtly ‚playboye, hochštaplery a hajzlíky, jejichž kopie bychom nerady viděly vyrůstat v dětském pokojíčku‘. V poslední chvíli vypadli homosexuálové a muži vyššího věku mrmlající cosi o erektilní dysfunkci, se kterými by byla ‚realizace plánu z technických důvodů komplikovaná‘. Nakonec zůstali jen muži, kteří byli jako stvoření být dárci spermatu, jenže měli tu chybu, že kdyby už nějaké dítě vyrobili, chtěli by žít s jejich matkami, a o to ty nadějné budoucí matky z různých důvodů nestály. Začalo druhé kolo.
„Potřebujeme tvou pomoc,“ řekla mi sestra. „Nemohl bys zjistit, kdy a v kolik přijde domů Gagarin a pár drobností o jeho zdravotním stavu?“
Gagarin byl můj kamarád z dětství, který si svou přezdívku vysloužil díky lásce k parašutismu a nepopiratelné podobě s prvním kosmonautem. Žil v Austrálii a na rodnou hroudu se vracel na krátké návštěvy jednou za tři roky.
„Jaké drobnosti?“ zeptal jsem se podezíravě. Sestra koukla na papírek a přečetla ze seznamu: „Jestli neměli v rodině duševní choroby, hemofilii, rakovinu, cukrovku, kardiovaskulární nemoci nebo zda se u nich předčasně neplešatí a rovněž je třeba zeptat se na alergie, školní prospěch a na to, zda má vlastní zuby.
„Chcete ho zařadit do nějakého vesmírného programu?“ zeptal jsem se. „Něco takového,“ odpověděla sestra vyhýbavě. Potom se zeptala na Luigiho, italského překladatele, občas se vyskytujícího v našich končinách, a na další dva chlápky, kteří by mohli funkci splnit. Jednoduše skvělí kandidáti na kolonku v rodném listě zvanou ‚otec neznámý‘. Instantní otcové, kteří dodají, co je třeba, a přitom s nimi není nutné chodit, snášet jejich nálady, přemlouvat je k otcovství, poslouchat jejich rady a bojovat s jejich názory na to, co je pro dítě nejlepší.
„Jen přes mou mrtvolu,“ řekl jsem.
„Ničemu nerozumíš,“ odpověděla sestra.
„Rozumím tomu právě dost dobře.“
„Z mužského úhlu pohledu.“
„A z jakého jiného?“
„Je nesmírně těžké najít muže, se kterým chceš žít a se kterým si umíš představit výchovu dítěte. A ještě aby to chtěl i on a aby se vaše vztahové načasování potkalo s tvojí biologickou schopností počít a porodit,“ řekla sestra. „Muži mají spoustu času na rozmyšlenou, můžou mít děti i v šedesáti. My ženy se musíme rozhodnout, zda budeme donekonečna čekat na prince na bílém koni, a při tom nám ujede i poslední vlak zvaný dítě, anebo zda zvolíme dítě s tím, že princ se časem nějaký najde.
„Já bych ale chtěl být s dítětem, jehož jsem otcem.“
„Chceš vyměňovat plínky a chodit na třídní schůzky?“
„O tom to není. Kdyby bylo to dítě moje, možná bych byl jediným člověkem na světě, který by ho dokázal skutečně pochopit, protože by bylo po mně. Rozumíš? Mít syna nebo dceru s někým, koho neznáš, může znamenat, že ti pod rukama bude vyrůstat někdo, komu nerozumíš, protože v sobě ponese dědictví cizího člověka.“
„Jenže ženám to za to riziko stojí. Protože druhou možností je nemít dítě vůbec.“
Podíval jsem se na sestru. Ten ohnivý projev se k ní vůbec nehodil. Má harmonický vztah a čtyřicet svíček na dortu ještě zdaleka nesfoukla.
„Proč vlastně nemáš děti ty?“ zeptal jsem se.
„Protože můj partner nechce. Myslí si, že hned, jak mi udělá dítě, odkopnu ho.“
„A odkopneš?“
„To záleží na něm.“
Tak přece! Záleží to na mužích!
A tak se taky stalo. První sestřina kamarádka se opravdu potkala s Gagarinem. Já to nezařídil, zjevně měla vlastní páky. K oplodnění nedošlo, došlo ale k něčemu, co by se dalo nazvat ‚láska ve zralém věku‘. Gagarin si prodloužil pobyt a léto prý stráví spolu v Austrálii. Osud druhé kamarádky vzal do rukou jiný muž – ředitel velké společnosti, který jí nabídl místo v Londýně. Nadšeně kývla s tím, že na děti má ještě čas. A co se týče mé sestry, tak ta právě v kalendáři počítá do osmadvaceti.
Maxim E. Matkin
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
Časopis ELLE
