Ten inzerát vypadal slibně. Nestálo v něm, že se během čtyřiadvaceti hodin stanete milionáři, a nežádal po vás, ať pošlete dvacet nebo třicet dolarů na tu a tu adresu. Vcelku věcně prohlašoval, že si můžete ve volném čase – a z domova – přivydělat dvacet pět až padesát dolarů denně, pokud se stanete ,operátorkou Telefonu fantazie‘.
Nic víc tam nebylo, jen telefonní číslo. Zavolala jsem.
Chlápek na druhém konci drátu vypadal potěšeně, že jsem se ozvala. Ani můj přízvuk mu nevadil, a naopak se nechal slyšet, že má angličtina, dosud v některých směrech poněkud chatrná (bydlela jsem v Americe sotva šest neděl), může být pro klienty ,vzrušující‘. Ale telefonické setkání mu nestačí, musím se dostavit na pohovor, teprve pak se mu podaří určit, zda jsem skutečně vhodná kandidátka. Dal mi adresu, a i když už se smrákalo, řekl, že bude nejlepší, když přijdu ještě dnes.
„Mimochodem,“ zeptal se, než zavěsil. „Víte, co je to Telefon fantazie?“
„Jasně,“ řekla jsem, „teda… co to vlastně je?“
„Výborně,“ zaradoval se chlápek a přeslechl mou otázku. „Čekám vás.“
Odjela jsem na místo se svým přítelem O. Byl z mého projektu přivýdělku celý nadšený, div že se cestou nevyboural. „Pětadvacet až padesát dolarů denně!“ vykřikoval. „Možná i víc, když se budeš snažit. Pokud to vložíme do byznysu, budeme se za pět let vozit na naší jachtě! Nastudoval jsem všechny příručky…“
To byla pravda. Můj bostonský přítel O., toho času žijící z podpory, skutečně přelouskal desítky knížek s názvy jako ,Chudákův průvodce prvním milionem‘, ,Jak neuvěřitelně zbohatnout a přitom zůstat líný jako veš‘, ,Lhali vám: práce vám peníze nepřinese, zato podnikání ano‘ a tak dál. O. byl v těchhle záležitostech přeborník. Po večerech jsme se dohadovali, zda svou jachtu pokřtíme mužským, či ženským jménem.
„Máš představu, co by Telefon fantazie mohl být?“ ptala jsem se ho.
„No… třeba budeš sedět u takový malý ústředny a ta bude celá pomalovaná psychedelickými barvami…“
„A co když je to nějaká sprosťárna?“
„Ivo! Za pětadvacet až padesát dolarů denně…“
Konečně jsme zastavili před pracovištěm. Byl to na první pohled docela obyčejný bostonský baráček z bíle natřených prken. Ale uvnitř podle všeho sídlila významná korporace. O. mě vystrčil z pontiaku a sám stiskl zvonek. Chlápek – asi tak padesátiletý, oděný do tepláků a ne zrovna dobře oholený – mě vtáhl dovnitř a na O. se zaškaredil.
„Vy počkáte venku.“
Potom mi v kanceláři, která nesla všechny znaky obyčejné, dost špinavé kuchyně, uvařil kafe a řekl, že jeho podnik už mnoho let prosperuje. Budu pracovat z domova, v hodinách, které mi vyhovují. Dostanu pět doláčů za telefonát, ale jen v případě, že z každého zákazníka vytáhnu číslo kreditní karty a nahlásím ho centrále, která ověří, jestli je pravá.
