„V těch nejkritičtějších podmínkách jsem byl nucen zůstat i celé týdny bez lidského kontaktu a možnosti jen tak opustit byt. Bylo to drsné, ale najednou se člověk sám se sebou více sblíží,” vypráví mi kamarád Radek. Setkáváme se po velmi dlouhé době a otevíráme téma, protože mě zajímá jeho zkušenost. Oba se shodujeme na tom, že izolace může být úzkostná, avšak i opojná a překvapivě osvobozující.
Samota jako terapie
Poněvadž měl Radek v rodině těhotnou ženu, nechtěl ohrozit její zdraví, a tak i když už jeho nákaza pominula, snažil se být co nejvíce opatrný. Když sdílíme zážitky, uvědomuji si, že ani já nelituji jedenáct řad reality show RuPaul Drag Race, nebo přečtení všech těch knih. Bylo mi těsno? Samozřejmě! Přesně si vybavuji okamžiky, kdy jsem byl nucen být zavřený doma a žaludek se mi kolem osmnácté hodiny podvečer svíral úzkostí z osamělého večera. Ale i takovému tempu si člověk přivykne. Najde si v něm rytmus. Dlouhé chvíle mi krátily hodiny u plotny, které jsem předtím považoval za zbytečné. Zvelebil jsem si domov, naučil se starat o květiny a... nezačal běhat. Být sám sebou a se sebou bez zraku okolí člověk nakonec vyhodnotí jako osvobozující zážitek plný sebepoznání. A není hanba si něco takového přiznat. Ještě před minulými Vánoci bych tyhle řádky psal s obtížemi, teď díky nim reflektuji vše minulé... skoro s lehkostí.
„Nové spokojení se samotou může být velmi dobrá věc. Může našim životům přidat důležitý rozměr hloubku a naplnění,“ potvrzuje naše zkušenosti psycholožka Bella De Paulo pro ELLE US. Bella je odbornice na samotu, publikovala o ní několik knih a sama učinila volbu strávit zbytek svého života jako svobodná a bezdětná žena. Není jediným z odborníkem, jenž přichází s kontroverzním tvrzením, že nám izolace měla co dát. Její kolegyně Pauline Rennie-Peyton přidává: „Lidé se začali přijímat takoví, jací jsou. Důležité otázky jsou: ‚Kdo jsem? Co mi dělá dobře? V jakém oděvu se cítím pohodlně?' Jde o to, abyste si vytvořili vlastní identitu, nikoli davovou identitu toho, jak vás vidí ostatní a o co si o vás lidé myslí.“
Samota jako závislost
Když se nad tím zamýšlím optikou odborných vyjádření, nacházím věčné pravdy. V karanténě jsem si zvládl přiznat mnoho věcí. Kriticky jsem se zamyslel nad tím, co bych si pro sebe do budoucna přál. Kýžený reset mi ukázal, kam bych mohl a chtěl směřovat a já si mezi čtyřmi stěnami víc a víc uvědomoval, že pro sebe po skončení pandemie mohu najít cestu, která mi doposud zůstávala skryta. Jenže tento pocit může být progresivní i opojně zrádný. Podle psycholožky Abigael San si na něm lze vypěstovat závislost. „Saturující pocity v izolaci lze použít jako únik a vyhnutí se základním problémům, kterým je třeba čelit,“ říká. „Tím, že došlo k odstranění situací, které přinášejí nepohodlí z rozhodování o tom, co si obléct a vykročení z komfortní zóny při smalltalcích v kanceláři, jsme společensky zlenivěli. Jednoho dne však budeme muset těmto každodenním interakcím čelit znovu.“
Tomuto jevu se přezdívá "negative reinforcement" a je součástí emotivních procesů v naší každodennosti. Uvědomujeme si jej pokaždé, když přijdeme vyčerpaní domů z práce, nebo při odpočinku když se vymluvíme přátelům ze setkání. Negative reinforcement má však za normálních okolností představovat střípek naši všednosti, ne normu.
Jak vystoupit z bludného kruhu?
Jak ale z takového mindsetu utéct? Prakticky neexistuje žádná jiná forma, než ta násilná. Neznamená to však padnout do davu, jak frontman rockové kapely na koncertě. San k tomu dodává: „Pokud pociťujete úzkost, uvolněte se s pomocí několika malých společenských setkání a budujte postupné socializování, abyste se necítili opařeni náhlou změnou. Jde o to nic neuspěchat.“ Olivia Laing, autorka knihy Lonely City zdůrazňuje: „Je pravděpodobné, že budeme společenský kontakt a davy lidí považovat za alarmující a zároveň po nich toužit.“ Tuto protichůdnost však musíme využít a dát svému společenskému životu nový směr.
Mně pomohly zkraje dopolední procházky s kamarádkou. Byla jeden z prvních lidí z vnějšího okruhu, kterému jsem přivykal. Měla se mnou trpělivost a já zas s ní. Naopak já jsem zas pak chápal Radkovy kritéria a přistupoval jsem k jeho vylezení z ulity opatrně. Ultimativní rada tak neexistuje, ale ta najít si někoho komu věříte a s ním si projít prvními proti-izolačními krůčky se jí celkem přibližuje. Ve všeobecnosti však platí, že nikdy není snadné dosáhnout rovnováhy mezi socializací a klidným časem stráveným o samotě. Pokud jste se ale naučili ocenit vlastní společnost, věřte, že vás to ve výsledku naopak při další socializaci posílí.
