Lidé dosud nikdy neměli tolik informací o výživě a ještě nikdy nebyli tak posedlí tím, kolik váží. Jak si vysvětlujete tento paradox?
Jean-Philippe Zermati: K diktátu krásy, tedy správně se stravovat, abychom byli štíhlí, se dnes ještě přidává diktát zdraví: dobře jíst, abychom se dožili dlouhého věku. Zbytečně se tak hroutíme pod příkazy typu: snězte každý den pět kousků ovoce, omezte příjem kalorií na 1800 denně.Tyto údaje však nic neznamenají, protože u každého fungují individuálně. Navíc, některé z těchto příkazů jsou dokonce nesprávné. Třeba to, že bychom měli jíst třikrát denně a při snídani spolykat 25 % denního příjmu kalorií… Tato pravidla nejsou postavena na žádném vědeckém základě. Když se ale předloží lidem, kteří se příliš úzkostlivě sledují, začnou jim věřit a mít strach. V roce 1972 si 50 % Francouzů myslelo, že jí příliš mnoho nebo špatně. V roce 1989 už to bylo 63 %. Vlastně se dnes zdá, že většina z nás jí spíše hlavou než tělem: tato mentální kontrola stravování, které se také říká ‚kognitivní restrikce‘, je opravdovou chorobou naší civilizace!
Gérard Apfeldorfer: Tento přístup vytváří stravovací neurózy. Cpeme se živinami a vitaminy a zapomínáme na to, že jídlo, které během dne sníme, je samo o sobě výživné. Naládujeme do sebe zeleninu a produkty se sníženým obsahem tuků, a jsme připraveni obětovat veškeré naše potěšení z chuti. Pocit nasycenosti má však i emoční složku. Když nás neuspokojuje to, co jíme, máme chuť si přidat… a pak se vrhneme na první tabulku čokolády, která nám přijde do cesty!
Dostáváme o stravě taková kvanta informací, že už vlastně bohužel mnohdy nevíme, co si máme dát k jídlu.
Čí je to chyba?
J.-P. Zermati: Obezita se poslední dobou začíná považovat za všeobecný problém. Rozjely se různé informační kampaně zaměřené na výživu, které jsou pod záštitou zdravotních organizací nebo médií. Celé to přispělo k vytváření dogmat, šířících úzkost. Tváří v tvář tomuto novému potravnímu puritánství se postavil zemědělsko-potravinářský průmysl, který se nerozpakuje vsadit na kartu pokušení versus porušení. Nabízí totiž nové, chutné a bohaté výrobky… A mezi ‚zdravými‘ výrobky a delikátními ‚svinstvy‘ se naše srdce zmítá tak silně, že zapomínáme na své tělesné potřeby. Zapomínáme jíst – samozřejmě v přiměřené míře – to, co nám chutná.
G. Apfeldorfer: Je třeba, abychom poslouchali své tělo. Mozek reguluje chuť a vzbuzuje v nás touhu po výrobcích, o které si tělo říká, které potřebuje.
Někdy nás ale tato regulace neuspokojí: připadáme sami sobě příliš oplácaní. Mohou všichni zhubnout do takové míry, která jim bude vyhovovat?
J.-P. Zermati: Se svým tělem si nemůžeme dělat, co chceme. Hubnutí není jen otázka vůle! Každý člověk má svou ,vyváženou hmotnost‘, váhu, kterou si jeho organismus snaží udržet a podle toho reguluje i vstřebávání potravin. Proto některé osoby, jejichž vyvážená hmotnost je vysoká, nemohou nikdy trvale zhubnout. Pokud by totiž shodily příliš, mohlo by to odnést jejich zdraví. Za dvacet let tu budou nové léky nebo genetické inženýrství, které třeba umožní tuto vyváženou hmotnost snížit, ale zatím to takhle nefunguje.
G. Apfeldorfer: Alkohol, tabák a agresivita jsou prostředky, kterými unikáme od každodenních starostí. Jsou ale stále méně společensky tolerovány. Jídlo je tedy nejjednodušší a nejdostupnější lék proti stresu. Z toho vyplývá, že problémy většiny osob trpících nadváhou jsou psychického, a nikoli dietetického původu. U takových lidí jsou diety naprosto neúčinné.
Jak to udělat, abychom správně jedli a netloustli?
G. Apfeldorfer: Jediný přírodní způsob, jak se naučit znovu správně jíst, je ten, že budete poslouchat své pocity hladu a sytosti. Je třeba se na to soustředit. Vyžaduje to úsilí – například nejíst při práci, udělat si čas na vytrávení a tak dále.
J.-P. Zermati: Zažívat se vám bude daleko lépe, když si na jídlo najdete dostatek času, budete v příjemném prostředí a se sympatickými lidmi. Jídlo je společenská záležitost a radost. Nezapomeňte na to. Chcete důkaz? Od doby, kdy se v 18. století zrodila gastronomie, posloucháme my Francouzi své chuťové pohárky víc než své lékaře. A zdá se, že právě tenhle hédonismus nás dobře chrání před obezitou. Nebezpečí, které dnes přichází zpoza Atlantiku, totiž není jen nejrůznější strava z fast foodů, ale také to, že jídlo už není požitkem, ale bere se spíš jako příjem kalorií a živin.
