Hančina voliéra

Hanka měla ráda ptáky. Prostě je milovala. A věděla o nich tolik, kolik se jen žena může dozvědět, aniž by se stala uroložkou.

Jednou se mi svěřila, že svého prvního ,živého‘ ptáka viděla ve třinácti. Patřil náhodnému chlapíkovi, kterému namluvila, že je jí šestnáct a půl. Sice se s ní nadšeně odebral do křoví, kde ho vybalil, ale jakmile se ho oběma rukama zmocnila jako vytouženého zlatého pokladu, chlapíkovi došlo, že se tohle křoví nachází příliš blízko základní školy. Okamžitě vyměkl (jen po duševní stránce, po tělesné byl pořád stejně tvrdý), přestal mlít cosi o tom, že jí to udělá, jak ještě nikdo předtím, poklad jí vytrhl a prohlásil, že už musí jít. Hanka ve svých třinácti na šestnáct a půl skutečně nevypadala – i teď, když jí bylo skoro třicet, by klidně mohla hrát ve filmu roli jedenáctileté zneužité holčičky a působit u toho velmi přesvědčivě. Byla drobounká, hubená, oblá na těch správných místech a měla hezkou, trochu vyjevenou tvářičku novicky, která den předtím vstoupila do kláštera.
Hanka se na svého prvního chlapa nepamatovala – kdybyste prý ji natahovali na skřipec, nasazovali jí španělskou botku nebo ji lámali v kole, nedokáže si vybavit, jak byl starý, jak byl vysoký, jakou měl barvu vlasů nebo očí. Matně si pamatovala jeho hlas, který jí sliboval nevídané rozkoše (a Hanka už se nemohla dočkat), ale zato si do nejmenších podrobností pamatovala jeho ptáka. Byl prý dost krátký, ale odhodlaně vztyčený, modravě bílý a s dlouhou, ­klikatou, fialovou žilkou, která vystupovala na povrch a pulzovala v ní krev. Na konci měl něco jako třešničku, na které byla místo stopky maličká, roztomilá dírka. Tenhle pták (časem se stal referenčním bodem, kterým při svých ornitologických eskapádách měřila všechny ostatní) se jí prý zachvíval v dlaních jako vyděšená vlaštovka a byl zároveň bojácný i trochu nebezpečný.

Spolužáci na základce Hanku příliš nevzrušovali. Ke své malé radosti přišla o nevinnost až v sedmnácti, s ptákem o něco delším a tenčím než ten první. Jeho žalud se podle Hančiných slov podobal rybářské harpuně a jí měkla kolena při představě, že se stala lovnou zvěří. Už od prvního pokusu se jí šukání zalíbilo. Na bolest nedbala a svého ptáka vychutnávala až do dna.

Vydržela s ním ovšem jen do doby, než narazila na jiného, který jí připadal ještě sladší. S věrností to ostatně příliš vážně nebrala a od svých ptáků neočekávala, že nebudou hledat jiná hnízdečka. Nesnažila se je ulovit, přistřihnout jim křidélka nebo se postarat, aby jí sedli na lep. Ve dvaceti už kolem sebe měla ptáků celé hejno. Někteří jí zobali z ruky, jiní se jen tak potloukali okolo a ještě jiní k ní jen tu a tam slétli z nebeských výšin, aby ji potěšili, a zas zmizeli. Hanka je milovala všechny.

Toužila nějak je zvěčnit, a protože pár prvních pokusů vyfotit ptáky v akčním stavu skončilo fiaskem (a oni se pak hodně dlouho nacházeli ve stavu velmi nefunkčním), přihlásila se na kursy kreslení a začala je zvěčňovat tužkou na papíře. Brzy narazila na několik ptáků, kteří jí to v pohodě dovolili, dokonce se jim to líbilo. Jeden z nich, jménem Richard, na svém zpodobňování před akcí začal být závislý. Hanka poslušně zpodobňovala.

