Mám se svou drahou polovinou takovou domácí podvečerní hru: čas od času se ho nenápadně zeptám, zhruba takhle: „Můžu se tě na něco zeptat?“ On položí noviny nebo knihu nebo ztlumí rádio a otočí se ke mně. Snaží se nesmát, protože ví, co přijde, a taky ví, že mně to vtipné nepřijde. „Nahmatal sis někdy…“ Než se zkoncentruje a zvážní, ještě mu trochu cukají koutky, ale já se na něj nezlobím. Potom mu osvětlím svůj problém. „Tady mám bulku, vidíš?“ Nebo: „Cítil jsi někdy ostré bodnutí pod klíční kostí?“ Nebo: „Škrábe tě někdy v krku celý den a nechce to přestat?“ Nebo: „Podívej se mi do oka, nevidíš tam něco?“ Přítel je svým způsobem gentleman. Jeho zdraví ho nezajímá, ale za ty roky pochopil, že já se strachuji o svoje. Pořád. Ačkoli… je to ještě trochu jinak. Já se ani tak nestrachuji o své zdraví, jako spíš v sobě nosím skálopevnou jistotu, že někde v mém těle dřímá cosi zlého. Něco, co se ještě neprojevilo, ale jednou – brzy – mě to zabije. Vždycky jsem byla přesvědčená, že umřu mladá. Jako docela malá holčička jsem se bála rakoviny prsu. Jako teenager jsem očekávala nějakou extrémně zákeřnou chorobu: nádor na mozku třeba. A dnes, když jsem se ke svému vlastnímu údivu dostala přes třicítku, jsem pro změnu přesvědčena, že stále ještě žiju proto, že jsem zkrátka ještě nevyrazila k lékaři.
Pocházím ze slavného rodu hypochondrů. Otec mého otce byl lékař a společně s babičkou, paní doktorovou, se pořád něčeho báli. Mámini rodiče se sice taky pořád něčeho báli, ale současně byli přesvědčeni o pravdivosti věty ,víra tvá tě uzdraví‘, takže když jim něco bylo, pěkně se pomodlili. Otce si pamatuji, jak sedí u stolu a měří si puls. Dělal to každý den. Při snídani to na něj vždycky přišlo. Jako kdyby mu přes obličej přeběhl černý mrak a on si okamžitě položil dva prsty na zápěstí a sledoval hodinky. Potom strach v jeho očích zmizel a on vydechl úlevou. Tenhle cyklus strachu, ujištění a úlevy táta potřeboval. Žil podle něj. Jeho oblíbený časopis se jmenoval Prevence, ale přestože ho odebíral a přečetl každý měsíc, nevěřil vlastně, že se dá nějaké chorobě prevencí předejít. Já to po něm bohužel zdědila, protože normální dítě si pravděpodobně nikdy nepoloží otázku typu: Mohla by ta bolest v podbřišku být rakovina vaječníků?
Atmosféra strachu byla u nás doma díky němu tak hustá, že jsme dokonce měli dva telefony. Bílý na normální hovory a černý, jehož číslo nebylo v seznamu, jenž sloužil výhradně na volání na pohotovost a sdělování strašlivých zpráv od lékařů.Máma to od táty za ty roky chytla – život s hypochondrem je zřejmě nakažlivý. Ona ale neměla strach o svoje zdraví, zaměřila se na mě, svou drahou dcerušku. Pořád se o mě bála, takže jsem záhy získala pocit, že jsem superkřehká osůbka. A to jsem nikdy neměla nic horšího než rýmu, v horším případě rýmu a kašel. Moje vlastní hypochondrie vypukla v jednom velmi konkrétním momentě. Bylo mi třináct a měla jsem na krku bulku – skutečnou bulku. Máma mě vzala k dětskému lékaři, který mě za mnohého funění a ‚hm-ování‘ prohlédl a poslal do vyhlášené dětské nemocnice. Připadalo mi to trochu přehnané, ale jako dítě jsem neměla na výběr. Převezli mě do Motola, kde do mě ještě nějakou chvíli šťouchali a píchali. Vzali mi krev, vyzkoušeli reflexy, svítili mi do očí i do uší a… nic. Nezjistili nic závadného. Proklepali mi záda – nic. Tak se nakonec rozhodli, že jediný způsob, jak zjistit, co je ta boule zač, je vyoperovat ji. Zamotali mi vlasy do turbanu a odtransportovali mě na sál s krkem vyvráceným na jednu stranu. Bulku vyřízli a my se s mámou vrátily domů.