„Nevěřila bys,“ nechal se slyšet, „kolik chlapů se tě bude snažit ožulit. Jakmile uslyší tvůj hlas v telefonu, začnou vzdychat, úpět, kvílet – a ‚nerozumějí‘, když jim řekneš o kreditku. Pokud se ozve takový neplatící úchyl, musíš okamžitě položit sluchátko. Jinak nic nevyděláš ani ty, ani naše firma. Je to jasný?“
„Jasný.“
„A teď, jestli dovolíš, tě trochu přezkouším. Já půjdu vedle do ložnice, ty zůstaneš v kuchyni a budeš na mě křičet, zatímco já si ho budu… chápeš. Počkej, počkej,“ naklonil se ke mně, „ty bys mohla být domina. Anebo taky nemusela… Ne, bude lepší, když zůstaneš přirozená, ne doslova sladká, ale bičem taky práskat nemusíš. Tak jdeme na to, Marion?“
„Marion?“
„Musíš mít přezdívku. Mají je všechny holky, některé i dvě nebo tři, podle scénáře. Ale tobě pro začátek jedna stačí.“
Chlápek se odebral do vedlejšího pokoje a za pět vteřin se ozvalo: „Crr, crr… to je Marion?“
„Ano, jsem Marion.“
„Ach, Marion, už jsem se tě nemohl dočkat! Co říkáš, zašpásujeme si?“
„Jo.“
„Už si připravuju krém, Marion. Poraď mi, co mám teď dělat?“
„No… předpokládám, že musíš vyndat ptáka…“
„NE!“ zařval chlápek. „Copak jsem ti to nevysvětloval? Nejdřív musí vyndat kreditku!“
„Jo… jasně.“
Jakmile bylo zjištěno, že kreditní karta je platná, dali jsme se do díla.
„Kde jsi, Marion?“ zaúpěl chlápek. „Co máš na sobě?“
„No… sedím tady v kuchyni na židli, na sobě mám džíny, mikinu…“
„Ježíšikriste! Takhle by to nešlo. Tohle je Telefon fantazie! Kde jsi? Co máš na sobě?“
„Rozkošnicky se rozvaluju na černé pohovce, na sobě mám modré prádýlko, a jestli to ještě nevíš, jsem osmnáctiletá čtyřicetikilová blondýna. Jsem šíleně nadržená a čekám jen na tebe, brouku.“
„Učíš se,“ pochválil mě chlápek, pak sáhl po kelímku s krémem a navigoval mě, co mám říkat, dokud se z vedlejší místnosti neozvalo spokojené „Uf!“
Chlápek, celý zarudlý a usměvavý, se vrátil do kuchyně a dopínal si poklopec. „Potřebuje to ještě dotáhnout, ale myslím, že tě můžu přijmout. Tvýmu chlapovi to nevadí?“
„Zdá se, že ne. Když jsou v tom prachy…“
Tak jsem se stala operátorkou Telefonu fantazie. Každý večer jsem musela sedět doma a brát hovory, které pro mě přepojovala ústředna. Několikrát jsem se svým známým, kteří volali zrovna v ,pracovní době‘, představila jako Marion, takže si mysleli, že mi šibe. Ale během pár neděl jsem se vypracovala a z telefonu se ozývalo pět, šest i osm spokojených ,Uf!‘ denně.
Za každé ,Uf!‘ mi chlápek přičetl pět babek k týdenní výplatě a O., kterého bavilo pozorovat, jak sedím v teplákách na matraci a přes sluchátko kouřím, se těšil na jachtu.
Seznámila jsem se taky – i když jen letmo a telefonicky – s několika dalšími operátorkami. Většinou to byly maminy v domácnosti, které si takhle přivydělávaly, zatímco přebalovaly děti, nakládaly nádobí do myčky nebo vařily večeři. Nemusely si ani dávat pozor, aby zákazníci na druhém konci drátu neslyšeli dětský pláč nebo řinkot hrnců. Tohle byl Telefon fantazie – každý věděl, že jde jen o iluzi, a ochotně do věci zapojil svou vlastní představivost.
Bohužel mi ústředna přepojovala čím dál víc hovorů od lidí, kteří žádnou kreditku neměli, anebo od dvanáctiletých kluků, kteří ji ukradli tatínkovi. (Na ty bylo třeba dát obzvlášť pozor: chlápek nehodlal jít do lochu za zneužívání nezletilých.)
A stalo se ještě něco jiného. S každým ,Uf!‘, které se ozvalo ze sluchátka, jsem čím dál tím rychleji ztrácela úctu ke všem tvorům s chromozomem Y. Ani sousedovic kocoura jsem už nedrbala za ušima. O. si právem stěžoval, že projevuju čím dál menší ochotu jít s ním do postele. Nechal se slyšet, že jestli to takhle bude pokračovat, nezbyde mu než zavolat ústřednu z budky a vyžádat si Marion.
„Nemáš kreditku,“ připomněla jsem mu. O. posmutněl.
Po třech měsících už jsem nemohla. Vzdala jsem se místa operátorky.
