Mnoho let jsem byla tak pyšná na svůj mladistvý vzhled, že bych byla kdykoli schopná na požádání předložit občanku, abych prokázala, kolik mi doopravdy je. Byla jsem si jista, že ve světě, kde každý stárne, zrovna mně pánbůh nadělil divokou kartu. Já začnu stárnout později. Ani dnes, ani zítra. Až pak.
,Pak‘ zaútočilo zákeřně. Jednou ráno jsem se podívala do zrcadla, a byly tam! Váčky pod mýma očima! Jeden byl tak velký, že bych si ho na letišti při dobré vůli příslušného zřízence snad mohla vzít s sebou do letadla. Ten druhý by už asi musel do zavazadlového prostoru. Nechápu, jak mohly proniknout mým bezpečnostním programem Chanel Précision Eye Tonic. Shodou okolností mi právě v té chvíli zavolala moje nejlepší kamarádka, co si kdysi vzala chlápka z L. A. Jestli prý s ní nechci strávit nějaký čas na jejich haciendě. V Kalifornii je přece nejvyšší hustota plastických chirurgů na kilometr čtvereční ve vesmíru, blesklo mi okamžitě hlavou.
Podle Americké organizace estetické chirurgie bylo minulý rok provedeno více než osm milionů kosmetických zákroků – mezi tři nejčastější se řadila liposukce (384 626), prsní implantáty (280 401) a úprava očních víček (267 627). Proč bych i já, šikula z Kolína, nemohla rozšířit řady omlazených? Tedy kromě toho, že je to naprostá marnivost a že mnoho žen poté vypadá jako špatná verze těch, kterými byly dříve. Ale já už stejně nevypadám jako já dříve! Vypadám jako adeptka na polykání testosteronu, i když ve mně dřímá sexuální ďábel! Jen v posledních třech hodinách jsem měla čtyři orgasmy – tři vyvolalo pozření Mozartových kuliček, poslední způsobilo přemýšlení o nové tašce, kterou si koupím. Jsem příliš mladá na svůj věk.
S postranními úmysly jsem si zabalila vaky i váčky a nasedla do letadla. Celou cestu jsem pak bojovala se špatným svědomím. Chci zneužít pozvání své nejlepší kamarádky k nízkým osobním cílům. Co se stane, až to zjistí? Děsně jsem podcenila synergie ženských zájmů. Bojuje s tímtéž a doufala, že pod nůž půjdeme spolu. Nejdřív jsem se málem urazila, že si ze mě chce udělat pokusného králíka. Vzápětí jsem ovšem pochopila, že mi pánbůh právě nabídl příležitost obšlápnout si nejlepší plastické chirurgy v doprovodu své nejlepší kamarádky a za peníze jejího manžela.
Začínáme v Santa Monice, v kanceláři R. Patricka Abergela, doktora, který vypadá jako filmová hvězda. Kromě toho, že je členem Amerických komisí kosmetické chirurgie, laserové chirurgie a dermatologie, je také Francouz. „Vidím, že si prohlížíte moje necudné obrázky,“ říká, když nás zastihne, jak studujeme jeho knihy před a po. Prozkoumal mi obličej a učinil závěr: „Jestli chcete jen jednu věc, měly by to být oči. Tyhle váčky vám dodávají unavený vzhled. Zejména ten na pravé straně.“ Navrhuje použít laserovou techniku, na jejímž vývoji před patnácti lety spolupracoval. „Nařízneme spodní víčko, otevřeme spojivku a vyndáme tukový polštářek. Při použití laseru je minimální riziko krevních podlitin, otoků a nepohodlí.“ A žádné stehy, protože se vnitřní část oka hojí velmi rychle! Operace trvá asi dvacet minut; následující den můžete zpátky mezi lidi. „Ale když ty váčky vyjmete, nezůstane po nich mnoho volné kůže?“ „Ne, vytáhne se, protože tuk nepotáhne víčko dolů.“ Kromě toho Abergel pomůže vrásčité tkáni k vyhlazení jiným laserem, kterým „odpaří“ vrchní vrstvu kůže. Dále doporučuje, abych si nechala upravit i horní víčka – „aby vám víčko nesedělo na řasách.“ To vyžaduje šití. Ale ta malá jizva se skryje v přirozeném záhybu; do pěti dnů s tím budu moci bez obav na veřejnost. Povislost mých víček je v tu chvíli obzvláště dramatická kvůli nedávnému předávkování botoxem. „Máte na čele ochrnutý celý sval,“ konstatuje. „S vaším botoxem bych to udělal jinak. I kdyby vám měla zůstat jedna nebo dvě vrásky, zůstal bych dost vysoko a ještě zvedl vnější část obočí. Hned byste byla mnohem atraktivnější,“ pokračuje. „Často používám botox u lidí ze zábavního průmyslu. Ti žádají velmi různorodé úpravy, podle rolí. Muži chtějí některé vrásky zachovat, aby vypadali mužně. Ženy vyžadují správný tvar obočí. Dotyčná osoba musí být schopna vyjádřit určitý pocit. Televizní hlasatelé zase chtějí být strnulí, neukazovat žádné emoce. Mluví o vraždě, znásilnění nebo šťastných událostech pořád s tímtéž výrazem. Nechtějí žádnou mimiku, tak žádnou nemají.“
Napoprvé by to snad stačilo. Shodou okolností Anna potřebuje něco pracovně vyřídit v New Yorku. Letíme spolu a rovnou té cesty využijeme ke svým osobním cílům.
