Prst namísto patníku naznačuje, že jdeme správným směrem. Zanedlouho už se ocitáme na dvorku s nízkých barokním domkem a maskou se zkřiveným výrazem ve tváři. Kromě ní fasádu zdobí ledabylá změť červených poliček a vchod střeží plakátovací plocha, kterou místo podstavce podpírají čtyři prstíky.
Možná vám tohle vyprávění zní povědomě a sami jste na tento malebný českokrumlovský dvorek už někdy zabloudili. Místo působí odlehleji, než tomu ve skutečnosti je, z jedné strany ho obtéká Vltava, a přitom ho od centra města dělí jen pár kroků a zákrut dlážděných uliček. Těm odvážnějším se podařilo zjistit, že v domku se nachází obchod místního výtvarníka Miroslava Párala, málokdo ale ví, že stačí popojít průjezdem dál do ulice Na Fortně, a narazíte na další neméně kouzelnou stavbu – bývalou strážní budovu, jak jinak než s klikou ve tvaru prstu a cedulkou s krasopisným nápisem M. Páral.
Na svět, který se za těmito jihočeskými vraty skrývá, se dopředu nedá dost dobře připravit. Jak jinak popsat nábytek a doplňky, do nichž jsou zakomponované části lidských a zvířecích těl, sloužící k různorodým účelům. Dekadentní interiér do velké míry odráží minulost domku, v němž donedávna sídlil výtvarný ateliér Miroslava Párala. „V závěru už byl přeplněný tak, že jsem pracoval na necelých třech metrech čtverečních,“ směje se výtvarník, když nás ateliérem provází.
Jeho tvorba může tematicky připomínat díla Césara Baldacciniho nebo poslední kolekce šperkařského domu Schiaparelli. Vznikat začala ve volném čase a po nocích, zatímco přes den Páral pracoval na plný úvazek jako keramický designér ve výrobním družstvu Jihotvar v Hrdějovicích. Po osmi letech ve fabrice přešel na volnou nohu a zaměstnat už se nenechal.
„Měl jsem potřebu být svobodný. Dělat menší produkci než v zaměstnání, ale kvalitněji a cíleně,“ shrnuje. A tato strategie se vyplatila, možná až příliš. „První výstava se v Českých Budějovicích vyprodala během doby, co jsem byl vedle v bufetu na jídle, a tak na mě začali galeristé tlačit, abych jim dodával děl více. Moje tvorba byla neobvyklá a v době hlubokého socialismu byl po podobných věcech hlad. Situace vyvrcholila na výstavě v Havířově v druhé polovině 80. let, kdy galeristka vyprodala výstavu ještě před vernisáží,“ vypráví Páral a ošívá se u toho.
„Mně to bylo celé hrozně nepříjemné. Chtěl jsem, aby lidé věci viděli, a neměl jsem zájem tvořit jich více, i když mé ego ten zájem samozřejmě těšil. Já si ale k tématům potřebuji najít svou cestu – někdy trvá měsíc, jindy i několik let, než se mi zážitky v dílech zhmotní. Člověk na ně nabírá materiál všude možně do chvíle, kdy je to už neudržitelné, dlouhodobá paměť se otevře a začne na vás chrlit informace.
V tu chvíli musíte být v ateliéru a začít je okamžitě zpracovávat. Je jedno, jestli je házíte na plátno, nebo tvarujete do hlíny, v ten okamžik je to docela šrumec! Přirovnal bych to k Papinově hrnci, který najednou vybuchne. To je vám pak gejzír!“ rozhazuje rukama s dětským nadšením. „Pokud tu chvíli umělec nepropásne, zákonitě z téhle živočišné energie předané do materiálu musí vzniknout dobrá socha, muzika nebo malba. Je však třeba se nenechat unést a zpohodlnět jen proto, že má dílo úspěch. Málokdo zvenčí to sice pozná, ale vy si to budete bezpečně pamatovat,“ shrnuje sochař.
Za veškerou tvorbou Miroslava Párala, ať na první pohled působí sebebanálněji, je třeba hledat hlubší významy a odpovědi na základní lidské otázky jako: Kdo jsem, kam jdu a čím mohu přispět tomuto světu? Ze začátku se to v jeho dílech projevovalo jako experimentování s konstrukčními možnostmi keramiky. Vycházel v nich z pohledu do mikroskopu, s nímž ho v dětství seznámil tatínek.
Když se s tématem vyrovnal, opustil je a šel dál. Aby neztratil vztah s hlínou, začal dělat keramický nábytek. Poličky, stoly či šuplíky, ve kterých mohl zúročit znalosti materiálu a zároveň si odpočinout od závažnosti umění. Sám sebe ubezpečoval: „Tohle přeci není umění, je to ‚jen řemeslo‘.“ Svoboda vyjádření se mu zalíbila a rozhodl se design posunout blíže k volnému umění. Dodat mu obsah, filozofii a v rámci funkčního předmětu vytvořit výtvarný přesah.
Když Párala v 90. letech pozvali na rezidenční pobyt do Ameriky, podvědomě si sebou do kufru přibalil i odlitek vlastních zubů. A tak právě v USA vznikla první socha zubů a keramický stoleček Yellow table, natřený žlutou syntetikou a doplněný o bronzový dentální odlitek. „Většina umělců se snaží řemeslo povýšit na umění, u mě to bylo vždy naopak. Vnímal jsem tu moji cestu jako takový výsměch sám sobě,“ uvažuje dnes.
Zuby se do jeho tvorby propsaly ještě několikrát, i když se k tomu podle svých slov „musel přemlouvat“. „Nikdy bych totiž nemohl udělat čistý duplikát svého díla, vždy za ním musí být nějaký další důvod než jen čirá objednávka,“ říká. Po pár letech si ho ale téma přeci jen opět našlo. Tentokrát zuby promítl do výstřední kolekce doplňků pro porcelánku Lesov, které jsou dodnes v prodeji a spolu s dalšími výtvarnými díly Miroslava Párala k vidění v ateliéru a dnešním apartmánu v Českém Krumlově. Můžete vidět desítky jeho fotek a představovat si ho z vyprávění, intenzitu, se kterou vás výstřední estetika Páralova světa donutí místo se zájmem zkoumat, ale zprostředkovat slovy ani obrazy nelze.
Doporučujeme si v ateliéru zarezervovat alespoň dvě noci, ať všechny jeho vrstvy stihnete poodkrýt a objevit i další Páralova díla ve městě. Kromě ateliéru vytvořil pro sklepy českokrumlovského zámku rozsáhlou výstavu Město ve městě a je autorem řady realizací ve veřejném prostoru. Hned za fortnou se nachází jeho lavička na vltavské náplavce, ze které je výhled na protilehlý Parkán, poetický v kterémkoli ročním období.