Ještě se mi ani nezahojily stehy, když zazvonil černý telefon. Dělala jsem si v kuchyni domácí úkoly a viděla mámu, jak jde úplně zelená zvednout telefon. „Ach, díky Bohu!“ zlomil se jí hlas. Podle křivky jejích zad i toho, jak si zabořila hlavu do dlaní, jsem pochopila, že byla přesvědčena, že umřu. Do té doby jsem si nic takového nepřipouštěla, ale v tu chvíli se mámin strach o mě a vědomí smrtelnosti přenesly dovnitř mé hlavy.
Klasická, nebo spíš stereotypní představa hypochondra je taková, že je to člověk, který ačkoli neustále obíhá doktory, nehledá správný lék, ale pouze potvrzení své choroby. Znáte ty týpky, co je pro ně magnetická rezonance báječná zábava. Vzhledem k rodině, ve které jsem vyrostla, je pochopitelné, že doktoři jsou pro mě jen kousek pod samotným Bohem. Lékař je ideální manžel. A kdyby to neklaplo, tak aspoň soused. Ještě pořád považuji lékaře za nadlidi a těší mě, když na nějakého narazím na józe nebo na večírku. Ale objednat se k nim – tomu se vyhýbám jako čert kříži. Jsem si totiž jistá, že by něco objevili. Pokažený krevní obraz třeba. Nebo mi budou poslouchat srdce stetoskopem a najednou se zamračí a začnou ‚hm-ovat‘. A pak přijdou další doktoři a další testy a nakonec skončím na nemocniční posteli obklopená svou zdrcenou rodinou, která si bude do bílého kapesníku tiše zamačkávat slzy. Takže k doktorům nechodím. Třeba mě to nakonec bude stát život, ale takhle mám pocit, že získávám nějaký čas navíc. Nechodím na mamograf. Nejdu k zubaři. Ani když jsem si zlomila zub. Stejně umřu mladá, tak na co by mi byly zuby?!
Na druhou stranu mi samozřejmě chybí nejistota a následná úleva od starostí, které už mě tíží tak dlouho, že si bez nich neumím svůj život představit. A o to tady možná jde. Myslím, že se tak bojím o své zdraví proto, že mám dojem, že si ho nezasloužím. Nedokážu přijmout od Boha dar dlouhého a plného života. Neumím přijmout fakt, že mým osudem je být zdravá a v pohodě. Jsem pevně přesvědčená, že jsem tragickým objektem lékařských statistik. A čím jsem šťastnější a spokojenější, tím silnější jsou pocity, že si to nezasloužím a že to nebude dlouho trvat.
Povím vám něco o hypochondrii: je to zhoubný a destruktivní malý ďábel. Nezabije vás, ale vymaže vám ze života všechny barvy. I ty nejšťastnější okamžiky se budou zdát… šedé. ‚Jsem nemocná, umírám, jenom to ještě nevím.‘ On se tenhle hlásek vlastně ozývá v nenápadných, ale současně mimořádně šťastných chvílích mého života. Dám vám příklad: Je pozdní slunné odpoledne a já pochoduju se psem podzimním parkem, kopu do spadaného barevného listí a s lehkým úsměvem na tváři na chvíli nekontrolovatelně propadnu pocitu, že život může být i krásný. Vtom ucítím na prsou bolest, které by si někdo jiný třeba ani nevšiml, ale já si pomyslím: „Proboha! Teď ne! Nikdo mě tu nenajde!“ Nebo jiný moment: Je pozdě v noci, tulím se v teplé posteli k příteli a uvědomím si, jaké mám štěstí, že jsem ho po tolika přehmatech a omylech našla. Pak se překulím na záda a ucítím něco v břiše. První, co mě napadne – nádor!