Jean-Philippe Zermati: K diktátu krásy, tedy správně se stravovat, abychom byli štíhlí, se dnes ještě přidává diktát zdraví: dobře jíst, abychom se dožili dlouhého věku. Zbytečně se tak hroutíme pod příkazy typu: snězte každý den pět kousků ovoce, omezte příjem kalorií na 1800 denně.Tyto údaje však nic neznamenají, protože u každého fungují individuálně. Navíc, některé z těchto příkazů jsou dokonce nesprávné. Třeba to, že bychom měli jíst třikrát denně a při snídani spolykat 25 % denního příjmu kalorií… Tato pravidla nejsou postavena na žádném vědeckém základě. Když se ale předloží lidem, kteří se příliš úzkostlivě sledují, začnou jim věřit a mít strach. V roce 1972 si 50 % Francouzů myslelo, že jí příliš mnoho nebo špatně. V roce 1989 už to bylo 63 %. Vlastně se dnes zdá, že většina z nás jí spíše hlavou než tělem: tato mentální kontrola stravování, které se také říká ‚kognitivní restrikce‘, je opravdovou chorobou naší civilizace!
Gérard Apfeldorfer: Tento přístup vytváří stravovací neurózy. Cpeme se živinami a vitaminy a zapomínáme na to, že jídlo, které během dne sníme, je samo o sobě výživné. Naládujeme do sebe zeleninu a produkty se sníženým obsahem tuků, a jsme připraveni obětovat veškeré naše potěšení z chuti. Pocit nasycenosti má však i emoční složku. Když nás neuspokojuje to, co jíme, máme chuť si přidat… a pak se vrhneme na první tabulku čokolády, která nám přijde do cesty!
Dostáváme o stravě taková kvanta informací, že už vlastně bohužel mnohdy nevíme, co si máme dát k jídlu.
Čí je to chyba?
J.-P. Zermati: Obezita se poslední dobou začíná považovat za všeobecný problém. Rozjely se různé informační kampaně zaměřené na výživu, které jsou pod záštitou zdravotních organizací nebo médií. Celé to přispělo k vytváření dogmat, šířících úzkost. Tváří v tvář tomuto novému potravnímu puritánství se postavil zemědělsko-potravinářský průmysl, který se nerozpakuje vsadit na kartu pokušení versus porušení. Nabízí totiž nové, chutné a bohaté výrobky… A mezi ‚zdravými‘ výrobky a delikátními ‚svinstvy‘ se naše srdce zmítá tak silně, že zapomínáme na své tělesné potřeby. Zapomínáme jíst – samozřejmě v přiměřené míře – to, co nám chutná.
G. Apfeldorfer: Je třeba, abychom poslouchali své tělo. Mozek reguluje chuť a vzbuzuje v nás touhu po výrobcích, o které si tělo říká, které potřebuje.
Někdy nás ale tato regulace neuspokojí: připadáme sami sobě příliš oplácaní. Mohou všichni zhubnout do takové míry, která jim bude vyhovovat?
J.-P. Zermati: Se svým tělem si nemůžeme dělat, co chceme. Hubnutí není jen otázka vůle! Každý člověk má svou ,vyváženou hmotnost‘, váhu, kterou si jeho organismus snaží udržet a podle toho reguluje i vstřebávání potravin. Proto některé osoby, jejichž vyvážená hmotnost je vysoká, nemohou nikdy trvale zhubnout. Pokud by totiž shodily příliš, mohlo by to odnést jejich zdraví. Za dvacet let tu budou nové léky nebo genetické inženýrství, které třeba umožní tuto vyváženou hmotnost snížit, ale zatím to takhle nefunguje.
G. Apfeldorfer: Alkohol, tabák a agresivita jsou prostředky, kterými unikáme od každodenních starostí. Jsou ale stále méně společensky tolerovány. Jídlo je tedy nejjednodušší a nejdostupnější lék proti stresu. Z toho vyplývá, že problémy většiny osob trpících nadváhou jsou psychického, a nikoli dietetického původu. U takových lidí jsou diety naprosto neúčinné.
Jak to udělat, abychom správně jedli a netloustli?
G. Apfeldorfer: Jediný přírodní způsob, jak se naučit znovu správně jíst, je ten, že budete poslouchat své pocity hladu a sytosti. Je třeba se na to soustředit. Vyžaduje to úsilí – například nejíst při práci, udělat si čas na vytrávení a tak dále.
J.-P. Zermati: Zažívat se vám bude daleko lépe, když si na jídlo najdete dostatek času, budete v příjemném prostředí a se sympatickými lidmi. Jídlo je společenská záležitost a radost. Nezapomeňte na to. Chcete důkaz? Od doby, kdy se v 18. století zrodila gastronomie, posloucháme my Francouzi své chuťové pohárky víc než své lékaře. A zdá se, že právě tenhle hédonismus nás dobře chrání před obezitou. Nebezpečí, které dnes přichází zpoza Atlantiku, totiž není jen nejrůznější strava z fast foodů, ale také to, že jídlo už není požitkem, ale bere se spíš jako příjem kalorií a živin.
