Poprvé jsem si toho všimla u dospívajícího syna mého přítele. Měl s námi strávit víkend na chalupě, což dělá často, takže žádný problém. Tentokrát nám ale oznámil, že s sebou vezme přítelkyni. Propadla jsem panice. Je mu patnáct. Kde budou spát?! Odděleně, nebo spolu? Už to spolu dělali? Nebo se to má stát poprvé u nás? Panebože, přece za to nemohu být zodpovědná! Podle toho, jak Filípek mluví, se dalo soudit, že má se sexem bohaté zkušenosti. Telefonovala jsem první ženě svého přítele. Snad poprvé v životě shodila masku NŽS, Nejchytřejší ženy světa. Přísahala by, že o sex nejde, spolužačka k nim často chodí, zahlédla jen lehký polibek, ale vlastně na to ani tak přísahat nemůže, takže rozhodnutí nechá na nás. Díky za radu, Marto.
S přítelem jsme o tom mluvili téměř do rána. Protože nás ale nenapadlo rozumné zdůvodnění, proč by s námi ona spolužačka neměla jet, kývli jsme. Nezbylo než čekat, jak se věci vyvinou. Vyvinuly se... nevinně. Ukázalo se, že přítelkyně je fajn, občas se drží za ruce, chodí na procházky, spí zvlášť. Na přímou otázku, kterou Filípkovi na závěr položil otec v ústraní, dostal pro naši generaci nečekanou odpověď: „Si upad, ne? Máme čas.“ Přítel celý víkend lomil rukama, že jeho syn je latentní homosexuál. Dostala jsem záchvat smíchu a pak si začala dělat poznámky. Došlo mi, že v téhle generaci bude mnoho věcí jinak. I sex.
Vzpomněla jsem si na nevázané způsoby konce osmdesátých let. O sexu jsme moc nenamluvili, ale o to intenzivněji jsme se věnovali praktické stránce věci. Až donedávna se zdálo, že generace dnešních dvacátníků musí být ještě uvolněnější. Koneckonců, celý svět mluví pořád o sexu. Dívejte se pět minut na televizi a zkuste si spočítat slovní či vizuální narážky související se sexem – ani prima vařečka vás neochrání, jedinou erotickou pauzu zažijete při fotbalu mezi reklamami. Rozhlédněte se po ulici, zajděte do kina, otevřete časopis, třeba o autech. Všude prsa, nohy, zadky, slovní narážky skryté i otevřené. Sex, sex, sex. Sex ve městě. Můj přítel k tomu poznamenal: „My si ještě pamatujeme dobu, kdy byl sex jenom tam, kde ho člověk dělal. Jenže oni se už narodili do světa, kde mají sex všude kolem sebe. Oni se s tím už učí mluvit, chápeš?“
Může se pak člověk divit, že mluví jazykem, který připomíná citáty z porna? Výrazy, které by byly ještě před nedávnem považovány za pohoršující, se staly téměř normou. Mohou si užívat, s kým chtějí, kdy chtějí a zase tak moc neřešit, co si o tom myslí okolí. Platí pro ně jediné omezení – neomezovat jiné. Tolerance je hlavním zaklínadlem dneška. Jenomže jak doopravdy využívají svobodu, kterou jim přinesla sexuální revoluce? I když jejich textovky občas rodiče vyděsí k smrti, ukazuje se, že mladí lidé jsou konzervativnější, než by se mohlo zdát. Potvrzuje to i studie Sexuologického ústavu z roku 2004 – většina mladých začíná se sexem až po osmnáctém roce a tenhle věk nijak neklesá. Často tak narazíte na páry, které spolu sice chodí už od patnácti, ale to je tak všechno. Zodpovědně prožívají všechno, co partnerství přináší, dávají si drahé dárky, plánují dovolené, což ale automaticky neznamená, že by spolu spali.
Ani časté střídání partnerů nebo nevěru neberou jako způsob, jak ukázat svoji zdatnost. Ostatně to, že nevěra je špatná, si podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění z roku 2003 myslí třiaosmdesát procent Čechů. A přestože toto číslo spíše napovídá, co si ona většina myslí, že má říkat, zdá se, že mladá generace to bere vážně. Psycholog Jan Poddaný má vysvětlení: „Jejich rodiče řádili a dělali děti. Ty pak doma zažívají důsledky – rozvody, střídání partnerů, potíže s tím spojené. Proč by se měli hrnout do stejných problémů? A navíc, ony se nenarodily jen do doby totální sexuální otevřenosti, ale také do doby AIDS.“
V posteli ani slovo
Ani to, že se jazyk oprostil od sexuálních tabu, neznamená, že je opravdová sexuální komunikace snazší. Jedna věc je mluvit o sexu otevřeně před přáteli a druhá probírat s partnerem své představy. Podle psychologů totiž nenucenost ve vyjadřování nemá nic společného s bezproblémovým prožíváním fyzické stránky věci. „V prvních měsících po seznámení je pro mě hrozně těžký vůbec něco říct. Takže si to ani moc neužívám,“ přiznává třiadvacetiletá Lucie. „Zážitky na jednu noc? Něco takového nepřichází v úvahu,“ dodává s tím, že pokud je s partnerem déle a rozumí si, jdou jí hovory o sexu přece jen o něco líp.
