Jsem ztělesněním kuřákova černého svědomí. Příležitostně nutím své kouřící přátele k požívání extrémních dávek celaskonu, aby tak vyrovnali úbytek vitaminu C, který kouření prokazatelně způsobuje. Sama sobě několikrát ročně uvedeným způsobem přivodím tak silnou hypervitaminózu, že se mi stane něco moc ošklivého s pletí.
Druhým případem, kdy se mi stane něco moc ošklivého s pletí, je kauza ,strašlivý večírek‘: pokud do sebe šest hodin v kuse lijete jednu tequilu za druhou, nedá se u toho přece nekouřit. A dokonce se u toho ani nedá kouřit málo. Ale v tomto případě není kouření tak hrozné: ve srovnání s tím, co jsem během oné noci udělala svému játru, už mi nepřijde to, co jsem udělala svým plicím, tak děsivé.
Jsou dny, kdy cigaretu nepotřebuju ani vidět. Ale k tomu potřebuju (ideálně) naprostý klid, trávit den na venkově a třeba si pod starou hruškou číst. Nesmím ale číst nic napínavého, protože ve chvíli, kdy má prasknout, co je zahradník zač, jsem napjatá natolik, že si zapálit musím. Prostě musím. Taky bych neměla číst nic romantického, protože když někdo v knize líbá Sofii pod kvetoucí jabloní, nutí mě to přemýšlet, proč pod kvetoucí jabloní nikdo nelíbá mě (a ze samého stesku si zapálím).
Dobře, tak ještě jednou: jsou dny, kdy cigaretu nepotřebuji ani vidět. Ale k tomu potřebuji celý den prospat, protože když spím, tak nekouřím.
Už několik let jsem skutečně zarytým odpůrcem kouření. Terorizuji tím – mimo jiné – svou nebohou babičku, a to navzdory skutečnosti, že má za sebou o jednu válku, dvě manželství, tři děti, pět křížků a deset vnoučat víc než já. Dokonce na ni ošklivě pokřikuji, zhruba takto: „Lžeš sama sobě o tom, kolik cigaret vykouříš za den, babi, postav se realitě!“ A pak kuchyňskými nůžkami ustřihnu filtr u cigarety s tím, že její ,lightka‘ mi tak snad bude chutnat jako normální cigáro.
Skutečnost, že tak razantně vystupuji proti kouření, ovšem neznamená, že já sama nekouřím. Znamená to pouze fakt, že kouření nemám ráda. Dokonce ho nesnáším. Je to odporná, smradlavá činnost. Hloupá. A škodí zdraví, přece.
Ale vy si dokážete představit kávu bez cigarety? Čokoládový dort bez cigarety? Obejdete se bez cigarety, když vylezete po dvou hodinách z kina? Představíte si, jak ležíte v létě v houpací síti, a nezapálíte si? Anebo naopak v zimě, když mrzne a vy si na ulici koupíte svařák, ani tehdy nekouříte? A co přistání po dlouhém letu? Taky bez cigarety?
Přiznávám, vlastně jsem strašně mizerný kuřák. Málokdy kouřím doma, protože mi to tam pak smrdí jako v hospodě. Málokdy kouřím přes den, s výjimkou velkého oběda s přáteli, případně kvůli jiným výjimečným věcem. A cigarety si kupuji taky jen málokdy. Například na letišti, protože je to tak úžasně levné (po kartonech). Nebo když večeřím v restauraci, protože na účtě to je přeci součást jídla. Nebo když jdu s Klárou do Akropole na skleničku: miluju totiž cigaretové automaty, strašně se mi to líbí, jak z nich ty krabičky vypadávají! Jakkoli to vypadá jako blbá výmluva, mně se ta mašinka vážně líbí. Blbé výmluvy jsou všechny ty předchozí ,výjimky‘. A právě tyto ,výjimky‘ potvrzují, jak směšně a co všechno si kouřící nekuřáci dokážou nalhávat. Pokud je někdo kuřák přiznaný, blbě nežvaní a prostě si zapálí, kdykoli se mu zachce a je to současně jen trochu možné. Zatímco my, kouřící nekuřáci, jsme stran důvodů, proč si potřebujeme zapálit právě teď, všichni dokonalí alibisté.
