Muži jako múzy

Existují, věřte mi! Potvrdí vám to každá žena, která se v životě pokusila něco napsat, vybásnit, vysochat nebo namalovat.

Múzáci mohou být staří i mladí, hezcí i roztomile oškliví, mohou se zabývat čímkoli – od psaní diplomové práce až po balzamování mrtvol. Neexistuje žádný klíč, podle kterého poznáme, zda jistý muž je, nebo není múza. Je třeba všechny vyzkoušet.

„George byl prostě úžasný,“ jásala kdysi kamarádka Peggy. „Prakticky celý román jsem napsala díky němu. Byl dokonalá múza. Jen… jen ta poslední kapitola se mi pořád nevedla. Musela jsem dát Larrymu.“

Když bylo Peggy šestnáct nebo sedmnáct, psala za pomoci roztoužených mužských múz básně. Ty pak všechny spálila, aby se mohla za pomoci poněkud drsnějších, dlouhovlasých a tetovaných mužských múz věnovat rockové hudbě, která ji ovšem neuspokojila, a tak prodala kytaru a začala se za pomoci čím dál tím mladších mužských múz oddávat literatuře. Pár románů skutečně vydala a nikdy nezapomněla poděkovat konkrétnímu chlapovi, který vzal na sebe funkci inspirátora. Děkovala mu jménem a příjmením, ať se mu to líbilo, či ne. Dávno předtím, než kniha vyšla tiskem, ho ovšem opustila a vydala se lovit další inspiraci.

V poslední době se její drahouškové opotřebovávali čím dál rychleji a k dokončení díla jich bylo třeba čím dál tím víc. Sloupce jmen těch, jimž bylo zdvořilé poděkovat, zabíraly i několik stran. Peggy nemládla, a i když byla pořád ještě švarná osmatřicítka, vypadalo to, že zanedlouho bude trávit víc času lovením svých múz než nasloucháním jejich zpěvu.

„Víš, Ivo,“ poučovala mě, zatímco se navlékala do černého body, malovala si oči stříbrnou řasenkou (bylo to začátkem 90. let, kdy v manhattanských klubech letělo stříbro a všechno včetně osvětlení tomu bylo přizpůsobené), a nazouvala si vysoké boty se stříbrným kováním, „já jsem vlastně ohromně stálá ženská. Kdyby to jen trochu šlo, našla bych si pitomýho hodnýho chlapa, kterej by mě měl rád, a zahrabala se s ním v pitomým rodinným domku někde v pitomým New Jersey. Jenže to nemůžu. Jak bych psala? Za chvíli by mi došly nápady, kurva!“

Každý, kdo Peggy znal, věděl, že nápady nejsou to hlavní, co hledá u chlapů. Její múzáci se vyznačovali tím, že jejich mozek stále víc zakrňoval na úkor svalové hmoty a – jak aspoň tvrdila – jistých tělesných orgánů, ve kterých se nápady vesměs nerodí, a které jí přesto pomáhaly v práci.

Klasické múzy starověku prý poletovaly ve vířivém roji kolem hlavy barda a radily mu co psát. Když se daly do křiku, všeho nechal a dal se do tvoření. Když tichounce ševelily, se zadrženým dechem naslouchal, aby mu ani slůvko neuniklo. Když neříkaly nic, či dokonce odlétly, truchlil a přemítal, jak si je udobřit. Peggyini múzáci souložili. Prováděli to se zápalem, s nadšením, se značnou zkušeností, a protože Peggy byla sice praštěná, ale ne blázen, většinou taky s kondomem. Hovořit, ševelit ani křičet nemuseli. V klubu beztak nebylo vlastního slova slyšet. Jeden obzvlášť úspěšný múzák, podle všeho totálně zfetovaný extází, s ní dotančil do rohu, kde ji přitlačil ke zdi a nejmíň hodinu jí to dělal, načež zas zmizel v podroušeném davu. Vystačilo jí to na dvě povídky.

Jistě, tradičně byla role múz vyhrazena ženám. Ne pro každého je snadné si je představit v podobě tvorů s chromozomem Y. Pro mnohé z nás je zaručeně jednodušší v duchu přimalovat penis Leonardově Moně Lise než se smířit s existencí múzy mužského pohlaví, která nás inspiruje, miluje, okouzluje – a kterou pak můžeme bez výčitek odhodit, protože dílo již bylo dokončeno.

Ale věřte mi, existují! Je jich kolem nás čím dál tím víc a víc. Potvrdí vám to každá žena, která se v životě pokusila něco napsat, vybásnit, vysochat nebo namalovat. Múzáci mohou být staří i mladí, hezcí i roztomile oškliví, hubení i tlustí, milí i dráždivě odtažití, dokonce hádaví a protivní. Mohou se zabývat čímkoli od hlídání plovárny až po psaní diplomové práce, řízení autobusu či balzamování mrtvol. Neexistuje žádný klíč, podle kterého poznáme, zda jistý muž je, nebo není múza. Je třeba všechny vyzkoušet.

