Když se podíváme na standarty krásy ve 20. letech v dnešním historickém kontextu, nepřijde nám na nich nic zvláštního, a možná jsou nám až příliš známé. Kdybychom to však měli porovnat s předchozím obdobím před 1. světovou válkou – byla to radikální změna.
Viktoriánská doba byla plna fyzického diskomfortu – nejen, že korzety byly stále v módě, ale každá seberespektující dáma musela mít i v těch nejhorších vedrech několik vrstev oděvu, klobouky, vlasy vyčesané do obrovských výšin, rukavičky (které se často musely dolovat za pomoci speciálního mechanismu), a make-up byl absolutním no-no! Žena, věnující přílišnou pozornost svému vzhledu byla považována za okázalou a lehkomyslnou. O něco výraznější růž na tvářích či náznak rtěnky – a hned jste byla v očích společnosti běhna!
Na druhou stranu fyzické nedokonalosti obličeje byly prostým faktem života. Tělesné nedostatky se daly vždy „utáhnout“ o něco víc, nebo schovat pod nekonečnými vrstvami oděvu. Byla to také doba bojující proti marnivosti a narcismu – to vše se změnilo. Generace devatenáctého století vyrůstala v přesvědčení, že sebezdokonalování je úkolem pro duši, a že vnitřní krása je jediná, na které záleží.
Ve 20. letech 20. století se však naráz stalo neslušným zanedbávat svůj vzhled. Fyzická krása se stala odpovědností každé ženy, která očekávala úspěch v nové éře. Svět se stal tak rychlým a konkurenčním, že nebylo místo pro ženy, které by tyto nové standardy nedokázaly splnit. Radikální změnu standardu krásy měl na svědomí převážně Hollywood a média. 20. léta ženu sice osvobodila od stahujících korzetů (a nabídla místo nich elastické pásy), ale zato uvěznila ženu v tyranii dokonalosti, netolerující žádné odchylky, ani stáří. Krása byla důležitým aspektem ženského společenského i profesního postavení. Když komerční produkty (se kterými se ve 20. a následně 30. letech roztrhl pytel) nedosáhly požadovaných cílů, ženy se obracely na nově vznikající specializaci kosmetické chirurgie, aby dosáhly svých přísných standardů dokonalosti.
Detabuizace těla
Nekonečné vrstvy zahalující tělo již nebyly v módě. Až moc připomínaly starý režim, od kterého se nová generace svobodných žen chtěla distancovat. 20. létataké zlomila tabu ženského těla – poprvé odhalily své paže a nohy, což však přineslo další dilema: co dělat se svými chlupy na nohou a zarostlým podpažím? Tak začal velký boom kosmetických značek,které v té chvíli věděly, že narazily na zlatý důl! Ve velkém se začala vyrábět kosmetika i kosmetické pomůcky, jako například holící strojky a deodoranty. Slovem dekády (v rámci reklamních kampaní) byla „vkusnost“, což označovalo, že je potřeba být se svými zkrášlovacími pomůckami velmi diskrétní, a proto jejich velikost nebyla větší než malíček. Kult dokonalosti dal vzniknout i beauty-shamingu. Kosmetické značky volily propagaci skrze negativní emoce a pocit rozpaků. Reklama na deodorant například uváděla : „Její přátelé jsou příliš plaší na to, aby jí to řekli, a ona toleruje něco, co je ohavné pro všechny!“.
Ve zdravém těle zdravý duch
Nová éra dala vzniknout i novému ideálu tělesné krásy. Dalo se rychlé sbohem širokým bokům a plnému poprsí a rysů symbolizující mateřství a smyslnost Gibson girls. Nyní byly v módě sportovní, štíhlé (nikoliv vyzáblé) postavy s plochým hrudníkem. Bylo to především dáno industrializací a komercializací sportu. Školy začaly nabízet hodiny tělesné výchovy, a popularitu získávaly i rekreační aktivity jako golf a tenis, jež se staly jistou známkou sociálního statutu.
Články v časopisech jako Woman’s Journal, nabádaly ženy, aby si osvojily koníčky, které by poskytly námahu nezbytnou pro dokonalou ženskou postavu. 20. léta ovládl kult těla, který se odkazoval na starověké Řecko. Doporučovaly se aktivity jako jízda na kole nebo tanec, stejně jako cokoli, co by „zabudovalo svalovou aktivitu do samotného základu každodenního života“. Novodobý Hollywood nám vykreslil standard vysokých a vyzáblých dívek, který však s pravdou měl pramálo společného – reklamy ženy naopak povzbuzovaly k tomu, aby nabíraly tělesnou hmotu, a tím i pánskou pozornost.
Plastická chirurgie
20. léta změnila (alespoň částečně) pohled na plastickou chirurgii. Původně byly operace primárně prováděny vojákům, kteří utrpěli zranění během první světové války, jež je zohyzdily. Chirurgové si začali klást otázku, zda může být operace prospěšná i pro ženy, jejichž tváře nebyly zpustošeny ničím výbušnějším než rukama uplynulých let. Před přelomem století existoval jasný rozdíl mezi kosmetickou a rekonstrukční chirurgickou operací. Kosmetická chirurgie byla do značné míry opovrhována renomovanými chirurgy a setkala se s podezřením neklidné americké veřejnosti. Tato profese byla v rozporu jak s tradičním americkým příkazem proti marnivosti, tak s Hippokratovou přísahou proti ubližování, což způsobilo zpochybnění samotného účelu. Kritici tvrdili, že nejen, že je provádění nebezpečné operace na zdravém těle ve jménu krásy nemorální a neetické, ale nemělo by v respektovaném oboru medicíny mít žádné místo. Tato kritika však byla brzy zavržena, jelikož celé dvacáté století pohltilo mládí a krása.
