Podle jednoho z posledních průzkumů bylo svému protějšku v loňském roce v Česku nevěrných 41,9 % lidí. Tato data naznačují, že je v naší společnosti něco špatně nastaveno. A my možná tušíme, o co jde. Tedy přesněji řečeno párový psychoterapeut Jan Vojtko to tuší – tvrdí totiž, že monogamie je sociální konstrukt. Pro lidi tak není úplně přirozené být v párovém soužití pouze dvou a mělo by být jejich volbou, zda v něm zůstanou, nebo zda se rozhodnou pro jiný typ závazku.
A s tím souhlasí i socioložka lásky a psychoterapeutka Markéta Šetinová. „Pokud jsme v dlouhodobém vztahu, je zcela normální, že našeho partnera milujeme, ale přitahují nás i jiní lidé. Pak je otázkou, co s tím. Můžeme se rozhodnout pro věrnost, monogamii, naučit se říkat ne. A nebo to zkusit jinak, třeba ve více lidech. Lidé, kteří tíhnou k polyamorii, často říkají, že se láska nemusí vylučovat, ale může se sčítat. A máme-li více milostných vztahů, může nás to obohacovat,“ dodává.
Vše je ale o dohodě. A když se s nikým nedomluvíme, že máme polyamorní vztah a máme dva partnery či partnerky naráz, tak je to zkrátka nevěra.
Jak takový vztah funguje?
O svém polyamory se na sociálních sítích nedávno rozepsala herečka Tereza Těžká (proslavila se především svou rolí v dokumentu V Síti), která má manžela, vedle toho má ale i přítelkyni a přítele.
„S mým mužem jsme spolu už skoro osm let a téměř od začátku máme polyamorní vztah. Naše nejbližší okolí o tom vědělo, ale zároveň to veřejnosti dlouho zůstávalo skryto. Proč jsem se rozhodla vyjít s tímto tématem ven? Dříve jsme měli další vztahy spíše vedlejší a ten náš byl hlavní. Nebylo to tak, proto, že jsme chtěli, ale spíše proto, že se to tak stávalo přirozeně. To se ale za poslední rok výrazně změnilo. Vztahy, které teď mám, se dost vyrovnaly a jsou pro mě velmi důležité. A mě se s nimi nechce tajit. Proč taky. Kdybych byla jenom s Aniou, nebo jenom s Petrem, o tom vztahu bych mluvila, sdílela bych fotky, kdyby chtěli, chodili bychom spolu na akce… Já ale mám partnery tři. A ke všem svým vztahům chci přistupovat stejně, nechci žádné tajit, nebo nedej bože nějaký vyzdvihovat. Možná nějakou roli, proč jsem o polyamorii nemluvila, hrál strach. Co když mě lidé nepochopí, co když to odsoudí, co když to pak ublíží mým partnerům. Ale dostala jsem se do bodu, kdy vím, že se nemám za co stydět. Já jenom žiju jinak, vybrala jsem si jiný styl života, styl, ve kterém můžu mít najednou více romantických vztahů, styl který nikomu neubližuje a který mě i mým partnerům vyhovuje. Neříkám, že je lepší než životní styl jiných, třeba monogamních, lidí. Je to jen můj styl života, který já jsem si dobrovolně, stejně jako moji partneři vybrala. Často se setkávám s reakcemi, kdy lidé nechápou, proč sdílím něco takhle intimního, přijde jim to nenormální nebo úchylné, přijde jim, že by o tom člověk snad ani veřejně mluvit neměl. Ale já s tím prostě nesouhlasím. Neděláme nic, co by někomu nebo nám samotným ubližovalo. Mluvíme tady o lásce, mluvíme tady o pevných vztazích, mluvíme tady o lidech, které miluju a nebudu je tajit, jen proto, že polyamorní vztahy ještě u nás nejsou tak běžné. My se máme a máme se rádi,“ napsala na svůj Instagram začátkem března.
Model, v němž má člověk dva či tři partnery, je přitom pravděpodobně nejčastější. Může jich mít i více, vlastně kolik jen chce, ale to je spíše ojedinělé. Každé partnerství potřebuje přeci jenom nějaký čas a energii. A polyamory vztahy jsou k tomu všemu ještě velice komunikačně náročné. U manželství existují nějaké společenské normy, kdy víme, o co se můžeme opřít, to tu ale zatím není a páry si je tak musí společně vytvořit skrz vzájemnou otevřenost.
Proč se polyamorní vztahy ne/vyplatí
I přes časovou náročnost vztahu se polyamory objevuje v poslední době v terapeutické praxi Markéty Šetinové čím dál častěji, a to především mezi mladými. Což souvisí s tím, že chtějí přezkoumávat různé společenské normy, kterou je pro nás i monogamie. „Velice často ke mně chodí lidé, kteří například začínají tím, že řeší věrnost, nebo sexuální exkluzivitu ve vztahu, kdy svého partnera milují, ale chtěli by posbírat ještě nějaké sexuální zkušenosti, nebo je přitahují jiní lidé a zajímá je, co s tím mohou dělat. Vzhledem k náročnosti polyamorních vztahů je to spíše něco, k čemu se postupně dopracovávají. Rozhodně je to ale pro některé atraktivní možností,“ říká.
Člověk musí vědět sám, zda se na více milostných vztahů naráz cítí, nebo ne. Rozhodně se ale nejedná o jakýsi trend, který je teď zrovna populární a za pár měsíců zase odezní, ale je to něco, co lidé praktikují už léta. Abychom byli přesní, tak první hnutí The Polyamory Society vzniklo již v roce 1996 ve Spojených státech amerických a v roce 2010 se do něj přidala i Česká republika.
Na závěr lze snad pouze říci, že díky neurovědám dnes již víme, že opravdu můžeme milovat více než jednoho člověka najednou, jelikož každá láska, kterou k někomu cítíme je jiná. Není větší, nebo menší, protože se nedá srovnat. A pak je na nás, pro jaký typ vztahu se rozhodneme – můžeme preferovat pouze jednoho partnera, otevřené vztahy, být v manželství a nemít sex, nebo polymory. Důležité je vědět, jaké máme možnosti, a pokud chceme mít jiný než monogamní vztah, měli bychom to svému protějšku říci.