Nejlepší vlastností mužských múz je, že o své funkci vesměs nevědí. Myslí si, že ženu dobývají, a přitom jsou to jen sladké prdelky (případně jiné orgány), které ona využívá. I když jim dojde, že ženu v čemsi inspirují (většinou jim to musí mnohokrát zopakovat, než pochopí), nikdy se nedovtípí, v čem je jejich síla. Obyčejně se domnívají, že musí být šíleně moudří, vyjadřují se v samých bonmotech, nasazují jí do hlavy myšlenky, a ona visí na každém jejich slově. Nic není pravdě vzdálenější. Ženy nepotřebují, aby jim někdo dodával myšlenky. Samy jimi přetékají. Jde jen o to je uvolnit. A málo platné, jedním z nejlepších způsobů uvolňování myšlenek je sex.

Peggy to ví už od šestnácti. A není jediná. I já už dnes jenom těžko spočítám, kolikrát v životě jsem se vyplížila z lože provoněného láskou, jemně odsunula majetnickou paži, která se mi opírala o rameno, a odebrala se do koupelny nebo do kouta, abych si zapsala buď pár postřehů z právě prožité noci, anebo naopak doplnila několik stránek do knížky, na které jsem právě pracovala a která s mou momentální múzou neměla vůbec co dělat. Ale múza mi dodala sílu k práci na ní.

Jedna známá své múzy fotila, všechny v té stejné posteli, a vznikl z toho docela zajímavý cyklus. Jiná – bisexuálka se sklonem k lesbictví – si vodila muže do bytu jen proto, aby mohla archivovat prostěradla, na kterých si to s ní rozdali, včetně fleků, které na nich vytvořilo jejich sperma. O flecích pak vedla dlouhé komentáře za přítomnosti publika. Původci fleků si nestěžovali. Už dávno nebyli v obraze.

Pohoršuje vás to? Dobře vám tak! Zřejmě jste si ještě nezvykli na fakt, že muži právě tak jako ženy mohou být sexuálními objekty. Už za druhé světové války hvízdaly na amerických leteckých základnách ženy na muže a uváděly je tím do rozpaků. Umělci všeho druhu už po staletí tvrdí, že žena – pokud možno víc než jedna – je pro ně zdrojem neutuchající inspirace. Nemusí u toho dělat vůbec nic, hlavně nesmí mluvit. Stačí, že existuje, svléká se donaha, stojí modelem, případně chladnou dlaní otírá horké čelo mistra, zapařené myšlením.

Teď se to ale trochu obrátilo. Úspěšné ženy ve středním věku vyhledávají mladé koloušky, po kterých nevyžadují žádné intelektuální nasazení. Stačí, že existují, ochotně si stáhnou kalhoty a s menším či větším povzbuzením ze strany mistryně provozují to, nač jsou – přinejmenším ve většině případů – tak skvěle vybavení. Ostatně, někteří múzáci jsou tak rozkošní, že nemusejí dělat ani to. Ženám stačí se na ně koukat. Nevěřte průzkumům, podle nichž jsme my ženy tvorové jen málo vizuální a údajně nás nevzrušuje pohled na hezké, eroticky přitažlivé a víceméně obnažené muže, o nichž víme, že se jich nikdy nemůžeme dotknout. Buď se výzkumníci špatně ptali, anebo ženám ukazovali obrázky přerostlých pitomečků s býčí šíjí a slepičím mozečkem, v domnění, že takhle přece vypadá ideální muž. Ještě jsem nepotkala ženu (aspoň ne vyrostlou z puberty), která by se nechala dlouho inspirovat naolejovanými svalovci, zdvihajícími v zubech sudy piva. Některé z nás vzrušují vysocí, mírně nahrbení střízlíci, jiným se líbí muži menší, ale udělaní, znám dokonce i dívčinu, kterou nesmírně přitahuje dobře vyvinuté pivní břicho. Je možné se zamilovat do pleši, do způsobu, jakým mužskému sedí na nose brýle tlusté jako dno láhve od koly, do bradavice na spánku, do křivého zubu. Tak proč by nás nemohlo bavit pozorovat chlapíky, se kterými si v žádném případě nehodláme začít, prohlížet si je a nechat se jimi inspirovat? Nemluvě o tom, že nejlepšími múzáky se mohou stát právě tvorové, které by to nikdy nenapadlo. Ale pozor, nesmíme o tom mluvit příliš často. Mohlo by se stát, že někteří z nich svou inspirační hodnotu objeví a po způsobu zmíněných tradičních múz se nafrní a odletí, zatímco my, ženy, si je budeme marně snažit udobřit. A to by přece byla škoda.

Autorka je spisovatelka