S výčtem okamžiků, které vyžadují cigaretu, bych mohla pokračovat donekonečna, tak podívejte: tramvaj vám ujela před nosem, než přijede další, stihnete si zapálit. Tramvaj nejede, ale přijde vám na mysl heslo ,zapálím si a ona jako naschvál přijede‘ – situace je totožná s příliš dlouhým čekáním na jídlo v restauraci. Zapálíte si při stahování mailů. Nebo při odpovídání na maily. A taky před poradou (čekají vás dvě hodiny tlachání bez možnosti zapálit si) a po poradě (buď vám někdo hnul žlučí, nebo jste se dvě hodiny nudila). Pak tu máme oběd, tzn. při čtení lístku nebo po objednávce nebo při příliš dlouhém čekání a taky po obědě při kávě (káva bez cigarety není dobrá káva), potom odpolední cigaretka a samozřejmě cestou domů při čekání na tramvaj (oba důvody jsem již jmenovala). A pak máme telefonáty s kamarádkou a s matkou, večerní zprávy (taky si z vás politici tak ošklivě utahují?), další při filmu (thriller, horor, růžová story s happy endem – varianty jsou totožné s čtením knihy), a abych nezapomněla, několikrát denně je potřeba venčit psy, a to je taky dost dobrý důvod pro to zakouřit si…
A pak samozřejmě máme ty dny, kdy nekouřím a nekouřím, protože cigarety jsou hnusné, nezdravé a smrdí.
Ale slíbila jsem sama sobě, že jednoho dne, až budu mít našetřený milion a nebudu muset pracovat, odjedu pryč a nadobro skončím s kouřením. Jedině snad, že bych na pláži pozorovala krásný západ slunce a v ruce držela nějaký barevný sladký koktejl – takový okamžik vypouštění modrých obláčků dýmu prostě vyžaduje.
Ve snaze seknout s kouřením mě podporují taktéž historky těch, kteří to už dokázali: tak třeba Karel, ten si poslední cigaretu dal 31. 12. 2004 ve 23.57. O dvě minuty později ji típnul a od té doby si už nezapálil. Tedy zatím. Zářný příklad. (Ale přestat kouřit uprostřed mejdanu?) Nebo táta mojí kamarádky Jindry, který přestal kouřit po třiceti letech, a to jen proto, že si večer, cestou domů, zapomněl (za-po-mněl!!!) koupit cigarety. Evidentně to pojal jako znamení. Nebo můj táta, který přestal kouřit po pěti letech. Ten ale kouřil od sedmi do dvanácti let, tak si teď nejsem úplně jistá, zda se to počítá. A… nebo Jirka, který si dal nekouření jako dárek k třicetinám (pěkný dárek, jářku, darovat si něco stresu a abstinenčních příznaků…)
Ach jo. Někde v hloubi duše jsem kuřák. Ale logika (a ješitnost) mi říkají: „Přestaň kouřit, přestaň kouřit!“ Chci se totiž vyhnout vrásčitému obličeji, šedozelené pleti, hnědým zubům, kuřáckému kašli, rakovině plic, hrtanu a bůhvíčeho dalšího. A v neposlední řadě kouření škodí zdraví a moderní je nekouřit. A nechci přispívat do vládní kasy ještě daněmi z cigaret.
Realita je ale taková, že přestat kouřit se zdá být dosti náročné a zřejmě je to zatím i nad mé síly, zatímco při hledání argumentů, proč si ještě zapálím, se mi sil zatím dostává.
