Elizaveta Maximová: Známe se už roky a v poslední době si s Jenovéfou často povídáme o tom, jak na sobě a na kameře pozorujeme první změny. Takový přerod z dívenky v dospělou ženu. A musím říct, že pro mě osobně to není úplně hezká zkušenost.
Jenovéfa Boková: Já teď na kameře moc nejsem, protože jsem hlavně máma, což znamená, že nemám moc času sama na sebe. Ale mateřství mi dalo do obličeje něco úplně jiného, a vlastně mě to začalo bavit. Baví mě sledovat, co pro mě život připravil, a cítím se teď líp než ve dvaceti, kdy jsem měla takový ten dětský obličej. Kamera zvětšuje a teď, když jsem zhubla kojením, za mnou lidé chodí a říkají, jaký jsem drobeček. Takže v tomhle tě nemůžu podpořit, jsem v tomhle taková pozitivní, a když vidím ženy jako Kláru, které si umí udržet spokojenost a krásu, dodává mi to optimismus.
Elizaveta Maximová: Díky, že jsi mě v tom nechala! Klárko, můžeme se bavit o tom, jak se vypořádat s vnitřním kritikem a někdy i se sebenenávistnými tendencemi? Jak to zvládáš ty jako zkušenější kolegyně?
Klára Melíšková: Jsem o dvacet let starší než vy a úplně vám rozumím. Každá dekáda je jiná a přináší nové změny. Pamatuji si na ten moment, kdy se objevily první vrásky a pocit, že se něco mění, kdy jsem si začala připadat trošku jiná. Po čtyřicítce to ještě jde, ale po padesátce, když třeba rok nebo dva netočíte, a pak se vidíte na kameře, vnímáte, jak vám padají koutky a říkáte si ,bože můjʽ. Já jsem absolutně proti tomu chodit na nějaký plastiky, botox, chodit na nějaký řezání. Myslím si, že kdykoliv žena přistoupí k nějakému takovému vnějšímu zákroku, tak si uzavírá něco v sobě. Podle mě je jediná možnost zaměřit se dovnitř, začít objevovat samu sebe zevnitř. Každý věk přináší nové a krásné věci. V pětačtyřiceti jsem si říkala, že je to nejlepší období – ale co cítím teď ve třiapadesáti, je ještě lepší. To se nedá vůbec srovnat. Jsem naprosto šťastná tam, kde jsem.
Životní zkušenost přináší hloubku, pokud si dovolíte jít jakoby do sebe a objevovat, co je ve vás dalšího. Co cítíte jako jít přes pocity, jako jaký pocit? Jak se tady chcete cítit na té zemi? Jak se chcete cítit jako žena? Jak se chcete cítit jako herečka? Jaké role chcete hrát?
Lidé touží po opravdovosti, po něčem, co z vás vyzařuje zevnitř. A pak je úplně jedno, jestli máte vrásky, nebo jestli jste povolené, jestli vám klesají koutky. Důležité je, jak se cítíte a co vyzařujete. Po padesátce už kompromisy neděláte, jdete si jen za tím, co vám dělá dobře. Tam už si nelze nic namlouvat, protože všechno okamžitě dostanete zpátky. Tělo vám začne haprovat, jakmile trošinku zatlačíte, okamžitě to cítíte na něm cítíte. Energie pomalu ubývá, ale pokud otevřete hlubší proudy, máte jí naopak strašně moc – jen jiný druh energie. A to je úplně skvělé.
Elizaveta Maximová: Tak to se máme na co těšit, Klárko. Ale jak k tomu dojít? Co jsou ty konkrétní věci?
Rozumím, co říkáš – zní to překrásně, a doufám, že jednou najdu tu sílu a klid. Ale pak vidíš tolik hereček, třeba i těch z Hollywoodu, které byly fenomenální osobnosti, silné ženy… ale pak někde cukne a potom zůstane jenom jakoby tvář, jenom to dokonalý vysušený tělo. Ale ten tlak - a to i v českém prostředí - přijde na pohřeb kolegy starší herečka, nenalíčená. A bulvár hned vytvoří příběh “Šok, nezvládá situaci” nebo “nezvládá život”.
Jenovéfa Boková: Důležité je si to nepřipouštět, ne? A zkusit se takovými věcmi nezabývat.
Klára Melíšková: Je důležité nepodléhat vlivům z vnějšku, protože ten tlak z vnějšku, ze světa, je úplně mega obrovskej – přes sociální sítě, bulvár, média, která pořád říkají, jak by člověk měl vypadat. Všichni řeší, jak by to mělo být, ale nikdo se nezajímá, jak to doopravdy máš jen ty.
Jenovéfa Boková: Sociální sítě to do tebe fakt jedou. Pak se začneš srovnávat. Ty věci, co vidíme my, tak spousta lidí nevidí. My se vidíme každý den, koukneme do toho zrcadla a a vůbec nikdo to nevnímá. To je stejný jako když jsem řešila svoje prsa, že se nebudou nikomu líbit a chlapům se líbí. A byl to jenom můj problém v hlavě a toho zmatení.
