Ostříhat ‚na Amélii‘, naondulovat ‚na Madonnu‘, učesat ‚na Rachel‘ či nabarvit ‚jako to má Julia Roberts‘ byly mantrami, jež v salonech zbožně odříkávaly zástupy zákaznic.
Připomeňte si desatero ikonických filmových hřív, jež sestoupily ze stříbrného plátna, aby ženám kázaly: Následuj mě!
Faye Dunaway, Bonnie a Clyde (1967)
Něžná polovička slavné gangsterské dvojice brojila proti společenskému řádu porušováním zákona a okouzlila jak filmovou akademii, tak i davy divaček. Ty okamžitě zatoužily po rozpustilém baretu i blond sestřihu s patkou.
Audrey Tautou, Amélie z Montmartru (2001)
Režisér slavného snímku Jean-Pierre Jeunet si dobrosrdečnou servírku z Paříže nejdřív představoval s culíkem, kadeřník John Nollet však prosadil variantu, která se na počátku milénia stala kadeřnickým kultem. Krátká ofina a tmavý, vzadu kratší bob, byl jeden čas trendem horkým jako crème brûlée.
Diane Keaton, Annie Hallová (1977)
Liberální intelektuálka, která Woodyho Allena fascinuje vtipem a citlivostí, vynesla Diane Keaton oscarovou sošku a řady obdivovatelek vyznávajících look svobodných Newyorčanek s přirozeně povlávající hřívou.
Audrey Hepburn, Snídaně u Tiffanyho (1961)
Vyčesaný a natupírovaný drdol se stal společně s malými černými a šňůrou perel kolem krku bez ustání napodobovanou legendou. Stejný úspěch slavila ikona šedesátých let s klučičím sestřihem, který dal vyniknout jejím laním očím a s nímž poprvé vstoupila do dveří svého pozdějšího dvorního návrháře Huberta de Givenchyho.
Julia Roberts, Pretty Woman (1990)
Příběh novodobé Popelky si v devadesátých letech získal srdce celé generace žen. Jejich hlavy pak hromadně ovládly zářivě rudé vlny, kterými v klasickém romantickém filmu pohazuje krásná Julia Roberts.
Uma Thurman, Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994)
Na Oscara nominovaná herečka schovala v kultovním filmu Quentina Tarantina svou přírodní blond pod tmavou paruku. Od krku se svažující podtočené mikádo s ofinou krásku proměnilo v dramatickou, tajemnou divu a přimělo řadu skalních fanynek investovat do černé barvy.
Brigitte Bardot, …a Bůh stvořil ženu (1956)
Bůh stvořil Brigitte Bardot. Nepřekonaný sexsymbol šedesátých let šálil muže dokonalým tělem a smyslnými rty, ženy pak připravoval o rozum bohatou, na temeni natupírovanou hřívou. Ta sice působila dojmem, že ji vykouzlilo noční převalování se na lůžku, pro dosažení stejného objemu a textury však bylo potřeba zapojit tupírovací hřebínky, natáčky a rodinné balení laku na vlasy. Amy Winehouse by mohla povídat.
Penélope Cruz, Volver (2006)
Hrdinka režiséra Pedra Almodóvara dokonale ztělesňuje španělskou vášnivost a nespoutanost. Navlas stejná je i její hříva – vždy neskutečně smyslná, ať se vlní v ležérních kaskádách, nebo je vyčesaná do sexy uzlu.
Marilyn Monroe, Někdo to rád horké (1959)
Kdykoli některá ze současných hereček převezme nestárnoucí image božské Marilyn Monroe, její náhlá proměna v hollywoodskou femme fatale je prakticky zaručená. Mléčně bílá pleť, rudá rtěnka a především krátké vlny v barvě platinové blond jsou ingredience receptu na svůdnost, který funguje už téměř půl století.
Madonna, Hledám Susan. Zn.: Zoufale (1985)
Virus Madonna se v osmdesátých letech šířil rychlostí španělské chřipky a na postižených zanechával příznaky v podobě blond trvalé se ztmavenými kořínky a čelenek s mašlí. Osmdesátky se v různých podobách objevují v tvorbě současných módních návrhářů, a tak se kult neustále recykluje. Naštěstí už bez účesů ‚na pudla‘.