Na druhou stranu jsem si už stanovila několik cigaretových pravidel, díky nimž u sebe nemívám ani jednu cigaretu. Například kabelky si kupuji tak malé, aby se mi do nich vešel jen mobil, pudr a klíče od auta (takže krabičku cigaret mi nosí můj přítel – nekuřák – v kapse saka nebo kamarádka Martina ve své kabele obří). Cigarety si taky záměrně zapomínám v autě, protože většinou bývám dost líná vyběhnout čtyři patra (a vyzvedávám si je, když jdu venčit psy). Doufám totiž, že následkem aplikace uvedených pravidel kouřím alespoň o polovinu méně, než kdybych cigarety měla pořád na dosah. Co se týče té druhé poloviny, kdy cigaretě nedokážu odolat, uchyluji se k žebrání na kamarádech. Na vyžebrané cigarety se snadno zapomene a navíc bývají k mání jen po jedné, takže se ani nepočítají.
Trvalo mi patnáct let, než jsem si vybudovala status odpůrce kouření a kouřícího nekuřáka. Ale toto mé velmi specifické postavení je v podstatě nemožné objasnit mému doktorovi. Na jeho otázku, zda kouřím, dost zmateně odpovídám: „Ne, nekouřím, tedy kouřím jen příležitostně, prakticky, ehm, nula až dvacet cigaret denně, ale to záleží na tom, kde jsem a co zrovna dělám,“ načež on konstatuje: „Takže jste kuřák,“ a je to.
Hrajete si na nekuřáka stejně trapně jako já? Potom:
– Doma nemáte jediný popelník, ale jeden z hrnků v podstatě popelník neustále zaskakuje.
– Požádá-li vás někdo o oheň, vždycky v kabelce objevíte krabičku sirek nebo zapalovač.
– Koupíte si krabičku po deseti cigaretách, nikoli po dvaceti, a to jen pro případ, že byste náhodou během večera s kamarády v baru měla nezkrotnou chuť si zakouřit. Pak si koupíte ještě dvoje.
– Tvrdíte, že šedesát cigaret vykouřených během pekelného mejdanu v XT3 se vůbec nepočítá, neboť další tři nebo čtyři dny přece nekouříte vůbec.
– Jakákoli činnost se dá kdykoli přejmenovat na relaxační či stresovou. Záleží na tom, zda si právě potřebujete zapálit kvůli stresu, nebo kvůli větší pohodě.
– S přáteli nekuřáky dokážete strávit čtyři hodiny u vína, nezapálit si a být relativně v pohodě. Když odejdete, ještě na schodech cigaretu vykouříte. Za dvacet tři vteřin.
– A abych nezapomněla: vaše matka navzdory vašim 31 rokům dodnes vůbec netuší, že (si občas za)kouříte: strašně by ji to totiž zklamalo.
– Pokud opravdu chcete přestat kouřit, obraťte se na svého lékaře či lékárníka. Máte to přece napsané na každé krabičce. Nebo s tím prostě přestaňte. Hrajete si na nekuřáka stejně trapně jako já? Potom:
– Doma nemáte jediný popelník, ale jeden z hrnků v podstatě popelník neustále zaskakuje.
– Požádá-li vás někdo o oheň, vždycky v kabelce objevíte krabičku sirek nebo zapalovač.
– Koupíte si krabičku po deseti cigaretách, nikoli po dvaceti, a to jen pro případ, že byste náhodou během večera s kamarády v baru měla nezkrotnou chuť si zakouřit. Pak si koupíte ještě dvoje.
– Tvrdíte, že šedesát cigaret vykouřených během pekelného mejdanu v XT3 se vůbec nepočítá, neboť další tři nebo čtyři dny přece nekouříte vůbec.
– Jakákoli činnost se dá kdykoli přejmenovat na relaxační či stresovou. Záleží na tom, zda si právě potřebujete zapálit kvůli stresu, nebo kvůli větší pohodě.
– S přáteli nekuřáky dokážete strávit čtyři hodiny u vína, nezapálit si a být relativně v pohodě. Když odejdete, ještě na schodech cigaretu vykouříte. Za dvacet tři vteřin.
– A abych nezapomněla: vaše matka navzdory vašim 31 rokům dodnes vůbec netuší, že (si občas za)kouříte: strašně by ji to totiž zklamalo.