A O., trochu rozladěný, že nevydělám na jachtu, ale zároveň šťastný, že se mnou zase může spát, vyslovil památnou větu:
„Vidíš to? V Americe si člověk bez kreditky nemůže už ani vyhonit ptáka!“
Autorka je spisovatelka
Nic víc tam nebylo, jen telefonní číslo. Zavolala jsem.
Chlápek na druhém konci drátu vypadal potěšeně, že jsem se ozvala. Ani můj přízvuk mu nevadil, a naopak se nechal slyšet, že má angličtina, dosud v některých směrech poněkud chatrná (bydlela jsem v Americe sotva šest neděl), může být pro klienty ,vzrušující‘. Ale telefonické setkání mu nestačí, musím se dostavit na pohovor, teprve pak se mu podaří určit, zda jsem skutečně vhodná kandidátka. Dal mi adresu, a i když už se smrákalo, řekl, že bude nejlepší, když přijdu ještě dnes.
„Mimochodem,“ zeptal se, než zavěsil. „Víte, co je to Telefon fantazie?“
„Jasně,“ řekla jsem, „teda… co to vlastně je?“
„Výborně,“ zaradoval se chlápek a přeslechl mou otázku. „Čekám vás.“
Odjela jsem na místo se svým přítelem O. Byl z mého projektu přivýdělku celý nadšený, div že se cestou nevyboural. „Pětadvacet až padesát dolarů denně!“ vykřikoval. „Možná i víc, když se budeš snažit. Pokud to vložíme do byznysu, budeme se za pět let vozit na naší jachtě! Nastudoval jsem všechny příručky…“
To byla pravda. Můj bostonský přítel O., toho času žijící z podpory, skutečně přelouskal desítky knížek s názvy jako ,Chudákův průvodce prvním milionem‘, ,Jak neuvěřitelně zbohatnout a přitom zůstat líný jako veš‘, ,Lhali vám: práce vám peníze nepřinese, zato podnikání ano‘ a tak dál. O. byl v těchhle záležitostech přeborník. Po večerech jsme se dohadovali, zda svou jachtu pokřtíme mužským, či ženským jménem.
„Máš představu, co by Telefon fantazie mohl být?“ ptala jsem se ho.
„No… třeba budeš sedět u takový malý ústředny a ta bude celá pomalovaná psychedelickými barvami…“
„A co když je to nějaká sprosťárna?“
„Ivo! Za pětadvacet až padesát dolarů denně…“
Konečně jsme zastavili před pracovištěm. Byl to na první pohled docela obyčejný bostonský baráček z bíle natřených prken. Ale uvnitř podle všeho sídlila významná korporace. O. mě vystrčil z pontiaku a sám stiskl zvonek. Chlápek – asi tak padesátiletý, oděný do tepláků a ne zrovna dobře oholený – mě vtáhl dovnitř a na O. se zaškaredil.
„Vy počkáte venku.“
Potom mi v kanceláři, která nesla všechny znaky obyčejné, dost špinavé kuchyně, uvařil kafe a řekl, že jeho podnik už mnoho let prosperuje. Budu pracovat z domova, v hodinách, které mi vyhovují. Dostanu pět doláčů za telefonát, ale jen v případě, že z každého zákazníka vytáhnu číslo kreditní karty a nahlásím ho centrále, která ověří, jestli je pravá.
„Nevěřila bys,“ nechal se slyšet, „kolik chlapů se tě bude snažit ožulit. Jakmile uslyší tvůj hlas v telefonu, začnou vzdychat, úpět, kvílet – a ‚nerozumějí‘, když jim řekneš o kreditku. Pokud se ozve takový neplatící úchyl, musíš okamžitě položit sluchátko. Jinak nic nevyděláš ani ty, ani naše firma. Je to jasný?“
„Jasný.“
„A teď, jestli dovolíš, tě trochu přezkouším. Já půjdu vedle do ložnice, ty zůstaneš v kuchyni a budeš na mě křičet, zatímco já si ho budu… chápeš. Počkej, počkej,“ naklonil se ke mně, „ty bys mohla být domina. Anebo taky nemusela… Ne, bude lepší, když zůstaneš přirozená, ne doslova sladká, ale bičem taky práskat nemusíš. Tak jdeme na to, Marion?“
„Marion?“
„Musíš mít přezdívku. Mají je všechny holky, některé i dvě nebo tři, podle scénáře. Ale tobě pro začátek jedna stačí.“
Chlápek se odebral do vedlejšího pokoje a za pět vteřin se ozvalo: „Crr, crr… to je Marion?“
„Ano, jsem Marion.“
„Ach, Marion, už jsem se tě nemohl dočkat! Co říkáš, zašpásujeme si?“
„Jo.“
„Už si připravuju krém, Marion. Poraď mi, co mám teď dělat?“
„No… předpokládám, že musíš vyndat ptáka…“
„NE!“ zařval chlápek. „Copak jsem ti to nevysvětloval? Nejdřív musí vyndat kreditku!“
„Jo… jasně.“
Jakmile bylo zjištěno, že kreditní karta je platná, dali jsme se do díla.