Nikdy se své malované ptáky nepokoušela vystavit, prý kvůli rodičům, kteří ještě v jejích pětadvaceti trpěli představou, že dcera je studijní typ, notorická slušňačka s brýlemi, která dosud nemá vážnou známost. V tom měli samozřejmě pravdu. Hanka to se svými známostmi skutečně vážně nemyslela. Netoužila po rodině, dětech, rodinném domku za městem, zkrátka těch záležitostech, o kterých se její rodiče vyjadřovali jako o „zázemí“. Se zázemím nechtěla nic mít. Toužila být pořád na hřišti a dál tam lovit ptáky.

Svým kamarádkám a známým byla svou kolekci ochotná ukázat pouze pod slibem mlčení. Stálo to za to. Hančin výtvarný talent byl vynikající a mě jen mrzí, že jsem se taky zapřisáhla a nesmím podrobně popisovat, co se mi v její sbírce nejvíc líbilo.

Ale teď bych se měla opravit: zatím jsem mluvila o Hance jen jako o děvčeti s jedním jediným zájmem, které se o ničem jiném snad ani nebaví. Opak je pravdou. Hanka byla zcestovalá (nejen sexuálně), ve své profesi skvělá, spíš zamlklá než ukecaná. Svým kolegyním a kamarádkám byla vždycky ochotná poskytnout rameno, na kterém se mohly vyplakat, věnovat jim recept na skvělý salát s avokádem nebo jim dohodit nejlepšího gynekologa ve městě. Oblékala se střízlivě a nijak vyzývavě (její specialitou ostatně bylo spíš svlékání) a nebylo těžké uvěřit, že ji její rodiče dosud považují za polopannu.

I když Hanka s kámoškami často probírala jejich srdceboly a zklamané naděje, občas prohlašovala, že jí samotné nikdy nikdo srdce nezlomil. Nedostal k tomu příležitost. Hanka neočekávala přísahy věčné lásky, věrnost ani manželství. Dokonce prý jí vůbec nevadilo, když muž minutu po činu vstal a s mumlavou omluvou se odebral domů za manželkou. Dávala svým ptákům svobodu a totéž očekávala od nich.

Během let pokračovala také imigrace do Čech a v ulicích se dalo narazit na čím dál exotičtější ptáky. Aspoň to tvrdila Hanka. V její sbírce přibyly kresby obtloustlého ptáka jednoho Eskymáka ve zvoncovitém tvaru, obřezaného nesmělého ptáka jistého Američana, zahnutého ptáka studenta z Gambie, kterému ho prý při rituální iniciaci přivázal šaman k jakési větvi, aby změnil tvar a „dokázal lépe uspokojit ženu“. Tenhle byl ze všech Hančiných ptáků ten největší, hotový kondor, a musela prý třikrát ořezávat tužku, než se jí ho povedlo pořádně vybarvit. Stál prý doopravdy za to.

Hanka dovedla s jemným uzarděním mluvit o ptácích indických i indiánských, čínských, afrických, jihoamerických, velkých i malých, mladých i starých. Nikdy ji nepřestali zajímat.

A pak jsem ji jednou nečekaně potkala na ulici. Šla s rukou omotanou kolem nakrátko ostříhané dívčiny o dvě hlavy větší, občas k ní vlahým zrakem vzhlížela a vypadala zamilovaně. Nacházela se přesně v tom stavu, v jakém jsem si ji nedovedla představit. Udiveně jsme se pozdravily a dívka v jejím objetí si mě přeměřila zpola sesterským, zpola žárlivým pohledem.

Hanka mi zavolala pár hodin nato.
„Nevyděsila jsem tě?“ přála si vědět.
„Ne, to ne,“ vykoktala jsem. „Nejsem přece žádná homofobka. Jen mi to bylo trochu divný, vždycky jsem si myslela, že… že jsi zamilovaná do ptáků. Že bez nich nemůžeš žít.“
„No ano, byl to druh závislosti,“ doznala Hanka. „Ale už jsem ji překonala. Přinejmenším jsem na nejlepší cestě ji překonat.“
„Ale proč? Já byla přesvědčená...“
„Proč? Dejme tomu, že jsem zjistila, že ke každýmu ptáku je přidělanej CHLAP. A vyděsilo mě to,“ řekla Hanka s nezvyklou rázností a rozloučila se.