Nová identita

Toužíte po světlé barvě vlasů, ale bojíte se, zda vám bude slušet? To, že to jde, dokazuje i naše proměna Ivy Kubelkové v sexy blondýnu. Jak se v nové barvě cítila a nakolik může účes ovlivnit váš život?


Tipy na krásu





Jak jste si jako blondýnka připadala?
Zvykla jsem si za krátkou dobu, ale musím říct, že jsem se cítila jako někdo jiný. Došlo mi, že když ženy třeba nosí paruku, vede je to i ke změně myšlení. Když člověk změní vizáž, může se za to jakoby schovat.

Už jste byla někdy blond?
Asi tak před dvanácti lety mě fotil jeden fotograf ve světlé paruce, ale nikdo tu fotku neviděl. Mám ji doma. Odbarvené vlasy jsem ale nikdy neměla. Ve chvíli, kdy jsem šla do soutěže Miss, tak mi dali přeliv, ale spíš měli tendenci mě ztmavovat.

Řada žen se pro změnu vzhledu rozhodne, když prožívá důležitý mezník v životě, třeba rozchod. Neměla jste někdy podobnou chuť se totálně změnit?
Je mi blízká východní filozofie a když přemýšlíte tímhle způsobem, tak o věcech nepochybujete. Nemáte potřebu něco měnit, za něčím dělat tlustou čáru, protože všechno má svůj smysl a souvislost.

Nakolik je pro vás vzhled důležitý?
Krása je podle mě hrozně relativní. Krásný je člověk ve chvíli, kdy se na něj dívá někdo, komu se líbí. Nikdy jsem nepodlehla představě, že jsem nějak extrémně krásná, to v žádném případě. Jsem sama sobě největším kritikem úplně ve všem. Takže to vlastně neřeším, a pokud se setkám s nějakými komplimenty, snažím se udržet si velký odstup a nebrat je vážně.

Je něco, co se vám na vás nelíbí?
Když jsem dospívala, byla spousta věcí, které jsem měla potřebu měnit. Ale čím jsem starší, tím častěji mívám pocit, že člověk to musí brát tak, jak to je. Že s tím níc neudělá…

Co jste na sobě chtěla změnit?
Dřív jsem měla třeba pocit, že mám moc velká prsa. Ještě než jsem začala kojit, protože po kojení jsem shodila asi dvě čísla na prsou. Pak se mi zdálo, že mám moc malý zadek. A když jsem často létala do Ameriky, tak mi hodně padaly vlasy, a tak jsem zase chtěla mít víc vlasů. Ale to jsem mohla posoudit jen já, na venek to nebylo tak okaté. Nebo mi připadalo, že mám velký nos. Prostě taková klasika. Ale dneska už to vážně neřeším. Myslím, že je to spojené s mateřstvím, mám teď úplně jiné starosti.

Jak se změnil váš život po porodu dcery Natálky?
To je tak zásadní změna v ženském životě, že v tu chvíli mizí ‚já‘, a najednou jsme ‚my‘. A to opravdu se vším všudy. Najednou přicházím do styku s věcmi, se kterými jsem se do té doby nesetkala. Chce to určitý druh trpělivosti. Byla jsem nevyspalá a mnohokrát měla pocit, že jsem na pokraji svých sil, ale stejně jsem musela vydržet a věřit, že pro to dítě je to to nejlepší. To jsou věci, které člověka hodně posilují.

Vaší dceři jsou teprve čtyři roky, umíte si ale představit, že by třeba byla také modelkou či herečkou?
Natálka je hodně sociální a komunikativní. Má velké vlohy, co se týče zpěvu a tance. Ale já jí bránit v ničem nebudu. Mám v pocit, že děti máme na chvilku půjčené, že pro ně musíme udělat maximum a být tady pro ně jako ochrana a pomoc. Ale ony budou jednou stejně dospělé jako my, budou mít svůj rozum. Já se na to těším, jaká bude. Těším se na Natálku jako na člověka. Lidská bytost je totiž podle mě už daná, my to můžeme trošku usměrnit a snažit se působit pozitivně, ale ona už je osobnost sama o sobě.

Jaké to je, být neustále vnímána jako sexsymbol?
Být za sexsymbol nebyl můj nápad. Nebylo to tak, že bych si to sama přála nebo o to usilovala. Naopak, jsem člověk, který se nikdy nesvlékl. Když mi nabízeli za erotické fotky čtyři miliony, nebylo to pro mě vůbec směrodatné. Upřímně řečeno, musela jsem si na to zvyknout. Protože ono vás to vsune do škatulky a v některých profesích a oborech to není tak úplně dobře. Ale na druhé straně chápu, že každému je médii přidělena jakási role, a v těch chvílích si říkám, že jsem mohla dostat úplně jinou, horší roli.

Když mluvíte o médiích, bulvár se o vás neustále snaží něco zjistit. Neříkala jste si někdy, zda by nebylo lepší o sobě víc odhalit, abyste měla klid?
To je relativní. Co znamená – něco víc o sobě odhalit? Už několikrát jsem se přesvědčila, že jim nikdy nestačí, co mají. Když jim člověk řekne ‚a‘, tak chtějí vědět ‚b‘, a když řekne ‚b‘, tak chtějí vědět ‚c‘. Mají pocit, že mohou vědět víc. A proto je lepší neříkat nic.