Volají nás do ordinace. Přichází dr. Aston, v tmavě šedém, na míru šitém obleku s dokonalými čtvercovými kapsami a hedvábnou kravatou. Pochází z Virginie, má uklidňující jižanský přízvuk a laskavou, přirozenou autoritu. Jeho zámožná klientela před ním musí tát jako jarní sněhy. „Máte obočí posazeno pod okrajem očnice,“ říká a jemnými prsty mi vytahuje obočí vzhůru. „Obvykle bývá posazeno na horní části očního oblouku. Narodila jste se s nízko položeným obočím, které se s postupem věku ještě o několik milimetrů snížilo. Všimla jste si, že je vaše levé obočí níže než pravé?“ Ne, doktůrku, ale dík. Teď už si toho rozhodně budu všímat pořád. „No jo,“ říká Anna s úsměvem ze svého bidýlka na okenní římse. „Je to tak, Nino. Je níž.“ Ty mi taky, Aničko... „Nejvíc by vám prospělo povytáhnout obočí,“ říká Aston. „Povytažené obočí obvykle dokáže významně vylepšit dojem a pro vás to platí dvojnásob. Toto nazýváme koronálním vytažením obočí, jizva jde od ucha k uchu přes kůži na hlavě. Ale pěkného výsledku bychom dosáhli i s endoskopickým vytažením obočí.“ Ukazuje se, že endoskopické vytažení obočí Aston používá v 90 procentech podobných případů. Na rozdíl od Abergela, Aston používá skalpel. „Podívejte se,“ říká a vytahuje cosi ze sterilního obalu, „tento skalpel není větší než špička jehly.“ Přejede mi jehlou po ruce. „S laserem nemáte takovou kontrolu.“ Pro každý případ dodává: „V mém oddělení pracuje téměř devadesát plastických chirurgů – žádný z nich nikdy neřízl do oka laserem. Uklidňuje vás to?“ Takže, laser, nebo skalpel? Váčky, víčka, nebo obočí?
David Hidalgo je profesor na chirurgické klinice, který kdysi studoval umění. Jeho obrazy zdobí prostory recepce, v halách mu visí vlastnoruční skicy před a po kosmetickém chirurgickém zásahu. Vyzařuje z něj tichý duševní klid umělce, zvažujícího opotřebované malířské plátno. Souhlasí s mou první i druhou diagnózou. A připojuje třetí. „Špičku nosu máte trošku mužskou, cibulovitou.“ (Můj nos se mi vždycky docela líbil!) „Dovolil bych si navrhnout úpravu špičky – jen malé zjemnění. Nemuseli bychom zlomit kost. Nikdo by si ani nevšiml, že máte malou plastiku, jen by vnímali, že toto,“ říká a prohmatává moji zaoblenou špičku nosu, „vypadá trochu jemněji.“ Otáčí mi hlavou. „Máte také na hřbetu nosu malou bouli,“ říká. „Mohli bychom to upravit, ale ve skutečnosti mě nijak zvlášť neobtěžuje.“ To je od něj hezké, ale teď to, bohužel, obtěžuje mě. Kdybych si nechala upravit čelo, oči a nos, budu vypadat jako umělohmotná, nebo ne? „Lidé by si jen všimli, že vypadáte jinak,“ zamítavě kroutí hlavou Hidalgo, a dodává záhadně: „ale neměla byste žádné stopy po chirurgickém zásahu.“ Takže já bych pořád vypadala jako já? „Samozřejmě.“ Tak proč bych se měla nechat řezat?
