Když v roce 2013 vydala psycholožka Barbara Fredrickson svou knihu Láska 2.0: Jak naše nejvyšší emoce ovlivňují vše, co cítíme, co si myslíme, děláme a čím se stáváme, způsobila tím menší revoluci, protože nabídla radikálně nové pojetí lásky. Přední výzkumnice pozitivních emocí na Univerzitě v Severní Karolíně v Chapel Hill předložila vědecké důkazy, které tvrdily, že láska je úplně něco jiného, než si myslíme, že je. Není to dlouhotrvající, neustále přítomná emoce, která udržuje partnerství, manželství, vztahy; není to touha a vášeň, která charakterizuje mladou lásku; a není to ani pokrevní pouto příbuzenství.
Podle Fredrickson je to tzv. „mikromoment pozitivní rezonance“. Myslí tím, že láska je spojení charakterizované záplavou pozitivních emocí, které sdílíme s jinou osobou – jakoukoli jinou osobou – se kterou se náhodou spojíme v průběhu svého dne. Tyto mikromomenty můžeme prožít se svým partnerem, dítětem nebo blízkým přítelem. Ale můžeme se také zamilovat, byť jen na chvíli, do méně pravděpodobných kandidátů, jako je nějaký cizinec na ulici, kolega v práci nebo obsluha v obchodě s potravinami. Louis Armstrong to podle ní nejlépe vystihl ve svém hitu It's a Wonderful World, když zpíval: „Vidím přátele, jak si potřásají rukama, říkají: Jak se máš? / Ve skutečnosti říkají: Miluji tě.“
Osamělost všechno změnila
Tyto její úvahy se zprvu zdály příliš odvážné, byly nekonvenční, ale s každým dalším Valentýnem, kdy se více a více lidí začalo potýkat s osaměním, protože se sociální podpora začala rozpadat, nabývaly na významu. Když se v roce 1985 dotazoval General Social Survey (sociologický průzkum vytvořený a pravidelně shromažďovaný Národním centrem pro výzkum veřejného mínění na University of Chicago, pozn. red.) Američanů na počet důvěrníků, které mají ve svém životě, nejčastější odpovědí byli tři. V roce 2004 už byla nejčastější odpověď nulová.
Podle Johna Cacioppa z Chicagské univerzity, který se zaměřuje na osamělost, a jeho spoluautora Williama Patricka, se „v každém okamžiku zhruba dvacet procent jednotlivců – to je 60 milionů lidí jen v USA – cítí kvůli osamělosti dostatečně izolováno a je hlavním zdrojem neštěstí v jejich životech. Tím zároveň roste míra deprese. Psycholog Martin Seligman ve své knize Flourish poznamenává, že podle některých odhadů je nyní deprese desetkrát častější než třeba před padesáti lety. Postihuje až deset procent populace.
Touha po lásce je věčná, láska ne
Celosvětové průzkumy veřejného mínění však ukazují, že většina zadaných lidí uvádí svého partnera jako největší zdroj štěstí ve svém životě. Podle stejných průzkumů téměř polovina všech single lidí hledá romantického partnera s tím, že nalezení toho pravého by výrazně přispělo k jejich štěstí. „Moje pojetí lásky dává lidem, kteří jsou na Valentýna single, rozvedení nebo ovdovělí naději, že mohou ještě milovat a být milováni. Jen jde o jiný způsob, jak prožívat lásku,“ říká ve své knize Fredrickson. S danou osobou musíte vždy fyzicky být, abyste zažili mikro-moment. Pokud spolu fyzicky nejste, pak se nemůžete milovat. Můžete se cítit spojeni nebo připoutáni ke svému partnerovi – možná toužíte být v jeho společnosti – ale vaše tělo je zcela bez lásky.
Mozek a jeho zrcadlení
Tuto její teorii potvrzuje i průkopnický výzkum Uri Hassona z Princetonské univerzity, který ukazuje, co se děje v mozku dvou lidí, kteří se spojí v rozhovoru. Když totiž zažíváte lásku, váš mozek zvláštním způsobem zrcadlí osobu, se kterou se spojujete. To, co při výzkumu objevil, bylo pozoruhodné. V některých případech mozkové vzorce posluchače po krátké časové prodlevě odrážely vzorce vypravěče. V jiných případech byla mozková aktivita téměř dokonale synchronizována; mezi řečníkem a posluchačem nebyla vůbec žádná časová prodleva. Ale v některých vzácných případech, pokud byl posluchač zvláště naladěn na příběh – pokud visel na každém slovu příběhu a skutečně je pochopil – jeho mozková aktivita ve skutečnosti předjímala vypravěče v některých kortikálních oblastech. Vzájemné porozumění a sdílené emoce, zejména v této třetí kategorii posluchačů, vytvořily mikro-moment lásky, který „je jediným aktem, prováděným dvěma mozky“, jak píše také Fredrickson ve své knize.
Co z toho vyplývá? Osamělí lidé, kteří hledají lásku, dělají chybu, pokud jen sedí a čekají, až se jich láska zmocní v podobě „mýtu o lásce“. Kdyby ji místo toho hledali v malých chvílích spojení, které všichni dennodenně zažíváme, možná by jejich osamělost začala ustupovat a oni by byli zase šťastní a zamilovaní. I když třeba jen krátce.
Zdroje: pdcs.sk/blog/post/love-20, awakin-org, gss.norc.org
