„Vlastně by mě to vůbec nemělo zajímat a nechci k tomu nic říkat, ale..!“ Kolikrát takto začínáme rozhovor s kamarádkou, sestrou, kolegyní? S příslibem toho, že se podělíme o necenzurované verze příběhů. O někom, kdo není přítomen a nemůže sdílet svůj pohled, názor, nemůže se bránit. Naše hovory jsou často hodnotící, někdy se i nesou v lehce odsuzujícím tónu na adresu třetího. Minimálně dočasně nás taková konverzace uvolní a snad i povznese: Od plic říct, co si myslím, a hned cítit záblesk spřízněnosti a blízkosti s tím, kdo mi naslouchá. A musíme se kvůli tomu vždycky cítit špatně?
Podle komunikačních studií, které prováděl Joseph A. DeVito, mají až dvě třetiny našich každodenních hovorů blízko ke kategorii pomluvy. Často sdílíme detaily ze života někoho jiného (co, kdo a kde udělal v minulosti, s kým se jak bavil na pracovišti, a viděli jste, jak se ti dva k sobě měli na té včerejší party?). V naší osobní i pracovní komunikaci fungují jako přijatelný rituál a forma sblížení, jež jdou napříč jednotlivými kulturami. Buďte tedy v klidu, drbe skutečně celý svět.
Problém nastává, šíříme-li dál (soukromou) informaci, na kterou nemáme právo, ať už je to třeba, jak málo, či naopak moc vydělává soused, něco, co jsme se dozvěděli z lékařské zprávy, či vztahové pikantnosti. Ještě zákeřnější verzí téhož je, když vím, že šířím nepravdu, anebo lžu jenom proto, aby se dotyčný jevil v horším světle nebo naprosto nepřijatelně.
Existuje tedy vůbec nějaká „dietně nezávadná“ verze pomluvových brambůrků zmíněných v úvodu článku? Podle Franka McAndrewa, profesora psychologie na americké Knox College, „je sdílená pomluva znakem důvěry, vlastně tak trochu riskuji (spíš doufám), že zmíněnou informaci ani jeden z nás nepoužije tak, že nás někdy někde v budoucnu dohoní a bude použita proti nám“. Správné nakládání s vyslechnutou pomluvou je také jistým vývojovým prvkem pro děti při komunikaci ve skupině. Učí se tím, jak vycházet s ostatními, zjišťují a rozlišují, kdo je kamarád a kdo zrádce.
Pomluva s přidanou hodnotou
A není to trochu protimluv? Existuje vůbec něco takového jako vstřícná a pozitivní pomluva či drby? Světe, div se, ale i takové bývají – a umějí dokonce trochu pomoci naší kariéře.
Můžeme zvolit „zlatovláskové množství“ (podle britské pohádky z 19. století Zlatovláska a tři medvědi). V takto správně načasované p(r)omluvě jde o to, že sdílíme tak akorát přiměřené množství informací, dáváme najevo, že jsme v obraze, ale zase příliš nenaznačujeme, co si o věcech a celé situaci skutečně myslíme, ať už v dobrém, či negativním smyslu.
„Martina získala bonus a možná ji čeká povýšení. Šťastná to holka!“ Pokud něco takového proneseme ve společné kuchyňce při přípravě kávy směrem ke svým kolegům, dáváme najevo, že sice máme několik zákulisních informací, ale rozhodně Martině fandíme v jejím postupu.
Ale můžeme také zaslechnout informaci s ostnem škodolibosti. Pokud kolega ve firemním výtahu vypráví o tom, „jak se šéfové oddělení opravdu nelíbila Petřina prezentace“, jak na to vhodně reagovat? I dospělý život totiž mnohdy připomíná sportovní hřiště na prvním stupni základní školy. To znamená, že všechny řeči, tedy i pomluvy, nám sdělují mnoho podstatného o náladě celého pracoviště. To se obzvlášť hodí, přicházíme-li na místo coby nováčci. Tyto znalosti a pozorování okolí nám lépe pomohou zapadnout do týmu a rychleji pochopit, kdo je kdo a jakou zastává roli. Třeba tím, že je fajn přijít na pravidelný čtvrteční meeting o deset minut dříve nebo že probírat pracovní věci s paní z účtárny je klidnější až po první kávě.
Pokud se ovšem takto vyslechnuté konverzace vůbec neúčastníme, dáváme najevo, že ani nechceme být součástí skupiny. Vypadáme potom trochu jako outsider. Zejména v prvotních dnech v novém týmu není vůbec na škodu se trochu zapojit do nevinných kancelářských drbů. Abychom všechno úspěšně ukočírovali, je potřeba sdělit (i o sobě) něco málo zásadností, ale také je dobré vědět, kdy být zticha a mlčet, abychom nevypadali, že jenom sobecky sledujeme svoje cíle. Nebudeme přece nepřejícně mluvit o kolegyni, o níž víme, že pracuje na stejném projektu, jenom proto, abychom se my sami jevili v lepším světle.
Pomluvy a drby mohou fungovat i jako motivace. Ty pozitivní nás posouvají vpřed a zdokonalují nás, fungují jako zdravá soutěž. Ty negativní nám zase nabízejí více příležitostí vnímat širší okolí a včas zatáhnout za ruční brzdu a nešířit závist a špatnou náladu. Pokud řeči nesdílíme dál, určitě není hřích je alespoň občas vyslechnout.
Lockdown nás změnil
Ovlivnily nás výzvy uplynulého roku, který na sebe vzal podobu téměř nepřetržitého nouzového stavu, střídajících se lockdownů, udržování odstupu od ostatních a práce z domova? Odpověď je víc než zřejmá.
Výrazné společenské změny pod taktovkou pandemie přetvářejí naše komunikační zvyklosti i potřeby osobního kontaktu a přirozené blízkosti. Obyčejné mluvení se všemi svými odstíny – bez filtrů, roušek a nestabilního ZOOM připojení – se stává nedostatkovým artiklem. Jaký je náš pracovní výkon, když odpadá postěžování si kolegyni z vedlejší kanceláře, společný oběd, kde probereme všechno a všechny?
Tento pomyslný výpadek signálu však rychle nachází náhradu v podobě jiných zdrojů. Ke kyblíku zmrzliny tak dnes často přidáváme „guilty pleasure“ v podobě vydatné porce společenských drbů z fiktivního světa. Nabídka streamovacích služeb je ideální startovní čárou pro čirý únik a potřebnou dávku klepů, jež udržují naši hladinu informační touhy v uspokojivých výškách. Ano, je to jako droga!
Místo nedělního poháru v cukrárně tak vychutnáváme pastelové odstíny dobových kostýmů a hlavně konverzační chuťovky protagonistů seriálového Bridgertonu, který na sklonku minulého roku uvedl Netflix. Filmový Londýn 19. století nám dnes nahrazuje řeči běžící na pracovišti, jež pak s kamarádkou rozebíráme v kavárně či baru. Autorka původní románové předlohy Julia Quinn má na svém spisovatelském kontě více než třicet knih, jejichž zápletky často vycházejí ze skandálů, poklesků i veselí londýnské elity minulých století, o kterých vypráví neznámý autor. Anonymita pisatele tak jen přiživuje touhu podělit se o to, co jsme se dozvěděli. A proto i diváci hltají každičký krok a slovo svých filmových hrdinů. Potají šeptané pikantnosti nám totiž umožňují rozvíjet alespoň ve fantazii své vlastní příběhy. Fungují tak trochu jako ony chipsy a zmrzlina pro duševní potravu a rozhodně mají své místo na našem talíři.