Elizaveta Maximová: Když jsme spolu točily jeden projekt, vstávaly jsme už v pět ráno a přicházeli jsme unavený, oteklý. Jednou jsem ale přišla s náplastmi pod očima, které mi vážně vyhladily pleť. A ty ses na mě okamžitě vrhla, odtáhla mě do vedlejší místnosti, zakrylas mikrofon, aby to zvukař neslyšel: „Dělej, řekni, co sis udělala!“ A měla jsi pravdu – ty náplasti byly taková tajná záloha.
Elizaveta: Maximová: A chtěla jsem se vás, dámy, zeptat, jak vnímáte třeba roli "krásek", když hrajete krásnou ženu?
Jenovéfa Boková: Já jsem žádnou asi nehrála. Respektive to nebylo to tak, že mi bylo řečeno, že tam mám hrát krásku.
Klára Melíšková: Tak ne krásku, ale že máš hrát prostě hezkou ženu. My s Eli teď děláme projekt Nebelkind: Konec mlčení, kde obě dvě hrajeme a já tam hraji svoji mladší i starší verzi. Když jsme se na to podívaly, zjistily jsme, že když máme hrát "normální" ženu, která vypadá přirozeně hezky, ale nemusí to být žádná krasavice, obě jsme si musely připustit, že to tuníme zvnějšku. Jakmile má být postava třeba jen o pár let mladší, začneme se automaticky kontrolovat před kamerou, hlídat, aby nic nevypadalo povadle, aby byl úsměv správný, abyste se furt tak jakoby usmívala. Ale jste úplně mimo. Tím pádem vám úplně utíká ta postava, charakter té postavy a její frekvence, protože každá ta postava má nějakou energii. A když nejste v tý energii, tak jste prostě mimo.
Když jsme se pak na ten film dívaly, uvědomily jsme si, že jsme obě hrály „zvenčí“. A je úplně jedno, jestli vám je 20, 30, 50 nebo 70. Bylo to tak markantní, až to bilo do očí.
Jenovéfa Boková: Myslíš, že to poznají i chlapi?
Klára Melíšková: Myslím si, že jo. Ale o to vlastně ani nejde. To bychom se pak bavily specificky, kdo s tebou rezonuje a kdo ne. Pokud jsi typická kráska, která zaujme hned na první pohled, je to jiné, než když jsi spíš zajímavá osobnost, která musí být sama sebou, jinak má smůlu. To jsou pak takové podotázky.
Elizaveta Maximová: Je to tak, jak říkáš. Někdy mám taky pocit, že se musím dotunint, že to neuhraji tím make-upem, že si nevěřím na tolik a musím něco „dohrát“.
Klára Melíšková: Ale potom když cítíš tu postavu, tak je ti úplně jedno, jak vypadáš. Jsi v ní, nemusíš nic držet, protože jsi přesná a nikdo si toho nevšimne. Ve chvíli, kdy to začneš řešit a víš o tom a kontroluješ to, tak si toho všimne každý.
Elizaveta Maximová: Ještě bych se vás ráda zeptala, kdy jste se cítily úplně nejsvobodněji v roli – kdy jste měly pocit, že vnitřní i vnější stránka naprosto ladí a cítíte se svobodně?
Jenovéfa Boková: Teď mě napadla jedna role, kde jsem hrála s tebou. Ostříhali mě, upravili mi vlasy a všichni říkali, že tam vypadám jako moje babička Mary, která byla skvělá ženská, i když nebyla to krasavice na první dobrou. V té roli jsem si vůbec nehlídala, jak vypadám, což normálně přece jen děláme. A tam jsem to úplně opustila. Bavilo mě být tou „ne kráskou“. Vypadala jsem skoro jako popelář, nosila jsem velké kalhoty a někteří říkali, že kvůli té roli jsem musela přibrat. Já jsem nepřibrala kvůli tý roli, ale v pohodě, mě to nevadilo, naopak jsem byla ráda, že to opravdu takhle fungovalo. Takže vlastně v Hercovi, i kvůli té škále emocí a toho, co jsem si tam mohla vyzkoušet. Bylo mi třeba úplně jedno, jestli mám třeba druhou bradu. Role byla natolik bohatá, že mi bylo jedno, jak tam vlastně vypadám.
Klára Melíšková: Taky mám raději role, kde můžu být „ošklivkou“, kde se nemusím hlídat a můžu povolit všechno – obličej, je mi jedno, jestli mám vrásky, ať klidně mám dvě, tři brady nebo padající koutky. Když role vyžaduje, tak nemám vůbec problém ze sebe udělat ošklivku. A paradoxně se v tom cítím mnohem líp.
Jenovéfa Boková: Už odmala jsem milovala film Zrůda s Charlize Theron, kde je opravdu odporná, a přesto mě to fascinovalo. Nebo Nicole Kidman v Hodinách s tím umělým nosem. Jasně, krásné role jsou fajn, ale tyhle ke mně promlouvaly víc a fascinovaly mě to herectví v nich.