I když se může zdát, že mluvit o sexu už dneska není problém a že informovanost je obrovská, podobnou zkušenost zažívá překvapivě mnoho žen. „Nemám problém říct, co se mi líbí nebo že něco nechci. Ale když jde o mé vlastní představy, je to horší. Bojím se, že to mému příteli třeba přijde divný, tak radši řeknu jenom to, u čeho si jsem jistá,“ řekla mi dvaadvacetiletá Katka. S pochopením se nesetkala ani šestadvacetiletá Helena: „Nikdy jsme o sexu nemluvili. Když jsem se ho zeptala, jestli je to pro něj tabu, díval se na mě, jako kdybych spadla z višně,“ dodává. Vyslovit, co se komu líbí, není snadné, to potvrzuje téměř každý. Devatenáctiletá Jana říká, že o sexu příliš nemluví, zároveň ale přiznává, že se považuje za výjimku. Jenomže malý ,průzkum‘ mezi jejími kamarádkami ukazuje, že jsou na tom všechny podobně. Naznačit, to je maximum. Říct ,udělej mi to takhle‘ už tak snadné není.
Odsouzeni ke svobodě
Při diskusích o sexu se tak čím dál tím intenzivněji vkrádá otázka: Opravdu se jim líbí, co dělají, a dělají to, co se jim líbí? To totiž není jisté. Na jedné straně to vypadá, že spousta lidí žije v přesvědčení, že je třeba vyzkoušet vše, na co mají chuť. Podle francouzské sexuoložky Catherine Solane je ale zásadní změnou, že tohle předsevzetí je spíš průzkumným úkolem, a ne výrazem touhy. Je to logické – ve chvíli, kdy je všechno dovoleno, spousta věcí ztratí na zajímavosti. Zkuste se ale zeptat někoho z mladých na nedostatek chuti na sex. Většina z nich neřekne ani slovo a bude cudně klopit zrak. Protože ve chvíli, kdy jsme nepřetržitě konfrontováni s obrazy přirozeného a úžasného sexu, je přiznat si, že nemáme chuť, najednou zatraceně těžké. O to víc, že jsme všichni považováni za sexuálně volné. Není totiž jednoduché přiznat ani vysvětlit, proč tolik lidí začíná trpět sexuální apatií. S naprostou svobodou se totiž občas žije hůř než s nemožností dosáhnout naplnění svých představ. Každá generace se musí vyrovnat s tabu, která patří k její době. Mladá generace přitom má úkol trochu zvláštního rázu – musí se vyrovnat s tím, že je odsouzena ke svobodě. Tu sexuální nevyjímaje.
S přítelem jsme o tom mluvili téměř do rána. Protože nás ale nenapadlo rozumné zdůvodnění, proč by s námi ona spolužačka neměla jet, kývli jsme. Nezbylo než čekat, jak se věci vyvinou. Vyvinuly se... nevinně. Ukázalo se, že přítelkyně je fajn, občas se drží za ruce, chodí na procházky, spí zvlášť. Na přímou otázku, kterou Filípkovi na závěr položil otec v ústraní, dostal pro naši generaci nečekanou odpověď: „Si upad, ne? Máme čas.“ Přítel celý víkend lomil rukama, že jeho syn je latentní homosexuál. Dostala jsem záchvat smíchu a pak si začala dělat poznámky. Došlo mi, že v téhle generaci bude mnoho věcí jinak. I sex.
Vzpomněla jsem si na nevázané způsoby konce osmdesátých let. O sexu jsme moc nenamluvili, ale o to intenzivněji jsme se věnovali praktické stránce věci. Až donedávna se zdálo, že generace dnešních dvacátníků musí být ještě uvolněnější. Koneckonců, celý svět mluví pořád o sexu. Dívejte se pět minut na televizi a zkuste si spočítat slovní či vizuální narážky související se sexem – ani prima vařečka vás neochrání, jedinou erotickou pauzu zažijete při fotbalu mezi reklamami. Rozhlédněte se po ulici, zajděte do kina, otevřete časopis, třeba o autech. Všude prsa, nohy, zadky, slovní narážky skryté i otevřené. Sex, sex, sex. Sex ve městě. Můj přítel k tomu poznamenal: „My si ještě pamatujeme dobu, kdy byl sex jenom tam, kde ho člověk dělal. Jenže oni se už narodili do světa, kde mají sex všude kolem sebe. Oni se s tím už učí mluvit, chápeš?“
Může se pak člověk divit, že mluví jazykem, který připomíná citáty z porna? Výrazy, které by byly ještě před nedávnem považovány za pohoršující, se staly téměř normou. Mohou si užívat, s kým chtějí, kdy chtějí a zase tak moc neřešit, co si o tom myslí okolí. Platí pro ně jediné omezení – neomezovat jiné. Tolerance je hlavním zaklínadlem dneška. Jenomže jak doopravdy využívají svobodu, kterou jim přinesla sexuální revoluce? I když jejich textovky občas rodiče vyděsí k smrti, ukazuje se, že mladí lidé jsou konzervativnější, než by se mohlo zdát. Potvrzuje to i studie Sexuologického ústavu z roku 2004 – většina mladých začíná se sexem až po osmnáctém roce a tenhle věk nijak neklesá. Často tak narazíte na páry, které spolu sice chodí už od patnácti, ale to je tak všechno. Zodpovědně prožívají všechno, co partnerství přináší, dávají si drahé dárky, plánují dovolené, což ale automaticky neznamená, že by spolu spali.