Dobrý život se skládá nejenom z krásných chvilek, ale zejména z umění si je uvědomit a užít. Konečnou pravdu – že všichni jednou umřeme – si zdravý člověk zastrčí v hlavě až dozadu, aby nebyla na ráně. Rozhodně si ji nenechá povalovat někde na očích.
U hypochondrů se naopak kolem téhle pravdy všechno točí. Napadá mě, že je možná ten pocit ‚já si to nezasloužím‘ pouze jakási ochrana. Třeba si myslím, že když si v barvě a širokoúhle přehraji každičký tragický detail své domnělé nemoci, tak se to nestane ve skutečnosti. Nebo mě to alespoň nepřekvapí.
Většina kultur má nějaký způsob, jak od sebe odvrátit smůlu. Léčivé kameny, zaříkávání nemocí a tak, víte, co mám na mysli. Ale jak se z obyčejné pověry stane zdroj hrůzy a strachu? Kdo má štěstí, nesmí se z něj moc radovat. Vydřeli jste si to, co máte? Stejně si nikdy nesmíte myslet, že si to zasloužíte. To by bylo příliš sebevědomé až arogantní. A říkáte si o trest – o všechno zase přijdete. A přijdete i o sebe.
Jsem dospělá žena, ještě ne úplně, ehm, stará a mám před sebou – jak doufám – hodně let naplněných láskou a štěstím. Říkám si, že už jsem se snad polepšila, a nečekám pořád to nejhorší. Takže jsem se konečně objednala na kontrolu k lékaři. Nebyla jsem tam pět let. To datum se blížilo jako poprava, ale já ho tentokrát výjimečně neodvolala. Klepala se mi kolena, když jsem oblečena v nemocniční košili (tzn. s nahým zadkem) procházela všemi testy. Doktor se mě vyptával na životní styl a zvyky a nakonec se zeptal: „A trápí vás něco?“
Potřásla jsem hlavou. Kde zhruba bych měla začít? Mám celý katalog chorob, u některých sice ani nevím, jak se vyslovují, ale přece… Mám jednu takovou aktuální chorobu, ,chorobu dne‘: „Tady, taková… malá… bulka na břiše…“
Doktor ohmatával bulku a já zatajila dech. Na zlomek sekundy se mi hlavou mihlo, jak můj pes bude smutný lehávat u dveří, jak zkazím svému příteli život, protože samou láskou ke mně už si nikdy nenajde jinou partnerku… představila jsem si závoj, který odděluje nemocné od zdravých, a jak jím procházím.
„Tohle? To nic není!“ řekl doktor. A pak řekl tu nejnepravděpodobnější větu: „Jste v pořádku. Uvidíme se za pět let.“
P. S.: Občas se mi vybaví starý, otřepaný, ale milý vtip: Co má hypochondr napsáno na náhrobku? Já vám to říkal!
Pocházím ze slavného rodu hypochondrů. Otec mého otce byl lékař a společně s babičkou, paní doktorovou, se pořád něčeho báli. Mámini rodiče se sice taky pořád něčeho báli, ale současně byli přesvědčeni o pravdivosti věty ,víra tvá tě uzdraví‘, takže když jim něco bylo, pěkně se pomodlili. Otce si pamatuji, jak sedí u stolu a měří si puls. Dělal to každý den. Při snídani to na něj vždycky přišlo. Jako kdyby mu přes obličej přeběhl černý mrak a on si okamžitě položil dva prsty na zápěstí a sledoval hodinky. Potom strach v jeho očích zmizel a on vydechl úlevou. Tenhle cyklus strachu, ujištění a úlevy táta potřeboval. Žil podle něj. Jeho oblíbený časopis se jmenoval Prevence, ale přestože ho odebíral a přečetl každý měsíc, nevěřil vlastně, že se dá nějaké chorobě prevencí předejít. Já to po něm bohužel zdědila, protože normální dítě si pravděpodobně nikdy nepoloží otázku typu: Mohla by ta bolest v podbřišku být rakovina vaječníků?