„Kde jsi, Marion?“ zaúpěl chlápek. „Co máš na sobě?“
„No… sedím tady v kuchyni na židli, na sobě mám džíny, mikinu…“
„Ježíšikriste! Takhle by to nešlo. Tohle je Telefon fantazie! Kde jsi? Co máš na sobě?“
„Rozkošnicky se rozvaluju na černé pohovce, na sobě mám modré prádýlko, a jestli to ještě nevíš, jsem osmnáctiletá čtyřicetikilová blondýna. Jsem šíleně nadržená a čekám jen na tebe, brouku.“
„Učíš se,“ pochválil mě chlápek, pak sáhl po kelímku s krémem a navigoval mě, co mám říkat, dokud se z vedlejší místnosti neozvalo spokojené „Uf!“
Chlápek, celý zarudlý a usměvavý, se vrátil do kuchyně a dopínal si poklopec. „Potřebuje to ještě dotáhnout, ale myslím, že tě můžu přijmout. Tvýmu chlapovi to nevadí?“
„Zdá se, že ne. Když jsou v tom prachy…“
Tak jsem se stala operátorkou Telefonu fantazie. Každý večer jsem musela sedět doma a brát hovory, které pro mě přepojovala ústředna. Několikrát jsem se svým známým, kteří volali zrovna v ,pracovní době‘, představila jako Marion, takže si mysleli, že mi šibe. Ale během pár neděl jsem se vypracovala a z telefonu se ozývalo pět, šest i osm spokojených ,Uf!‘ denně.
Za každé ,Uf!‘ mi chlápek přičetl pět babek k týdenní výplatě a O., kterého bavilo pozorovat, jak sedím v teplákách na matraci a přes sluchátko kouřím, se těšil na jachtu.
Seznámila jsem se taky – i když jen letmo a telefonicky – s několika dalšími operátorkami. Většinou to byly maminy v domácnosti, které si takhle přivydělávaly, zatímco přebalovaly děti, nakládaly nádobí do myčky nebo vařily večeři. Nemusely si ani dávat pozor, aby zákazníci na druhém konci drátu neslyšeli dětský pláč nebo řinkot hrnců. Tohle byl Telefon fantazie – každý věděl, že jde jen o iluzi, a ochotně do věci zapojil svou vlastní představivost.
Bohužel mi ústředna přepojovala čím dál víc hovorů od lidí, kteří žádnou kreditku neměli, anebo od dvanáctiletých kluků, kteří ji ukradli tatínkovi. (Na ty bylo třeba dát obzvlášť pozor: chlápek nehodlal jít do lochu za zneužívání nezletilých.)
A stalo se ještě něco jiného. S každým ,Uf!‘, které se ozvalo ze sluchátka, jsem čím dál tím rychleji ztrácela úctu ke všem tvorům s chromozomem Y. Ani sousedovic kocoura jsem už nedrbala za ušima. O. si právem stěžoval, že projevuju čím dál menší ochotu jít s ním do postele. Nechal se slyšet, že jestli to takhle bude pokračovat, nezbyde mu než zavolat ústřednu z budky a vyžádat si Marion.
„Nemáš kreditku,“ připomněla jsem mu. O. posmutněl.
Po třech měsících už jsem nemohla. Vzdala jsem se místa operátorky.
A O., trochu rozladěný, že nevydělám na jachtu, ale zároveň šťastný, že se mnou zase může spát, vyslovil památnou větu:
„Vidíš to? V Americe si člověk bez kreditky nemůže už ani vyhonit ptáka!“
Autorka je spisovatelka