Klára Melíšková: No právě. V tu chvíli se nehlídáš, povolíš se a jdeš do tý postavy a hraješ jenom ty situace a jsi tam. Já bych si teď přála dostat nějakou postavu, která je fakt jako žena. Normální sebevědomá žena, to bych si teď moc přála.
Elizaveta Maximová: Co všechno jste musely během příprav na nějakou roli obětovat, fyzicky nebo vzhledově? Kromě barvení vlasů a podobných věcí, jak vás ty proměny ovlivnily ve vnímání sama sebe?
Jenovéfa Boková: Asi to nebylo nikdy nic brutálního. Jednou po mně chtěli, abych kvůli roli přibrala, ale byly to jen tři dny a přišlo mi to zbytečné. Ta role nebyla zas tak důležitá, to jsem říkala, ať obsadí někoho jiného, kdo se na to bude více hodit. Co se týče barvení nebo stříhání, to ano, ale zásadní změny ne. Možná fyzicky jsem si sáhla na dno v představení Hany, kde jsme dělali akrobatické věci. Tři měsíce jsem zkoušela něco, co jsem nikdy nedělala. A pak jsem šla s kůží na trh, musela jsem jít do výšek a překonávat závratě. Ale bylo to strašně obohacující, posílilo mě to. Jo a pozor, vyzkoušela jsem si, jak budu vypadat stará. Nedávno jsem točila a udělali mi fakt vrásky. To bylo neskutečný se takto vidět, ale zároveň hrozně zajímavý. Kdo z toho měl teda deprese, tak byl můj partner když mě uviděl.
A co ty?
Elizaveta Maximová: Nedávno jsem měla náročnou roli, na kterou jsem se připravovala dlouho, a Klárka mi byla takovou hereckou průvodkyní. Byla to role mentálně nemocné ženy a musela jsem si kvůli roli změnit barvu vlasů z platinové na tmavší. Přibrala jsem 7 kilo a nesměla chodit čtyři měsíce na kosmetiku. Poprvé mi paní maskérka řekla, jako člověku, co má aknózní pleť, že mám až moc udržovanou pleť, což mi udělalo velmi dobře. Bylo to strašně obohacující a krásný, protože jsem cítila velkou svobodu toho vnímání sebe a to vnímání toho, že jsem se neustále nemusela jakoby kontrolovat. Teď jsme to dotočili, je to za mnou, ale vlastně těch 7 kilo mi zůstalo, ta pleť mi zůstala a já se pomalu vracím zpátky k sobě. A to je úplně něco jinýho, že jsem jakoby odešla od tý postavy, ale to tělo mi nějak ještě zůstalo. Jakoby se vrátíte do sebe, ale najednou jste změněná nejenom psychicky a velkou zkušeností, ale i fyziologicky, že vlastně ještě nevím, jak fungovat sama se sebou ve vlastním těle.
Klára Melíšková: Mám pocit, že jsem nikdy nemusela kvůli roli udělat nic extra. Jednou jsem si kvůli minisérii Podezření nechala udělat trvalou, ale to mi nepřijde nijak strašné. Vzpomínám si ale na jeden důležitý moment v mém životě. Točili jsme minisérii Zahradnictví a udělal se mi malý opar. Každý den mě líčili make-upem, a jak to zakrývali, ten opar se zvětšoval. Po týdnu jsem si jednou odlíčila make-up a s ním i kus kůže na obličeji. Okamžitě mě odvezli do nemocnice, kde jsem musela začít brát antivirotika a antibiotika. Nejdřív jsem to nebrala moc vážně, říkala jsem si, že musím zpracovat to téma a budu brát léky. A opravdu jsem měla přes obličej velký opar, nemohla jsem se líčit.
A to byla pro mě skvělá zkušenost v tom smyslu, že když si zachováte klid i v takové situaci, může vás to obohatit. Normálně jsem s tím šla hrát představení, jen jsem si umyla hlavu. Když jsem vešla na jeviště, viděla jsem, jak se lidé šokovaně nadechli. Já jsem si s tím hrála, dělala jsem si z toho legraci. A přineslo to úplně jiné reakce od publika. Já tenkrát hrála postavu z Dabing Street, kde jsem měla být atraktivní, a přitom jsem měla tenhle obrovský opar.
Takže jsem musela jít do sebe do sebe a přepnout na jiný způsob vyzařování, abych tu roli zvládla stejně jako obvykle. Chovala jsem se, jako by na mém obličeji nic nebylo, a opravdu – lidé reagovali jinak, já hrála jinak. Najednou ta postava dostala nový rozměr. Říkali mi, že to budu mít na půl roku a zůstanou mi jizvy. Ale já si říkala, že ne. Terezka Ramba mi doporučila nějaké laserové ozařování, kamarádka mi poradila speciální olej – a za čtrnáct dní bylo všechno pryč. Doslova jsem to jednoho dne setřela a bylo to pryč. Všichni byli překvapení, že to takhle fungovalo, a já jim říkala, že existují různé cesty, jak zvládnout podobné věci, které se vám v životě stanou.
- Zdroj článku:
Autorský rozhovor