Atmosféra strachu byla u nás doma díky němu tak hustá, že jsme dokonce měli dva telefony. Bílý na normální hovory a černý, jehož číslo nebylo v seznamu, jenž sloužil výhradně na volání na pohotovost a sdělování strašlivých zpráv od lékařů.Máma to od táty za ty roky chytla – život s hypochondrem je zřejmě nakažlivý. Ona ale neměla strach o svoje zdraví, zaměřila se na mě, svou drahou dcerušku. Pořád se o mě bála, takže jsem záhy získala pocit, že jsem superkřehká osůbka. A to jsem nikdy neměla nic horšího než rýmu, v horším případě rýmu a kašel. Moje vlastní hypochondrie vypukla v jednom velmi konkrétním momentě. Bylo mi třináct a měla jsem na krku bulku – skutečnou bulku. Máma mě vzala k dětskému lékaři, který mě za mnohého funění a ‚hm-ování‘ prohlédl a poslal do vyhlášené dětské nemocnice. Připadalo mi to trochu přehnané, ale jako dítě jsem neměla na výběr. Převezli mě do Motola, kde do mě ještě nějakou chvíli šťouchali a píchali. Vzali mi krev, vyzkoušeli reflexy, svítili mi do očí i do uší a… nic. Nezjistili nic závadného. Proklepali mi záda – nic. Tak se nakonec rozhodli, že jediný způsob, jak zjistit, co je ta boule zač, je vyoperovat ji. Zamotali mi vlasy do turbanu a odtransportovali mě na sál s krkem vyvráceným na jednu stranu. Bulku vyřízli a my se s mámou vrátily domů.
Ještě se mi ani nezahojily stehy, když zazvonil černý telefon. Dělala jsem si v kuchyni domácí úkoly a viděla mámu, jak jde úplně zelená zvednout telefon. „Ach, díky Bohu!“ zlomil se jí hlas. Podle křivky jejích zad i toho, jak si zabořila hlavu do dlaní, jsem pochopila, že byla přesvědčena, že umřu. Do té doby jsem si nic takového nepřipouštěla, ale v tu chvíli se mámin strach o mě a vědomí smrtelnosti přenesly dovnitř mé hlavy.
Klasická, nebo spíš stereotypní představa hypochondra je taková, že je to člověk, který ačkoli neustále obíhá doktory, nehledá správný lék, ale pouze potvrzení své choroby. Znáte ty týpky, co je pro ně magnetická rezonance báječná zábava. Vzhledem k rodině, ve které jsem vyrostla, je pochopitelné, že doktoři jsou pro mě jen kousek pod samotným Bohem. Lékař je ideální manžel. A kdyby to neklaplo, tak aspoň soused. Ještě pořád považuji lékaře za nadlidi a těší mě, když na nějakého narazím na józe nebo na večírku. Ale objednat se k nim – tomu se vyhýbám jako čert kříži. Jsem si totiž jistá, že by něco objevili. Pokažený krevní obraz třeba. Nebo mi budou poslouchat srdce stetoskopem a najednou se zamračí a začnou ‚hm-ovat‘. A pak přijdou další doktoři a další testy a nakonec skončím na nemocniční posteli obklopená svou zdrcenou rodinou, která si bude do bílého kapesníku tiše zamačkávat slzy. Takže k doktorům nechodím. Třeba mě to nakonec bude stát život, ale takhle mám pocit, že získávám nějaký čas navíc. Nechodím na mamograf. Nejdu k zubaři. Ani když jsem si zlomila zub. Stejně umřu mladá, tak na co by mi byly zuby?!
Na druhou stranu mi samozřejmě chybí nejistota a následná úleva od starostí, které už mě tíží tak dlouho, že si bez nich neumím svůj život představit. A o to tady možná jde. Myslím, že se tak bojím o své zdraví proto, že mám dojem, že si ho nezasloužím. Nedokážu přijmout od Boha dar dlouhého a plného života. Neumím přijmout fakt, že mým osudem je být zdravá a v pohodě. Jsem pevně přesvědčená, že jsem tragickým objektem lékařských statistik. A čím jsem šťastnější a spokojenější, tím silnější jsou pocity, že si to nezasloužím a že to nebude dlouho trvat.
