Pro skutečné pochopení musí člověk mnohdy sáhnout do archivu osobních zkušeností. Když takovou šanci nemá, stačí s otevřenou myslí vstřebávat příběhy, jako je ten následující.
Týká se mé vysokoškolské spolužačky, které pro účely článku říkejme například Anna. Sám jsem dlouho nebyl schopen rozumět jejímu boji s přístupem k přitažlivosti opačného či stejného pohlaví. Bludištěm jejích vztahů vždy vedla jediná správná cesta ven – byla to potřeba vnímat jakoukoliv intimní vazbu ještě jiným způsobem než tím sexuálním. Už jako teenager odmítala koncept přitažlivosti jako záležitosti vzhledu. „Někdy mám dojem, že svoje tělo cítím trochu jinak než ostatní. Neumím to přesně popsat, ale nedostává se mi potěšení skrze vnímání vjemů určitými smysly,“ vypráví mi Anna, když spolu téma po několika letech znovu otevíráme.
„Nemám pocit, že by mě doteky neuspokojovaly, ale jejich hodnota je pro mě srovnatelná s něčím naprosto běžným. Proto pro mne bylo vždy těžké navázat vztah s člověkem, který má sexuální spektrum postavené jinak.“ V jejím případě tak hraje roli i emocionální rovina. A Anna se do dnešních dnů není schopna pomilovat jen tak s někým, a to ani po roční známosti.
Neznamená to však, že žije v celibátu. Ostatně taková představa je nejčastějším omylem šířeným o asexualitě. „Asexualita je bohaté spektrum, kde se někteří mohou identifikovat například jako demisexuální, což znamená, že nezažijí sexuální přitažlivost, dokud si s někým nevytvoří citové pouto,“ říká Michael Doré, člen globálního týmu Asexual Visibility and Education Network (AVEN) v rozhovoru pro britskou BBC a předestírá koik různých pocitů může asexualita zahrnovat.
V anglosaské kultuře je už i většina popásana a má i své označení Například autochorissexualita, při níž jedinec necítí spojení mezi svým tělem a tělem toho, s kým má sex. Greyasexualita, kdy se daný člověk zvládne pomilovat s druhým pouze za splněných velmi specifických podmínek nebo fraysexualita, která znamená, že jedinec si dokáže užít sex s někým koho právě potkal, ale nedokáže jej už nikdy s danou osobou zopakovat. A je jich daleko víc, relevatní jsou třeba i placiosexualita, kdy netoužíte po tom přijímat v rámci sexuálního setkání, ale pouze dávat, opakem toho je Iamvanosexualita. Abrosexualita je případ, kdy se stává vaše sexualita velmi fluidní a neukotvenou a můžete cítit náklonost k různým osobám bez ohledu na gender.
Pro většinovou společnost je tak nesmírně důležité pochopit, že asexualita není zhýčkaná volba. Je třeba ji také přestat zaměňovat se společenskými návyky generace Z, o níž se často hovoří jako o té bez sexu. Zde se nebavíme o toxické infiltraci zlozvyků virtuálního světa do fyzických potřeb, zde se bavíme o lidech, kteří mentálně vnímají své tělo jinak než většinová společnost a to od narození. Michael dále ve svých publikacích apeluje na to, že je rovněž nezbytné vymazat snahy některých psychologů o klasifikaci asexuality jako mentální či psychické poruchy. Na základě některých výzkumů se totiž začíná ukazovat, že stejně jako v případě jiných sexuálních orientací i asexualitu ovlivňuje hormonální rozložení v našem těle.
„Připadá mi, že mít šanci dospívat teď, bylo by pro mne daleko snazší hledat odpovědi na otázky, kterými jsem se často trápila, “ komentuje současné povědomí o asexualitě Anna. Ale nelituje se, fandí mladým majícím šanci, kterou mohou proměnit ve spokojenější přijímání sebe samého. Navzdory zmatku a odmítání se tedy přeci jen v posledním desetiletí asexuální hlasy staly hlasitějšími a požadujícími uznání. Jednotlivci, aktivisté i skupiny začaly vyprávět své příběhy širšímu publiku a to je dobře! Výsledkem je i ustanovení mezinárodního dne zaměřeného na šíření povědomí o asexualitě, který připadá na šestého dubna. Pokud tedy ve svém okolí máte osobu s podobnou sexuální orientací, pomozte ji vystoupit ze stínu mýtů.