– Pokud opravdu chcete přestat kouřit, obraťte se na svého lékaře či lékárníka. Máte to přece napsané na každé krabičce. Nebo s tím prostě přestaňte.
Druhým případem, kdy se mi stane něco moc ošklivého s pletí, je kauza ,strašlivý večírek‘: pokud do sebe šest hodin v kuse lijete jednu tequilu za druhou, nedá se u toho přece nekouřit. A dokonce se u toho ani nedá kouřit málo. Ale v tomto případě není kouření tak hrozné: ve srovnání s tím, co jsem během oné noci udělala svému játru, už mi nepřijde to, co jsem udělala svým plicím, tak děsivé.
Jsou dny, kdy cigaretu nepotřebuju ani vidět. Ale k tomu potřebuju (ideálně) naprostý klid, trávit den na venkově a třeba si pod starou hruškou číst. Nesmím ale číst nic napínavého, protože ve chvíli, kdy má prasknout, co je zahradník zač, jsem napjatá natolik, že si zapálit musím. Prostě musím. Taky bych neměla číst nic romantického, protože když někdo v knize líbá Sofii pod kvetoucí jabloní, nutí mě to přemýšlet, proč pod kvetoucí jabloní nikdo nelíbá mě (a ze samého stesku si zapálím).
Dobře, tak ještě jednou: jsou dny, kdy cigaretu nepotřebuji ani vidět. Ale k tomu potřebuji celý den prospat, protože když spím, tak nekouřím.
Už několik let jsem skutečně zarytým odpůrcem kouření. Terorizuji tím – mimo jiné – svou nebohou babičku, a to navzdory skutečnosti, že má za sebou o jednu válku, dvě manželství, tři děti, pět křížků a deset vnoučat víc než já. Dokonce na ni ošklivě pokřikuji, zhruba takto: „Lžeš sama sobě o tom, kolik cigaret vykouříš za den, babi, postav se realitě!“ A pak kuchyňskými nůžkami ustřihnu filtr u cigarety s tím, že její ,lightka‘ mi tak snad bude chutnat jako normální cigáro.
Skutečnost, že tak razantně vystupuji proti kouření, ovšem neznamená, že já sama nekouřím. Znamená to pouze fakt, že kouření nemám ráda. Dokonce ho nesnáším. Je to odporná, smradlavá činnost. Hloupá. A škodí zdraví, přece.
Ale vy si dokážete představit kávu bez cigarety? Čokoládový dort bez cigarety? Obejdete se bez cigarety, když vylezete po dvou hodinách z kina? Představíte si, jak ležíte v létě v houpací síti, a nezapálíte si? Anebo naopak v zimě, když mrzne a vy si na ulici koupíte svařák, ani tehdy nekouříte? A co přistání po dlouhém letu? Taky bez cigarety?
Přiznávám, vlastně jsem strašně mizerný kuřák. Málokdy kouřím doma, protože mi to tam pak smrdí jako v hospodě. Málokdy kouřím přes den, s výjimkou velkého oběda s přáteli, případně kvůli jiným výjimečným věcem. A cigarety si kupuji taky jen málokdy. Například na letišti, protože je to tak úžasně levné (po kartonech). Nebo když večeřím v restauraci, protože na účtě to je přeci součást jídla. Nebo když jdu s Klárou do Akropole na skleničku: miluju totiž cigaretové automaty, strašně se mi to líbí, jak z nich ty krabičky vypadávají! Jakkoli to vypadá jako blbá výmluva, mně se ta mašinka vážně líbí. Blbé výmluvy jsou všechny ty předchozí ,výjimky‘. A právě tyto ,výjimky‘ potvrzují, jak směšně a co všechno si kouřící nekuřáci dokážou nalhávat. Pokud je někdo kuřák přiznaný, blbě nežvaní a prostě si zapálí, kdykoli se mu zachce a je to současně jen trochu možné. Zatímco my, kouřící nekuřáci, jsme stran důvodů, proč si potřebujeme zapálit právě teď, všichni dokonalí alibisté.