Pronásledují vás?
Jasně, když jsem byla těhotná, tak mě sledovali, aby zjistili, kde bydlím. Když jsem rodila v Praze U Apolináře, novináři tam seděli asi čtyři dny. I dnes má občas někdo snahu nás fotit u domu.

Zvykla jste si na to, že jsou vám neustále v patách?
Podle mě si na to nikdy nejde pořádně zvyknout. Je to zásah. Ale záleží na tom, jak daleko jsou schopni zajít. Je rozdíl, když se vás někdo snaží vyfotit, jste-li někde pracovně, nebo když sedí na stromě a dívá se vám do domu nebo na zahradu. Možná i to je jeden z důvodů, proč soukromý život na veřejnost netahám. Byla spousta různých pokusů mě vyprovokovat, abych začala mluvit, ale myslím, že takhle je to lepší. Protože, jak jsem říkala, ono jim to nikdy nestačí.

Hodně pozornosti možná vzbuzuje i váš zájem o východní filozofii. V co tedy věříte? V posmrtný život?
To je hrozně těžko definovatelné, protože východní filozofie je postavená na tom, že člověk nežije jednou. Takže to určitě ano. Všichni buddhisti, hinduisti nebo taoisti jsou o tom přesvědčeni, že tady nejsme jednou a že je to otázka naší duše. Ale křesťanství je mi taky hodně blízké. Není to tak, že bych byla zaměřená jen jedním směrem.Vidím smysl v mnoha vírách, které se nějakým způsobem scházejí a podle mě míří jedním směrem. K lidské pokoře a vzájemné toleranci.

Co vás vedlo k tomu, že nejíte maso?
Je to těžké říct v několika větách. Nikdy jsem nebyla velký masožravec, takže pro mě ten přechod nebyl nijak drastický. Už asi od puberty mě začala přitahovat východní filozofie. Vždycky jsem četla knížky takhle zaměřené. A pak už je velmi snadné, aby k tomu člověk dozrál a dospěl… Cítíte, že to tak je. Navíc krávy už se dávno nepasou na zelené trávě, všechno je to chemie, v supermarketu se vám stane, že oškrábou z masa plíseň a prodávají ho dál. A teorii, že červené maso je nutné, protože ho všichni potřebujeme k vývoji, nevěřím. V Indii žije spousta lidí, kteří nejedí maso celý život, mají to ověřené tisíci let, a jsou zdraví.

Cítíte, že je to pro vaše tělo lepší?
Teď už to ani nejsem schopná posoudit, protože maso nejím už několik let. Ale když jsem přestala, tak změna určitě znát byla. Člověk ovšem musí vědět, co mu vyhovuje. Nejdůležitější je poslouchat to, co je vám blízké.

Nemáte na maso někdy chuť?
Ne, vůbec ne. Uvědomila jsem si, že všechno, co do těla přijímám, je nějaká informace. Ve chvíli, kdy člověk přijímá mrtvé maso, je to taky určitá informace. Ono to souvisí se spoustou věcí, které si člověk ani neuvědomuje.

Jste herečka, modelka, moderátorka. Jak všechno zvládáte?
Nejvíc moderuji společenské akce a tiskovky, to mi zabírá hodně času. Do toho točím seriál Velmi křehké vztahy, zkouším si ‚osahat‘ moderování pořadu Sama doma a mám agenturu, která dělá návrhy scén, propagační materiály.

Navíc jsem začala dálkově studovat Univerzitu Jana Amose Komenského, obor sociální a masová komunikace, takže teď řeším politologii, pedagogiku dospělých, filozofii a psychologii.

Máte nějaký tip, jak se dostat do formy, když jste unavená?
Když přijedu pozdě domů, tak mám štěstí, když Natálka spí druhý den do osmi. Většinou vstává v sedm a často to bývá naopak tak, že čím později přijedu, tím dřív vstává. Na nějakou rekonvalescenci moc času není. Únava mě přejde tím, že si uvědomím, že odpočívat nemůžu, že na to nemám čas. Není žádné jiné východisko. Pak už nad tím ani nepřemýšlím. Někdy mi připadá, že čím víc mám možností si lehnout a odpočinout si, tím jsem unavenější.

Co pro vás znamená štěstí?
Štěstí… Budu to zase muset vzít trochu z té filozofické stránky. Podle mě každý z nás po štěstí touží, ale pokud ho hledáme ve věcech, které se mění, tak ho nemůžeme nikdy najít. Protože věci dřív nebo později končí a zase začínají jiné. Štěstí tak člověk může nalézt jen ve věcech, které jsou neměnné, které přinášejí určitou jistotu. A tu může každý hledat pouze sám v sobě. První krok je tedy dostat se nad věc a pochopit, že věci okolo nás jsou relativní. Pak už to jde samo – získáte určitý klid a pohodu, a s tím je spojené i štěstí.