Sociologové vidí jedinou příčinu. Navzdory tomu, že žijeme v informacemi protkaném světě, vakuum zábavního průmyslu stále určují podmínky poválečných standardů na takový druh zábavy. „Stále chceme být unášeni za hranici našich reálných prožitků, a proto se tato skutečnost nelibě promítá na tom, s kým se na obrazovkách setkáváme,“ britský sociolog Stuart Hall se ve své práci zaměřoval na studium kulturních vlivů v našem životě. Jeho práce je proto plná komplexních pohledů i základních pozorování, která, ač by každému z nás mohla být zřejmá, málokdo si je připouští.
„Když se v České republice začal vysílat seriál Přátelé, nebavila jsem se tolik, jako ostatní. Pro mě ty ženy byly dokonalé, chtěla jsem být hubená jako Monica, ostrá a krásná jako Rachel. Takových žen tehdy v ulicích Prahy bylo málo a já byla dost smutná, že nejsem jako oni,“ na posledním srazu s přáteli jsme se rozpovídali o fenoménu slavného amerického seriálu. Byl vtipný? Nepochybně! Toxický? Možná. Ale všimli jsme si toho? Ani ne. A v tom tkví zákeřnost masové televizní zábavy a jejích kulturních extraktů. Zatímco nás baví, do myslí vsévají ideály, které se snažíme dohonit, aniž bychom věděli proč. Naštěstí se situace lehce obrací. Streamovací služby jako Netflix a Apple TV dnes nabízí shows, které baví a ukazují diverzní pohled na naše životy… Ne ty dokonalé, ale ty skutečné, v nichž třeba i gaykluk s obrnou hledá lásku (seriál Special), nebo ty, v nichž i lidé s HIV sní (seriál POSE) nebo se snaží žít plnohodnotný život na úkor svého afroamerického původu (show Dear White People).
Jak ale taková změna probíhá přímo v zákulisí? Zkoumali jsme s dvěma zkušenými vizážistkami, které pracují na produkci známých zahraničních i českých projektů. „Velkým nešvarem většiny vizáží, které v týmu realizujeme je přehnaná starost o kondici pleti. Je zřejmé, že musíme dodržovat perfektně přirozený odstín pleti navzdory světelným podmínkám, ale někdy nerozumím snaze za každou cenu zakrýt například kruhy pod očima. Máme předpis je nechat přirozené, nebo naopak podtrhnout, když to scéna vyžaduje, ale jinak je to skoro naopak a když se pak podívám na cast, přijde mi, jakoby tvůrci stáli o to vytvářet ideu vždy perfektně odpočatých lidí.“ Lea Baňová se líčení na filmařských setech věnuje bezmála už třicet let. Její dovednosti ji z Bratislavy dostaly až před brány Hollywoodu, kde pochopila jakou iluzi skutečně vytváří. „Přišlo mi, že v projektech určených pro východoevropské trhy a americké lokální komunity se projevují hodně podobné požadavky, přišlo mi, jako bych pracovala na projektech deset let starých, přestože to byly nedávné počiny.“
Lea také hovoří o acne positivity, na sítích aktuálně tak rezonující, v maskérnách velkých filmařských děl však natolik potlačované. „U některých projektů jsem byla přítomna už na castingu, abych spolu s najatou dermatoložkou vyhodnotila vhodnou bleskovou léčbu. Neexistovala totiž možnost, aby se sebevíc kvalitní herec objevil na place se zanícenou pletí. Netvrdím, že acne je esteticky příjemné za každých okolností, nebo lichotivé, ale ve veřejném prostoru chybí příběhy lidí či postav, které bojují s tímto onemocněním pleti. Není totiž na tom vůbec nic špatného, je to jako kdybychom se styděli za to, že se potíme. “ Podle dalších svědectví pak ani není výjimkou, že mnoho z herců hlavního obsazení těsně před natáčením dochází na speciální zákroky, včetně aplikace botoxových výplní. Proč ale ženy v seriálech nemohou vypadat alespoň trochu jako Ella Gorton - jedna z nejviditelnějších beauty influencerek, zabývajících se acne positivity? Je jeji tvář nekoukatelná? Posuďte sami...
Na druhou stranu, co se dekorativního líčení v českých seriálových projektech týče, svítá lidově řečeno na lepší časy. Jana Z., maskérka pracující na produkci některých velmi sledovaných českých seriálů přiznává, že se make-up hlavních postav snaží přiblížit divákům. „Když připravujeme příběhy z venkovského prostředí, snažíme se vytvořit velmi přirozený vzhled, protože by měl odpovídat realitě skutečných lidí, co tam žijí. Dbáme na autentičnost,“ říká Jana. I ona ale potvrzuje, že na dokonalé pleti záleží. „V některých záběrech je i nežádoucí, aby se herci potili, někdy tomu rozumím, když tomu světlo příliš nepřeje, ale někdy mi přijde přirozený lesk jednoduše přirozený.“ Další nesmyslný požadavek? Nebo jen zhýčkané stížnosti až příliš liberální společnosti?
Obojí zároveň a přesto ani jedno z toho. V nárocích globalizovaného světa je třeba přijímat realitu tak rozmanitě, jak k nám přichází. Nezáleží ale jen na tvůrcích, ale na nás samých. Jak budeme přijímat to, co je nám předkládáno. A budeme tomu nadále fandit? Nebo budeme svými preferencemi zakřivovat obsah, který nám je překládán?