Povím vám něco o hypochondrii: je to zhoubný a destruktivní malý ďábel. Nezabije vás, ale vymaže vám ze života všechny barvy. I ty nejšťastnější okamžiky se budou zdát… šedé. ‚Jsem nemocná, umírám, jenom to ještě nevím.‘ On se tenhle hlásek vlastně ozývá v nenápadných, ale současně mimořádně šťastných chvílích mého života. Dám vám příklad: Je pozdní slunné odpoledne a já pochoduju se psem podzimním parkem, kopu do spadaného barevného listí a s lehkým úsměvem na tváři na chvíli nekontrolovatelně propadnu pocitu, že život může být i krásný. Vtom ucítím na prsou bolest, které by si někdo jiný třeba ani nevšiml, ale já si pomyslím: „Proboha! Teď ne! Nikdo mě tu nenajde!“ Nebo jiný moment: Je pozdě v noci, tulím se v teplé posteli k příteli a uvědomím si, jaké mám štěstí, že jsem ho po tolika přehmatech a omylech našla. Pak se překulím na záda a ucítím něco v břiše. První, co mě napadne – nádor!
Dobrý život se skládá nejenom z krásných chvilek, ale zejména z umění si je uvědomit a užít. Konečnou pravdu – že všichni jednou umřeme – si zdravý člověk zastrčí v hlavě až dozadu, aby nebyla na ráně. Rozhodně si ji nenechá povalovat někde na očích.
U hypochondrů se naopak kolem téhle pravdy všechno točí. Napadá mě, že je možná ten pocit ‚já si to nezasloužím‘ pouze jakási ochrana. Třeba si myslím, že když si v barvě a širokoúhle přehraji každičký tragický detail své domnělé nemoci, tak se to nestane ve skutečnosti. Nebo mě to alespoň nepřekvapí.
Většina kultur má nějaký způsob, jak od sebe odvrátit smůlu. Léčivé kameny, zaříkávání nemocí a tak, víte, co mám na mysli. Ale jak se z obyčejné pověry stane zdroj hrůzy a strachu? Kdo má štěstí, nesmí se z něj moc radovat. Vydřeli jste si to, co máte? Stejně si nikdy nesmíte myslet, že si to zasloužíte. To by bylo příliš sebevědomé až arogantní. A říkáte si o trest – o všechno zase přijdete. A přijdete i o sebe.
Jsem dospělá žena, ještě ne úplně, ehm, stará a mám před sebou – jak doufám – hodně let naplněných láskou a štěstím. Říkám si, že už jsem se snad polepšila, a nečekám pořád to nejhorší. Takže jsem se konečně objednala na kontrolu k lékaři. Nebyla jsem tam pět let. To datum se blížilo jako poprava, ale já ho tentokrát výjimečně neodvolala. Klepala se mi kolena, když jsem oblečena v nemocniční košili (tzn. s nahým zadkem) procházela všemi testy. Doktor se mě vyptával na životní styl a zvyky a nakonec se zeptal: „A trápí vás něco?“
Potřásla jsem hlavou. Kde zhruba bych měla začít? Mám celý katalog chorob, u některých sice ani nevím, jak se vyslovují, ale přece… Mám jednu takovou aktuální chorobu, ,chorobu dne‘: „Tady, taková… malá… bulka na břiše…“
Doktor ohmatával bulku a já zatajila dech. Na zlomek sekundy se mi hlavou mihlo, jak můj pes bude smutný lehávat u dveří, jak zkazím svému příteli život, protože samou láskou ke mně už si nikdy nenajde jinou partnerku… představila jsem si závoj, který odděluje nemocné od zdravých, a jak jím procházím.
„Tohle? To nic není!“ řekl doktor. A pak řekl tu nejnepravděpodobnější větu: „Jste v pořádku. Uvidíme se za pět let.“
P. S.: Občas se mi vybaví starý, otřepaný, ale milý vtip: Co má hypochondr napsáno na náhrobku? Já vám to říkal!