Ani časté střídání partnerů nebo nevěru neberou jako způsob, jak ukázat svoji zdatnost. Ostatně to, že nevěra je špatná, si podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění z roku 2003 myslí třiaosmdesát procent Čechů. A přestože toto číslo spíše napovídá, co si ona většina myslí, že má říkat, zdá se, že mladá generace to bere vážně. Psycholog Jan Poddaný má vysvětlení: „Jejich rodiče řádili a dělali děti. Ty pak doma zažívají důsledky – rozvody, střídání partnerů, potíže s tím spojené. Proč by se měli hrnout do stejných problémů? A navíc, ony se nenarodily jen do doby totální sexuální otevřenosti, ale také do doby AIDS.“
V posteli ani slovo
Ani to, že se jazyk oprostil od sexuálních tabu, neznamená, že je opravdová sexuální komunikace snazší. Jedna věc je mluvit o sexu otevřeně před přáteli a druhá probírat s partnerem své představy. Podle psychologů totiž nenucenost ve vyjadřování nemá nic společného s bezproblémovým prožíváním fyzické stránky věci. „V prvních měsících po seznámení je pro mě hrozně těžký vůbec něco říct. Takže si to ani moc neužívám,“ přiznává třiadvacetiletá Lucie. „Zážitky na jednu noc? Něco takového nepřichází v úvahu,“ dodává s tím, že pokud je s partnerem déle a rozumí si, jdou jí hovory o sexu přece jen o něco líp.
I když se může zdát, že mluvit o sexu už dneska není problém a že informovanost je obrovská, podobnou zkušenost zažívá překvapivě mnoho žen. „Nemám problém říct, co se mi líbí nebo že něco nechci. Ale když jde o mé vlastní představy, je to horší. Bojím se, že to mému příteli třeba přijde divný, tak radši řeknu jenom to, u čeho si jsem jistá,“ řekla mi dvaadvacetiletá Katka. S pochopením se nesetkala ani šestadvacetiletá Helena: „Nikdy jsme o sexu nemluvili. Když jsem se ho zeptala, jestli je to pro něj tabu, díval se na mě, jako kdybych spadla z višně,“ dodává. Vyslovit, co se komu líbí, není snadné, to potvrzuje téměř každý. Devatenáctiletá Jana říká, že o sexu příliš nemluví, zároveň ale přiznává, že se považuje za výjimku. Jenomže malý ,průzkum‘ mezi jejími kamarádkami ukazuje, že jsou na tom všechny podobně. Naznačit, to je maximum. Říct ,udělej mi to takhle‘ už tak snadné není.
Odsouzeni ke svobodě
Při diskusích o sexu se tak čím dál tím intenzivněji vkrádá otázka: Opravdu se jim líbí, co dělají, a dělají to, co se jim líbí? To totiž není jisté. Na jedné straně to vypadá, že spousta lidí žije v přesvědčení, že je třeba vyzkoušet vše, na co mají chuť. Podle francouzské sexuoložky Catherine Solane je ale zásadní změnou, že tohle předsevzetí je spíš průzkumným úkolem, a ne výrazem touhy. Je to logické – ve chvíli, kdy je všechno dovoleno, spousta věcí ztratí na zajímavosti. Zkuste se ale zeptat někoho z mladých na nedostatek chuti na sex. Většina z nich neřekne ani slovo a bude cudně klopit zrak. Protože ve chvíli, kdy jsme nepřetržitě konfrontováni s obrazy přirozeného a úžasného sexu, je přiznat si, že nemáme chuť, najednou zatraceně těžké. O to víc, že jsme všichni považováni za sexuálně volné. Není totiž jednoduché přiznat ani vysvětlit, proč tolik lidí začíná trpět sexuální apatií. S naprostou svobodou se totiž občas žije hůř než s nemožností dosáhnout naplnění svých představ. Každá generace se musí vyrovnat s tabu, která patří k její době. Mladá generace přitom má úkol trochu zvláštního rázu – musí se vyrovnat s tím, že je odsouzena ke svobodě. Tu sexuální nevyjímaje.