Už se nemůžu ani podívat do zrcadla, aniž bych viděla všechny ty části, které potřebují upravit. Vracíme se do Kalifornie a končíme tam, kde jsme měly nejspíš začít: v Beverly Hills v kanceláři Normana Leafe. Původní specialista na vrozené deformity si otevřel svou první soukromou praxi již v roce 1975. „Tenkrát se tahle oblast nazývala Údolí gaučů, protože tu byla spousta psychoanalytických ordinací. Teď je tu více plastických chirurgů než kdekoli jinde na světě.“ Leaf je pravým opakem Astona a Hidalga. Vyhledávají jej ti, kdo si mohou dovolit ten druh plastické operace, co vypadá, že vlastně žádnou plastiku nepodstoupili. Vyšetřuje mě v lékařském křesle, připomínajícím kadeřnické křeslo. Je laskavý a trpělivý, ale zároveň seriózní a střízlivě věcný. „Není nic, co byste nezbytně potřebovala,“ říká, „ale kdybyste si měla nechat upravit jednu věc, navrhl bych otevřené vytažení čela.“ To je skvělé. Leaf upřednostňuje koronární vytažení víček před endoskopickým, protože když celou věc otevře a přemístí „má přesnější kontrolu a může dosáhnout jemnějšího vzhledu.“ Na rozdíl od Astona ve většině případů upřednostňuje tradiční plastiku. Ptám se na své oči. „Když si necháte udělat korekci obočí, další zákrok nebude nutný. Nechcete přece mnoho úprav najednou, vypadala byste uměle. Upřímně řečeno, nejlepší by bylo nechat si to udělat u vás doma. Budete tam mnohem víc v klidu, což je vlastně nejdůležitější.“
Jsem zase doma před zrcadlem v koupelně a připadám si jako v plastickém očistci. Přála bych si „stárnout půvabně“ – být jednou z těch žen, kterým nepřibyly vrásky, co jen „získaly pěkné linky na obličeji“. Coco Chanel řekla, že „stárnutí ženy záleží na jejím mládí. Mládí musí být nahrazeno tajemností.“ Ano, ale... se správným chirurgem by tajemství, které mě obklopuje, mohlo být „má, nebo nemá plastiku?“ Zatím se utěšuji pohlednicí, kterou mi Anna poslala vloni. „Nejsi tak mladá, jak jsi bývala,“ je na ní, „ale nejsi tak stará, jak budeš. A budeš vždy krásná.“ Také mě uklidňuje fakt, že Anna bude vždy o deset let starší než já. Což se samozřejmě změní po její plastické operaci.
,Pak‘ zaútočilo zákeřně. Jednou ráno jsem se podívala do zrcadla, a byly tam! Váčky pod mýma očima! Jeden byl tak velký, že bych si ho na letišti při dobré vůli příslušného zřízence snad mohla vzít s sebou do letadla. Ten druhý by už asi musel do zavazadlového prostoru. Nechápu, jak mohly proniknout mým bezpečnostním programem Chanel Précision Eye Tonic. Shodou okolností mi právě v té chvíli zavolala moje nejlepší kamarádka, co si kdysi vzala chlápka z L. A. Jestli prý s ní nechci strávit nějaký čas na jejich haciendě. V Kalifornii je přece nejvyšší hustota plastických chirurgů na kilometr čtvereční ve vesmíru, blesklo mi okamžitě hlavou.
Podle Americké organizace estetické chirurgie bylo minulý rok provedeno více než osm milionů kosmetických zákroků – mezi tři nejčastější se řadila liposukce (384 626), prsní implantáty (280 401) a úprava očních víček (267 627). Proč bych i já, šikula z Kolína, nemohla rozšířit řady omlazených? Tedy kromě toho, že je to naprostá marnivost a že mnoho žen poté vypadá jako špatná verze těch, kterými byly dříve. Ale já už stejně nevypadám jako já dříve! Vypadám jako adeptka na polykání testosteronu, i když ve mně dřímá sexuální ďábel! Jen v posledních třech hodinách jsem měla čtyři orgasmy – tři vyvolalo pozření Mozartových kuliček, poslední způsobilo přemýšlení o nové tašce, kterou si koupím. Jsem příliš mladá na svůj věk.
S postranními úmysly jsem si zabalila vaky i váčky a nasedla do letadla. Celou cestu jsem pak bojovala se špatným svědomím. Chci zneužít pozvání své nejlepší kamarádky k nízkým osobním cílům. Co se stane, až to zjistí? Děsně jsem podcenila synergie ženských zájmů. Bojuje s tímtéž a doufala, že pod nůž půjdeme spolu. Nejdřív jsem se málem urazila, že si ze mě chce udělat pokusného králíka. Vzápětí jsem ovšem pochopila, že mi pánbůh právě nabídl příležitost obšlápnout si nejlepší plastické chirurgy v doprovodu své nejlepší kamarádky a za peníze jejího manžela.
