„Čím to, že každá ženská v tomhle bytě má problémy zavírat zubní pastu,“ povzdechl si jednou ráno můj bývalý přítel, když znovu z umyvadla smýval skvrny, které tam nechala mnou nedovřená tuba. Ztuhla jsem. Živě jsem si představila zástupy žen, které přede mnou žily v tomhle bytě, používaly tuhle koupelnu, možná si i pusu vyplachovaly vodou ze stejného svítivě zeleného kelímku a stejně jako já neuměly zavírat zubní pastu. Tehdy poprvé jsem si uvědomila existenci ,ex‘.Živé přízraky
Otevřeně říkám: jde o zvláštní sortu lidí, kterou nemám příliš ráda. Na jednu stranu jsou vlastně mrtví (myslím tím vztahově exlí), na stranu druhou jsou někdy až příliš živí. Ve slovech a obrazech se umějí zjevovat v těch nejméně vhodných chvílích. Ožívají, když se vám nepovede losos („Jo, Markéta, ta lososa uměla. I máma ji musela pochválit.“). Jako přízrak se vznášejí kolem, když svému příteli vytknete pozdní příchod („Jo, Renata, ta mi nikdy nevyčítala, když jsem se zdržel s klukama v hospodě.“) nebo odmítnete příliš divokou sexuální praktiku („Jo, Martina, to byla dračice. Ta nikdy neměla dost.“).
Právě existence ,ex‘ vás nemilosrdně upozorní na to, že nic z toho, co prožíváte, není tak unikátní a neopakovatelné, jak byste chtěly doufat. Že téměř vždycky existuje něco předtím a v mnoha případech i něco potom. Vzpomínám si, jak mě kdysi rozhodilo, když jsem u jednoho přítele našla v šuplíku relativně nevinnou fotografii. Nějaká cizí dívka tam sedí na ,naší‘ pohovce, před sebou na ,našem‘ stole má položený ,náš talířek‘ a na něm leží ,můj‘ hrníček. Cítila jsem se podvedená. Až do téhle chvíle jsem si myslela, že takhle vaří můj milý čaj jenom pro mě. Od té doby mě dlouhé týdny pronásledovala hysterická otázka: Co všechno dělá se mnou stejně, jako dělal s těmi přede mnou? Odpověď není povzbuzující, ale je podle mě všeobecně platná: Všechno. Akorát že první říkal ,koloušku‘, druhé ,brouček‘ a já jsem byla ,koťátko‘.
Jsou nesmrtelné
Jedna moje kamarádka došla v deratizaci ,ex‘ až do extrému. Zarytě odmítá se svými milenci jezdit na místa, kde už někdy předtím byli s nějakou jinou dívkou. Vzhledem k tomu, že si často vybírá života (a žen) znalé muže, je její rozlet geograficky poněkud omezen. „To máš jedno. Radši budu sedět pořád v jedné restauraci tady v Praze, kde mám jistotu, že tu byl jenom se mnou, než abych riskovala nějaké sentimentální pohledy a hluboké vzdechy na Karlštejně,“ říká rezolutně. Vede ji k tomu zkušenost s její velkou životní láskou. Byl to dokonalý chlap, až na jednu drobnost. Kdykoliv mu cokoliv připomnělo nějakou bývalou přítelkyni, zahleděl se do nepřítomna, zamlžily se mu oči a na dlouho se odmlčel.
Jiná moje známá využila v záchvatu podezřívavosti chvilky ranní samoty a prošmejdila ,čerstvému‘ milci celý byt pátrajíc po stopách ,ex‘. „Našla jsem obří fotoalbum plné obrázků úžasně vypadající slečny. Už tehdy jsme si s fotoaparátem nerozuměli, ale od téhle chvíle byl mým největším nepřítelem,“ svěřovala se mi. Když ho přítel nevzal s sebou na výlet, mučily ji úvahy typu: „Tak ji fotil jako divej, a na mě kašle.“ Když ho přítel s sebou na výlet vzal, mučily ji úvahy typu: „Budu na těch fotkách vypadat příšerně a on mě bude srovnávat s tou ex.“ Nemusím vám říkat, jak tenhle nefotogenický vztah skončil.
Já už jsem s odstraňováním ,ex‘ přestala. Jsou totiž stejně nesmrtelné jako sláva Karla Gotta, spekulace o vrahovi JFK nebo každojarní shazování přebytečných kil. Všechny ty přízraky Markét, Renat, Martin, Dívek popíjejících čaj nebo Fotogenických krásek se spolehlivě objeví, kdykoliv se mi nedaří, cítím se nejistě, nebo ztrácím důvěru ke svému partnerovi. V takových chvílích jsou vždycky lepší než já. Ale žádná nemá odvahu promenovat se po ,našem‘ bytě, když jsem šťastná a cítím se dobře. Ostatně, on je se MNOU. Ony jsou EX.