S výčtem okamžiků, které vyžadují cigaretu, bych mohla pokračovat donekonečna, tak podívejte: tramvaj vám ujela před nosem, než přijede další, stihnete si zapálit. Tramvaj nejede, ale přijde vám na mysl heslo ,zapálím si a ona jako naschvál přijede‘ – situace je totožná s příliš dlouhým čekáním na jídlo v restauraci. Zapálíte si při stahování mailů. Nebo při odpovídání na maily. A taky před poradou (čekají vás dvě hodiny tlachání bez možnosti zapálit si) a po poradě (buď vám někdo hnul žlučí, nebo jste se dvě hodiny nudila). Pak tu máme oběd, tzn. při čtení lístku nebo po objednávce nebo při příliš dlouhém čekání a taky po obědě při kávě (káva bez cigarety není dobrá káva), potom odpolední cigaretka a samozřejmě cestou domů při čekání na tramvaj (oba důvody jsem již jmenovala). A pak máme telefonáty s kamarádkou a s matkou, večerní zprávy (taky si z vás politici tak ošklivě utahují?), další při filmu (thriller, horor, růžová story s happy endem – varianty jsou totožné s čtením knihy), a abych nezapomněla, několikrát denně je potřeba venčit psy, a to je taky dost dobrý důvod pro to zakouřit si…
A pak samozřejmě máme ty dny, kdy nekouřím a nekouřím, protože cigarety jsou hnusné, nezdravé a smrdí.
Ale slíbila jsem sama sobě, že jednoho dne, až budu mít našetřený milion a nebudu muset pracovat, odjedu pryč a nadobro skončím s kouřením. Jedině snad, že bych na pláži pozorovala krásný západ slunce a v ruce držela nějaký barevný sladký koktejl – takový okamžik vypouštění modrých obláčků dýmu prostě vyžaduje.
Ve snaze seknout s kouřením mě podporují taktéž historky těch, kteří to už dokázali: tak třeba Karel, ten si poslední cigaretu dal 31. 12. 2004 ve 23.57. O dvě minuty později ji típnul a od té doby si už nezapálil. Tedy zatím. Zářný příklad. (Ale přestat kouřit uprostřed mejdanu?) Nebo táta mojí kamarádky Jindry, který přestal kouřit po třiceti letech, a to jen proto, že si večer, cestou domů, zapomněl (za-po-mněl!!!) koupit cigarety. Evidentně to pojal jako znamení. Nebo můj táta, který přestal kouřit po pěti letech. Ten ale kouřil od sedmi do dvanácti let, tak si teď nejsem úplně jistá, zda se to počítá. A… nebo Jirka, který si dal nekouření jako dárek k třicetinám (pěkný dárek, jářku, darovat si něco stresu a abstinenčních příznaků…)
Ach jo. Někde v hloubi duše jsem kuřák. Ale logika (a ješitnost) mi říkají: „Přestaň kouřit, přestaň kouřit!“ Chci se totiž vyhnout vrásčitému obličeji, šedozelené pleti, hnědým zubům, kuřáckému kašli, rakovině plic, hrtanu a bůhvíčeho dalšího. A v neposlední řadě kouření škodí zdraví a moderní je nekouřit. A nechci přispívat do vládní kasy ještě daněmi z cigaret.
Realita je ale taková, že přestat kouřit se zdá být dosti náročné a zřejmě je to zatím i nad mé síly, zatímco při hledání argumentů, proč si ještě zapálím, se mi sil zatím dostává.
Na druhou stranu jsem si už stanovila několik cigaretových pravidel, díky nimž u sebe nemívám ani jednu cigaretu. Například kabelky si kupuji tak malé, aby se mi do nich vešel jen mobil, pudr a klíče od auta (takže krabičku cigaret mi nosí můj přítel – nekuřák – v kapse saka nebo kamarádka Martina ve své kabele obří). Cigarety si taky záměrně zapomínám v autě, protože většinou bývám dost líná vyběhnout čtyři patra (a vyzvedávám si je, když jdu venčit psy). Doufám totiž, že následkem aplikace uvedených pravidel kouřím alespoň o polovinu méně, než kdybych cigarety měla pořád na dosah. Co se týče té druhé poloviny, kdy cigaretě nedokážu odolat, uchyluji se k žebrání na kamarádech. Na vyžebrané cigarety se snadno zapomene a navíc bývají k mání jen po jedné, takže se ani nepočítají.
