Rovnost v posteli? Nikdy!

Někdy bych si tak strašně přála, aby mě Petr chytil za vlasy a prostě si mě vzal, kdy chce a kde chce,“ řekla mi nedávno kamarádka Soňa po druhé dvojce vína. Se svým přítelem žije už třetím rokem a ve vztahu jim jinak všechno klape na maximum: společné zájmy, exotické dovolené, vrchovatý kopec porozumění… Kde je tedy problém? Všechna ta empatie se podle Soni přesunula i do postele. Když mi to rozmrzele vyprávěla, v první chvíli jsem si pomyslela, že na tom přece není nic špatného – když vám to druhý udělá přesně tak, jak chcete. Jak se ale ukázalo, Sonin problém byl jinde: s vzájemným porozuměním se u ní vytratila i vášeň. Její přítel Petr totiž neudělá nic, o čem dopředu neví, že se Soně nelíbí. Nechce, aby měla pocit, že mu jde jenom o vlastní uspokojení. „Víme přesně, co má ten druhý rád. Kde začít, čím pokračovat… Jenomže občas mi to připadá, jako bychom postupovali podle návodu k použití. Když nedejbože přijde na něco, na co nejsme zvyklí, Petr se mě vždycky zeptá, jestli je to o.k., jestli mi to nevadí. A v tu chvíli moje touha klesá na nulu.“

Soniny pocity by tak mohly být vnímány trochu jako odvrácená strana boje za rovnoprávnost: samozřejmě že není dobré, pokud s vámi partner v posteli dělá, co se mu zachce, stejně tak ale není dobré, pokud dělá jen to, o čem dopředu ví, že je to ‚schváleno‘. Jednoduše řečeno: chováte se k sobě ve vztahu jako dobří přátelé, kteří se vždy podpoří a kteří všechno dělají po vzájemné dohodě? Fajn. Tohle ale vždycky nepatří do postele. Tam by (podle tisíciletých zkušeností) měla pořád patřit jen a jen vášeň. Esther Perel, belgická psycholožka pracující v New Yorku, tvrdí, že pokud se modely chování, kdy mezi partnery panuje hluboký vzájemný respekt a kdy si partneři všechno výborně vyříkají, přesouvají do ložnice, hrozí velké nebezpečí: „Potíž je v tom, že ,přátelsko-vztahové‘ buňky jsou často naprosto deerotizované,“ říká psycholožka, která na toto téma dokonce vydala knihu Mating in Captivity. A dodává: „Sexuální touha není kompatibilní s touhou po rovnosti. Právě naopak, potřebuje změnu. Přece se nemilujeme se svým dvojníkem, kamarádem, kterého musíme uctít tím, že mu dáme vše, co chce, a naopak to samé po něm budeme vyžadovat i nazpět.“ Dovedete si představit takové malé účtování mezi milenci? Já tobě pusou, ale pak ty pusou mě. Pět minut na tobě, za pět minut zezadu… Pomoc!

Věci se musejí dělat spontánně, varuje Esther Perel, která se ve své praxi setkala s desítkami manželských párů, jež sice byly dokonale šťastné, ovšem v posteli je trápila nuda a odcizení: „Rovnost je fajn, ale příliš dokonalý soulad ,má dáti – dal‘ zabíjí vášeň. Rovnostářské ideály by se neměly dostat přes práh ložnice!“

Její názor potvrzuje i český sexuolog Ondřej Trojan, podle nějž přílišná uvědomělost může ohrozit touhu, erotickou vášeň a spontaneitu: „Jestli totiž sex něco spolehlivě hubí jako herbicid pampelišky, pak je to stereotyp a nuda,“ tvrdí.

Já Tarzan, ty Jane

Je ale možné oddělit život v posteli od toho ostatního? Být si s partnerem rovni při plánování dovolené, vedení účtu, ale ne při sexu? Právě tuhle otázku si nedávno musela položit osmadvacetiletá Alena. „Ze začátku jsme si milování s Tomášem docela užívali. Asi po měsíci naše vášeň začala skomírat,“ vyprávěla mi. Za pár týdnů z jejího přítele vypadlo, že by na ni byl při sexu rád poněkud ostřejší. „S tím, že bychom s sebou občas do postele vzali třeba i bičík, jsem byla úplně v pohodě. Tomáš měl ale problém přijít s něčím, co by mohlo být v rozporu s naším normálním životem – totiž tím, že se k sobě chováme hezky a moc si rozumíme. Ačkoli to byl on, kdo po dominanci toužil, nedokázal v sobě tuhle bariéru překonat.“

Podobné situaci přitom čelí celá řada párů: podle psychologů je totiž často všeobecně zaměňováno ‚společenské‘ rozdělení rolí, které musí být asexuální, aby byla zajištěna všem stejná práva (dělám stejnou práci, a tak tedy budu – ideálně – dostávat stejný plat), a to ‚intimní‘, kde už role muže a ženy musejí být sexualizované. Tarzan zůstává Tarzanem, Jane zůstává Jane (co na tom, že v práci jeho ochranu nepotřebuje jako v pralese).

