Něžná herečka, které do rodného listu matrikář v roce 1929 vepsal Audrey Kathleen Ruston, prožila život plný vzletů i trpkých pádů. Tu největší životní ránu jí zasadila druhá světová válka. Vzala jí otce, jenž se ve třicátých letech otevřeně přihlásil k nacismu. Vzala jí domov v Belgii. S matkou se přestěhovaly do Nizozemska – doufaly (bohužel mylně), že této části Evropy se válka vyhne. Tam drobná dívka s laníma očima a dlouhými hnědými kadeřemi procvičovala své ladné tělo při baletu. Dokonce tančila na akcích na podporu boje proti nacistům. Ti však nakonec přes všechen odboj belgické území obsadili a mladá dívka, už tak subtilní figury, propadla anorexii. Nemoci, jíž se nezbavila do smrti.
Přišel rok 1945 a Hepburn, která se kvůli podvýživě a poměrně vysoké postavě (170 cm) musela vzdát svého snu stát se primabalerínou, zamířila do Londýna. Táhlo ji to k herectví. Netrvalo dlouho a mladá herečka zazářila v epizodních rolích a vystoupeních ve West Endu. Roku 1953 přišel průlom. Prázdniny v Římě. Příběh o znuděné princezně, která uteče do nočních ulic italského velkoměsta, aby skončila v náručí amerického novináře Gregoryho Pecka. Scéna, ve které si nechá ostříhat své dlouhé vlasy, je legendární. Od té doby Audrey vystřídala mnoho stylů. Po rozverných kudrlinkách s krátkou ofinou následoval vyčesaný drdol. Později rozčísla kadeře pěšinkou nebo je česala do nízko posazeného drdůlku. Jen málo experimentovala s odstínem vlasů. Nejvíce je změna barvy patrná ve Snídani u Tiffanyho. Tam v roli excentrické divy předvedla blond pramínky.
Pak přišel odklon od filmu a Hepburn se plnou silou zaměřila na humanitární práci pro Unicef. Zemřela v roce 1993. Její dokonalý, něžný styl ale žije dál. A ještě dlouho bude.