Začínáme v Santa Monice, v kanceláři R. Patricka Abergela, doktora, který vypadá jako filmová hvězda. Kromě toho, že je členem Amerických komisí kosmetické chirurgie, laserové chirurgie a dermatologie, je také Francouz. „Vidím, že si prohlížíte moje necudné obrázky,“ říká, když nás zastihne, jak studujeme jeho knihy před a po. Prozkoumal mi obličej a učinil závěr: „Jestli chcete jen jednu věc, měly by to být oči. Tyhle váčky vám dodávají unavený vzhled. Zejména ten na pravé straně.“ Navrhuje použít laserovou techniku, na jejímž vývoji před patnácti lety spolupracoval. „Nařízneme spodní víčko, otevřeme spojivku a vyndáme tukový polštářek. Při použití laseru je minimální riziko krevních podlitin, otoků a nepohodlí.“ A žádné stehy, protože se vnitřní část oka hojí velmi rychle! Operace trvá asi dvacet minut; následující den můžete zpátky mezi lidi. „Ale když ty váčky vyjmete, nezůstane po nich mnoho volné kůže?“ „Ne, vytáhne se, protože tuk nepotáhne víčko dolů.“ Kromě toho Abergel pomůže vrásčité tkáni k vyhlazení jiným laserem, kterým „odpaří“ vrchní vrstvu kůže. Dále doporučuje, abych si nechala upravit i horní víčka – „aby vám víčko nesedělo na řasách.“ To vyžaduje šití. Ale ta malá jizva se skryje v přirozeném záhybu; do pěti dnů s tím budu moci bez obav na veřejnost. Povislost mých víček je v tu chvíli obzvláště dramatická kvůli nedávnému předávkování botoxem. „Máte na čele ochrnutý celý sval,“ konstatuje. „S vaším botoxem bych to udělal jinak. I kdyby vám měla zůstat jedna nebo dvě vrásky, zůstal bych dost vysoko a ještě zvedl vnější část obočí. Hned byste byla mnohem atraktivnější,“ pokračuje. „Často používám botox u lidí ze zábavního průmyslu. Ti žádají velmi různorodé úpravy, podle rolí. Muži chtějí některé vrásky zachovat, aby vypadali mužně. Ženy vyžadují správný tvar obočí. Dotyčná osoba musí být schopna vyjádřit určitý pocit. Televizní hlasatelé zase chtějí být strnulí, neukazovat žádné emoce. Mluví o vraždě, znásilnění nebo šťastných událostech pořád s tímtéž výrazem. Nechtějí žádnou mimiku, tak žádnou nemají.“
Napoprvé by to snad stačilo. Shodou okolností Anna potřebuje něco pracovně vyřídit v New Yorku. Letíme spolu a rovnou té cesty využijeme ke svým osobním cílům.
Volají nás do ordinace. Přichází dr. Aston, v tmavě šedém, na míru šitém obleku s dokonalými čtvercovými kapsami a hedvábnou kravatou. Pochází z Virginie, má uklidňující jižanský přízvuk a laskavou, přirozenou autoritu. Jeho zámožná klientela před ním musí tát jako jarní sněhy. „Máte obočí posazeno pod okrajem očnice,“ říká a jemnými prsty mi vytahuje obočí vzhůru. „Obvykle bývá posazeno na horní části očního oblouku. Narodila jste se s nízko položeným obočím, které se s postupem věku ještě o několik milimetrů snížilo. Všimla jste si, že je vaše levé obočí níže než pravé?“ Ne, doktůrku, ale dík. Teď už si toho rozhodně budu všímat pořád. „No jo,“ říká Anna s úsměvem ze svého bidýlka na okenní římse. „Je to tak, Nino. Je níž.“ Ty mi taky, Aničko... „Nejvíc by vám prospělo povytáhnout obočí,“ říká Aston. „Povytažené obočí obvykle dokáže významně vylepšit dojem a pro vás to platí dvojnásob. Toto nazýváme koronálním vytažením obočí, jizva jde od ucha k uchu přes kůži na hlavě. Ale pěkného výsledku bychom dosáhli i s endoskopickým vytažením obočí.“ Ukazuje se, že endoskopické vytažení obočí Aston používá v 90 procentech podobných případů. Na rozdíl od Abergela, Aston používá skalpel. „Podívejte se,“ říká a vytahuje cosi ze sterilního obalu, „tento skalpel není větší než špička jehly.“ Přejede mi jehlou po ruce. „S laserem nemáte takovou kontrolu.“ Pro každý případ dodává: „V mém oddělení pracuje téměř devadesát plastických chirurgů – žádný z nich nikdy neřízl do oka laserem. Uklidňuje vás to?“ Takže, laser, nebo skalpel? Váčky, víčka, nebo obočí?