Dvaatřicetileté Kamile, ředitelce české pobočky jedné nadnárodní firmy, se ale podobné oddělení světů podařilo bez problémů. Když proti ní sedíte, ani na okamžik nepochybujete, že zvládá dvacítku podřízených i nečekané stresové situace: sebevědomá, rázná, dokonalá profesionálka každým slovem i pohybem. Chuť rozhodovat prý ale nepouští do ložnice. Do svého přítele Pavla je zamilovaná už druhým rokem – poznali se na jedné konferenci, následovalo pár rande a po nich i společné bydlení. Jako člověk, který šéfuje, uděluje práci, rozdává úkoly i výplaty, má ale občas už své dominance dost. „Výborně si rozumíme, doma máme rozdělené úkoly, o všechny povinnosti se spolu dělíme rovným dílem. Ale v posteli se Pavlovi dobrovolně absolutně podřizuji. Mám ráda, když má nade mnou moc,“ dodává.

Její případ tak trochu připomíná často uváděný fakt, že celá řada vrcholových manažerů touží po tom, aby žena měla při sexu navrch, aby někdo (alespoň) na chvíli vládnul jim. V tomhle případě je to trochu naopak, tady je manažerkou Kamila, i ona si ale ráda užije roli ‚podřízené‘.

Dneska velím já

Podobně jako Kamila dávají české ženy podle sexuologů obecně přednost sexuálním vztahům, v nichž hrají dominantní roli muži. To ovšem neznamená, že by toužily po absolutní podřízenosti, latexu a bičíku. Dominance má spoustu odstínů – někdo ji vnímá už v určitých polohách (kdo je nahoře a dole), jiný v tom, že mu dá partner najevo, jak moc něco chce.

Nemohu si v této souvislosti nevzpomenout na to, co mi jednou řekla kamarádka Lucie: „Muž, který ti dá najevo, že o jeho touze se nediskutuje a že tě chce tady a teď, a nikoli, až vyklidíš myčku, je neodolatelný – tedy pokud ho taky chceš a cítíš přitom stejnou vášeň.“

Touha po určité mužské nadvládě přitom může vycházet už ze samotné mužské a ženské konstituce. „Objem mužského těla, které mám nad sebou, a pocit, že jsem menší, křehčí, zranitelnější, to je něco úžasného,“ řekla mi nedávno jedna kolegyně (a druhá, která nás poslouchala, to ihned potvrdila).

Mohlo by se tak zdát, že ženy touží mít doma bezohledného dobyvatele, podle sexuologa Jaroslava Zvěřiny je to ale složitější: dominantního ‚grázlíka‘, který bude pánem situace, upřednostňují ženy spíše tehdy, hledají-li příležitostný sex. „K dlouhodobějším vztahům si vybírají opačný typ – ohleduplného pozorného milence, který ženu ochrání a plní její přání. Záleží tedy zřejmě na tom: jak, kdy a s kým,“ vysvětluje Zvěřina.

Navíc to, že absolutní rovnost nemá v posteli místo, neznamená, že by všechny ženy měly automaticky zaujmout pozici bezbranné submisivní krásky, která sice umí rozhodovat o mezinárodních obchodech či právních kauzách, ale v posteli se všemu podřídí. Role se samozřejmě dají střídat podle chuti či nálady. „Baví mě, pokud v posteli můžeme dokazovat svoji sílu a schopnosti. Jednou si muže podrobit, a příště si to klidně vyměnit… Konvencí je dost všude okolo, tak proč je tahat i do sexu?“ řekla mi při našem rozhovoru ještě Alena. Sex by měl být především hrou, při jejímž průběhu si můžete vyzkoušet, co se vám zamane. Vášeň, která se na nic neohlíží, i něžné rozmazlování. „Tady nejsou žádná pravidla. Navíc se tyto role v průběhu života mění. Jak role společenské, tak ty milenecké. Kdo se od puberty miloval a miluje jen jedním způsobem, je poměrně fádním milencem nebo milenkou,“ vysvětluje sexuolog Trojan.

Touha po vášni

Co by si tedy měla počít moje kamarádka Soňa, která nechce přijít o svůj spokojený vztah, ale zároveň ji její sexuální život spíš ubíjí, než aby ji nabíjel energií? Podle odborníků by měla svému příteli o svých pocitech říct, byť to možná zpočátku nebude jednoduché. A začít si znovu v posteli hrát. Nebo si jednoduše vzít, co chce, nedokáže-li si to vzít její přítel. Jediným vodítkem k dobrému sexu totiž i nadále zůstává realizování svých představ a prosazování svého ega. „Přílišná péče o druhého potlačuje vlastní touhu. Ta totiž není výsledkem žádného demokratického návrhu, ale pramení ze vzrušení, síly a agresivity,“ dodává psycholožka Esther Perel.