Má dcera je mou největší motivací, říká Monika Bagárová

Moniko, shodou okolností jsem se včera byla podívat na StarDance. Jak na svou účast vzpomínáte vy?

To už je dávno! Vzpomínám si, že jsem byla šťastná, že jsem byla oslovena. Hudba a tanec, to miluji. Ale já vypadla jako první! Bylo mi to tak líto, ale zkušenost to byla velká. Mohla jsem být součástí celého týmu lidí a poznala ty, se kterými jsem dříve neměla možnost se potkat... To bylo krásné.

Jak dlouho dopředu tehdy probíhaly přípravy?

Mám pocit, že to byly tak dva měsíce. Představte si, že do StarDance přijdete a neumíte vůbec nic. Začínáte od začátku. Jsem docela dřevo!

Říkáte, že jste dřevo, ale to mi neříkejte. Podívejte se na svá vystoupení na pódiu! Pohybové a taneční vlohy máte...

Ale ano, to zřejmě mám. Ale společenské tance jsou především o technice o tom, že musíte každý pohyb vykonávat s naprostou přesností. V tom pro mě byla velká výzva.

Vy jste si také dlouho předtím prošla SuperStar. Co pro vás bylo více formující, stát jako mladičká Monika před zraky diváků, nebo se po letech vrátit do soutěže v roli porotkyně?

Přiznám se, že když mi management ohledně role porotkyně volal, říkala jsem si: „To není možné... Co bych tam jako dělala?“ Šla jsem na casting a když jsem z něj odcházela, měla jsem dobrý pocit. Ozvali se mi zpět s telefonátem, že mě berou. Bála jsem se, to bezesporu, měla jsem pocit, že nejsem v pozici kdy bych měla někoho hodnotit. Sama dobře vím, jaké to je tam stát. Bylo mi tehdy patnáct let. Byla jsem absolutně bez zkušeností. Ale možná mě vybrali právě proto, že jsem určitou zkušenost s účastí v soutěži měla. Mohla jsem na celou věc pohlédnout jinak a účastníky hodnotit z jiného úhlu pohledu než ti porotci, kteří si soutěží sami neprošli.

Co vás role porotkyně naučila?

Vyškolilo mě to. Člověk si přečte i hodně nehezkých věcí o sobě. Seděly jsme tehdy doma v obývacím pokoji společně s Patricií (Pagáčovou, pozn. redakce), sledovaly první dva díly a pročítaly si komentáře lidí na nás a cítily, že jsme hrozné! Tehdy jsem poprvé zaznamenala vlnu negativity a pocítila, že musím být silnější a nějak se s tím poprat. Zaujmout nějakou pozici a například být v dalším kole lepší.

Jak jste se v této situaci dokázala udržet nad věcí?

Bylo to těžké. Říkám, že ve všem špatném, co se mi kdy stalo nebo mě snad položilo, v tom všem mi byla podporou má dcera. Je mou motivací a je pro mě vše. Pro ni má smysl být silná. Pak je to rodina a přátelé.

Když jste šla na casting, už jste byla těhotná?

Tehdy ještě ne. Ale těhotná jsem byla ve chvíli, kdy se porotci soutěže oznamovali veřejnosti. Tehdy jsem seděla a říkala si: „Co jen povím panu režisérovi? Co mi jen obléknou? Budu růst a růst a růst a nebudu jim zapadat do stylingu! Nebude jim to vadit?“ Ale nakonec to vyšlo skvěle a na finále první řady jsem již byla doma s malou. Spojili jsme se tehdy z obývacího pokoje a dali jsme to.

Kdy jste těhotenství režisérovi oznámila?

Nechtěla jsem nic uspěchat, zpočátku se o těhotenství nemluví... chtěla jsem vše oznámit režisérovi po prvním trimestru, ale někdo mě prozradil a byla jsem odhalena o něco dříve! Bála jsem se, jak to vezme, ale podpořil mě a tehdy řekl: „Já se bál, co mi povíš, byla jsi tak nervózní! To zvládneme!“ A zvládli jsme to.

Bylo pro vás – už jako nastávající maminku – těžké lidi kritizovat?

V době soutěže se soutěžícími navazujete vztah a s postupem času je čím dál tím těžší je kritizovat. Myslím si, že všichni jsme se snažili držet si určitý odstup. Snažila jsem se být citlivá, i když to někdy možné nebylo. Kolo za kolem je to složitější a já jsem se snažila práci oddělovat od osobních vztahů se soutěžícími.

Jak vypadá vaše hudební dráha nyní? Vrátila jste se na pódia?

Vrátila, ale dopřála jsem si pauzu. Myslím si, že každý někdy ve své kariéře zažije moment, kdy se musí na chvíli zastavit. Potřebovala jsem načerpat energii a inspiraci, zjistit, co chci dělat dál. V létě jsem byla se svou dcerou, do toho vybírala novou hudbu a producenty, zjišťovala jsem, jakým směrem se chci dále vydat. A mohu nyní prozradit, že za měsíc mám venku novou skladbu. Je o tom, co jsem v poslední době prožívala. Myslím si, že jsem takovou věc nikdy dříve nevydala a zvažovala jsem, zda mám být otevřená více či méně a zda mě moji fanoušci v této poloze znají.