David Hidalgo je profesor na chirurgické klinice, který kdysi studoval umění. Jeho obrazy zdobí prostory recepce, v halách mu visí vlastnoruční skicy před a po kosmetickém chirurgickém zásahu. Vyzařuje z něj tichý duševní klid umělce, zvažujícího opotřebované malířské plátno. Souhlasí s mou první i druhou diagnózou. A připojuje třetí. „Špičku nosu máte trošku mužskou, cibulovitou.“ (Můj nos se mi vždycky docela líbil!) „Dovolil bych si navrhnout úpravu špičky – jen malé zjemnění. Nemuseli bychom zlomit kost. Nikdo by si ani nevšiml, že máte malou plastiku, jen by vnímali, že toto,“ říká a prohmatává moji zaoblenou špičku nosu, „vypadá trochu jemněji.“ Otáčí mi hlavou. „Máte také na hřbetu nosu malou bouli,“ říká. „Mohli bychom to upravit, ale ve skutečnosti mě nijak zvlášť neobtěžuje.“ To je od něj hezké, ale teď to, bohužel, obtěžuje mě. Kdybych si nechala upravit čelo, oči a nos, budu vypadat jako umělohmotná, nebo ne? „Lidé by si jen všimli, že vypadáte jinak,“ zamítavě kroutí hlavou Hidalgo, a dodává záhadně: „ale neměla byste žádné stopy po chirurgickém zásahu.“ Takže já bych pořád vypadala jako já? „Samozřejmě.“ Tak proč bych se měla nechat řezat?
Už se nemůžu ani podívat do zrcadla, aniž bych viděla všechny ty části, které potřebují upravit. Vracíme se do Kalifornie a končíme tam, kde jsme měly nejspíš začít: v Beverly Hills v kanceláři Normana Leafe. Původní specialista na vrozené deformity si otevřel svou první soukromou praxi již v roce 1975. „Tenkrát se tahle oblast nazývala Údolí gaučů, protože tu byla spousta psychoanalytických ordinací. Teď je tu více plastických chirurgů než kdekoli jinde na světě.“ Leaf je pravým opakem Astona a Hidalga. Vyhledávají jej ti, kdo si mohou dovolit ten druh plastické operace, co vypadá, že vlastně žádnou plastiku nepodstoupili. Vyšetřuje mě v lékařském křesle, připomínajícím kadeřnické křeslo. Je laskavý a trpělivý, ale zároveň seriózní a střízlivě věcný. „Není nic, co byste nezbytně potřebovala,“ říká, „ale kdybyste si měla nechat upravit jednu věc, navrhl bych otevřené vytažení čela.“ To je skvělé. Leaf upřednostňuje koronární vytažení víček před endoskopickým, protože když celou věc otevře a přemístí „má přesnější kontrolu a může dosáhnout jemnějšího vzhledu.“ Na rozdíl od Astona ve většině případů upřednostňuje tradiční plastiku. Ptám se na své oči. „Když si necháte udělat korekci obočí, další zákrok nebude nutný. Nechcete přece mnoho úprav najednou, vypadala byste uměle. Upřímně řečeno, nejlepší by bylo nechat si to udělat u vás doma. Budete tam mnohem víc v klidu, což je vlastně nejdůležitější.“
Jsem zase doma před zrcadlem v koupelně a připadám si jako v plastickém očistci. Přála bych si „stárnout půvabně“ – být jednou z těch žen, kterým nepřibyly vrásky, co jen „získaly pěkné linky na obličeji“. Coco Chanel řekla, že „stárnutí ženy záleží na jejím mládí. Mládí musí být nahrazeno tajemností.“ Ano, ale... se správným chirurgem by tajemství, které mě obklopuje, mohlo být „má, nebo nemá plastiku?“ Zatím se utěšuji pohlednicí, kterou mi Anna poslala vloni. „Nejsi tak mladá, jak jsi bývala,“ je na ní, „ale nejsi tak stará, jak budeš. A budeš vždy krásná.“ Také mě uklidňuje fakt, že Anna bude vždy o deset let starší než já. Což se samozřejmě změní po její plastické operaci.