Trvalo mi patnáct let, než jsem si vybudovala status odpůrce kouření a kouřícího nekuřáka. Ale toto mé velmi specifické postavení je v podstatě nemožné objasnit mému doktorovi. Na jeho otázku, zda kouřím, dost zmateně odpovídám: „Ne, nekouřím, tedy kouřím jen příležitostně, prakticky, ehm, nula až dvacet cigaret denně, ale to záleží na tom, kde jsem a co zrovna dělám,“ načež on konstatuje: „Takže jste kuřák,“ a je to.
Hrajete si na nekuřáka stejně trapně jako já? Potom:
– Doma nemáte jediný popelník, ale jeden z hrnků v podstatě popelník neustále zaskakuje.
– Požádá-li vás někdo o oheň, vždycky v kabelce objevíte krabičku sirek nebo zapalovač.
– Koupíte si krabičku po deseti cigaretách, nikoli po dvaceti, a to jen pro případ, že byste náhodou během večera s kamarády v baru měla nezkrotnou chuť si zakouřit. Pak si koupíte ještě dvoje.
– Tvrdíte, že šedesát cigaret vykouřených během pekelného mejdanu v XT3 se vůbec nepočítá, neboť další tři nebo čtyři dny přece nekouříte vůbec.
– Jakákoli činnost se dá kdykoli přejmenovat na relaxační či stresovou. Záleží na tom, zda si právě potřebujete zapálit kvůli stresu, nebo kvůli větší pohodě.
– S přáteli nekuřáky dokážete strávit čtyři hodiny u vína, nezapálit si a být relativně v pohodě. Když odejdete, ještě na schodech cigaretu vykouříte. Za dvacet tři vteřin.
– A abych nezapomněla: vaše matka navzdory vašim 31 rokům dodnes vůbec netuší, že (si občas za)kouříte: strašně by ji to totiž zklamalo.
– Pokud opravdu chcete přestat kouřit, obraťte se na svého lékaře či lékárníka. Máte to přece napsané na každé krabičce. Nebo s tím prostě přestaňte. Hrajete si na nekuřáka stejně trapně jako já? Potom:
– Doma nemáte jediný popelník, ale jeden z hrnků v podstatě popelník neustále zaskakuje.
– Požádá-li vás někdo o oheň, vždycky v kabelce objevíte krabičku sirek nebo zapalovač.
– Koupíte si krabičku po deseti cigaretách, nikoli po dvaceti, a to jen pro případ, že byste náhodou během večera s kamarády v baru měla nezkrotnou chuť si zakouřit. Pak si koupíte ještě dvoje.
– Tvrdíte, že šedesát cigaret vykouřených během pekelného mejdanu v XT3 se vůbec nepočítá, neboť další tři nebo čtyři dny přece nekouříte vůbec.
– Jakákoli činnost se dá kdykoli přejmenovat na relaxační či stresovou. Záleží na tom, zda si právě potřebujete zapálit kvůli stresu, nebo kvůli větší pohodě.
– S přáteli nekuřáky dokážete strávit čtyři hodiny u vína, nezapálit si a být relativně v pohodě. Když odejdete, ještě na schodech cigaretu vykouříte. Za dvacet tři vteřin.
– A abych nezapomněla: vaše matka navzdory vašim 31 rokům dodnes vůbec netuší, že (si občas za)kouříte: strašně by ji to totiž zklamalo.
– Pokud opravdu chcete přestat kouřit, obraťte se na svého lékaře či lékárníka. Máte to přece napsané na každé krabičce. Nebo s tím prostě přestaňte.