Kdy bude váš nový klip venku?

Natáčíme klip 18. listopadu a doufám, že nejpozději v prvním týdnu v prosinci bude skladba venku.

Čerpáte ve svých skladbách z toho, jak se zrovna cítíte a co prožíváte?

Určitě. Pro umělce jsou určitá životní období stěžejní. Ať už jsou dobrá či zlá. Tentokrát mi však trvalo nejdéle ze všech skladeb odhalit své niterní pocity. Je to opravdová skladba a jsem zvědavá, jak bude přijata.

Jste také hrdou ambasadorkou značky Apart. Jakou roli ve vašem životě hrají šperky?

Mám se šperky určitý emoční vztah. Mám ráda jednoduchost. I když jich mám na sobě více, jednoduchost je stěžejní. Nosím hodně prstenů a všechny jsou jemné, něžné. Od sestry jsem například dostala dva drobné řetízky, které pro mě mají nesmírnou hodnotu a nosím je neustále. Vždy jsem si přála být tváří značky šperků a když přišla tato nabídka, skákala jsem radostí a těšila jsem se. Překvapilo mě, kolik krásných kombinací je možné se šperky vytvořit. Člověk si na sebe může vzít mnoho kousků a nikdy to nebude vypadat „too much“.

Máte i svou vlastní značku kosmetiky. Nenapadlo vás mít i vlastní značku šperků či se spojit právě se značkou Apart a vytvořit vlastní kolekci?

To mě samozřejmě napadlo. Třeba něco takového vymyslíme. Ale na kampani ke Dni matek jsem například spolupracovala se svou maminkou a připravovali jsme také kampaň vánoční. Má maminka nikdy nic podobného nedělala a byla v této roli naprosto úžasná. Když se to podaří a třeba nějakou kolekci vymyslíme, bude to krásné...

Jaký šperk má pro vás větší hodnotu – ten, který si s vámi odžije nějaký životní příběh, nebo ten, který vám byl darován?

Zajisté darovaný šperk. Takový šperk pak nosím neustále, každý den. Podle outfitu měním náušnice, ale ty nejdůležitější mám vždy na sobě. Nejdůležitější jsou pro mě právě ty dva řetízky od mé sestry – jednoduchá zlatá placka s písmenem R a poté řetízek s Pannou Marií, křížkem a zlatými kuličkami.

Také vím, že jste se svou malou dcerou velká parťák. Jezdí s vámi na koncerty?

Občas ano, ale už se to snažíme omezovat. Když jsem s Ruminkou, jsem v roli mámy. Musím ji hlídat a dávat na ni pozor. Na koncertech chce často na stage, chce zpívat a tančit, a když je pódium vysoké, mám strach aby nespadla. Zjistili jsme, že to moc nefunguje, a tak už se mnou na koncerty chodí opravdu výjimečně.

Vnímá vaše dcera, že jste zpěvačka?

Miluje hudbu a zpívá, ale zatím to tak nevypadá. Myslím si, že bude velice nadaná ve sportu, má strašně moc energie. Byla bych ráda, kdyby se v hudbě uchytila, ale mým přáním je, aby to měla spíš jako koníček než profesi. Budu jí naslouchat v tom, co bude chtít dělat. Přála bych si, aby vystudovala střední, vysokou, protože je šikovná a učenlivá. Mohla by se ujmout třeba doktorské nebo dentální kariéry! Kdo ví!

V čem je pro vás vaše profese nejobtížnější?

Myslím si, že se od mých začátků doba skutečně posunula a konkurence je nyní opravdu veliká. V branži je dobré mít ještě něco bokem – tím myslím, jít si za svým cílem dejme tomu právě v hudbě, ale vždy mít ještě něco víc.

Jaký je váš aktuální sen?

Vždy říkám, že je pro mě důležité být v tom oboru šťastná a dělat vše tak, jak to cítím. Mým cílem je proto dělat hudbu s radostí – aby lidé cítili, že ji mám ráda, že je opravdová a cítili z ní lásku, rados či smutek, pokud je to potřeba. Neztratit radost a motivaci.

Jaké životní lekce jste za dobu svého působení v hudbě obdržela?

Bylo jich dost. Před patnácti lety, když jsem vyšla ze SuperStar, říkala jsem si: „Co dál?“ Když jste v soutěži, kterou sleduje celý národ, promo je obrovské a všichni se o vás starají. Ale co dál? Najednou jste v tom sami a musíte to nějak podchytit. Ale těchto momentů bylo více. Každý jeden pád či chuť to vzdát stály za to, protože mě někam posunuly. Stala jsem se díky nim silnější a začala jsem na sobě o to více pracovat. Někdy člověk zpohodlní a má pocit, že nic nemusí... Ale takový pád vás vyvede z této pohodlnosti a řekne vám: „Víš co, holka? Musíš. A víš co? Možná máš na víc, než jsi doteď dělala.“