V roce 2013 jste byla s vilou Tugendhat hostem londýnského muzea Victoria & Albert, kde jste stavbu představila v kontextu světové moderní architektury. Co bylo obsahem akce?
Šlo o první konferenci nejvýznamnějších ikonických domů světa The Iconic Houses Network. Kolekce této organizace sestává ze signifikantních domů, které byly původně postaveny jako rodinné rezidence a dnes jsou veřejnosti přístupné jako muzea. Vila Tugendhat patří k zakládajícím členům této instituce a v minulém roce nám byla dokonce udělena cena za jeden z nejlepších webových portálů, které se zabývají architekturou 20. století (iconichouses.org, pozn. red.). Poslední dvě setkání se soustředila na téma moderní architektury z poloviny 20. století na východním a západním pobřeží USA. Právě tam se ve 40. letech minulého století začínalo. Sekundárním motivem pak byla tvorba evropských architektů, kteří byli nuceni odejít před začátkem války do emigrace, což se nás úzce dotýkalo.
Kdo stojí za iniciativou systematicky budovat kolekci ikonických domů?
Koncept byl iniciován Nataschou Drabbe, která stojí za domem Mart van Schijndel v Utrechtu. Zakladatelkami projektu jsou Susanna Pettersson za dům Alvara Aalta v Helsinkách, Lynda Waggober z vily Fallingwater Franka Lloyda Wrighta v americké Pensylvánii, Kimberli Meyer za Schindlerův dům v Kalifornii a já s brněnskou vilou Tugendhat. Naší ambicí není budovat širokou veřejnou síť, ale představit to nejlepší z nejlepšího.
Jaké parametry musí budova splňovat, aby mohla být součástí sítě?
Dům musí být postaven jako ikonická stavba vytvořená výjimečným architektem, který má vliv na vývoj celého oboru. Jako například vila Savoye od Le Corbusiera. Důraz je kladen také na autenticitu a ochranu vybraných domů prostřednictvím špičkových restaurátorských metod a jejich zpřístupnění veřejnosti. Více než stovka staveb ze všech světadílů je cestovatelským návodem a nástrojem poznání pro milovníky architektury, Iconic Houses je však i platforma pro profesní komunikaci institucí spravujících architektonická díla 20. století.
Který faktor podle vás činí unikátní právě vilu Tugendhat?
Vila Tugendhat je definována osobností jejího autora i výjimečností plynoucího prostoru, velkoplošných oken, skeletové nosné konstrukce, unikátní onyxové stěny, technickým vybavením… Ludwig Mies van der Rohe patřil spolu s Le Corbusierem v meziválečných letech bezesporu k nejvýznamnějším evropským architektům.
Jaké další stavby, které Ludwig Mies van der Rohe realizoval, jste měla možnost vidět na vlastní oči?
To, co si Mies vybral jako dokonalý designérský prvek ve 30. letech, v období jeho evropské tvorby, s neomylnou pravidelností používal také v dalších stavbách. Prvek volně stojící stěny z ušlechtilého kamene se objevuje v New Yorku, Stuttgartu, Chicagu, Detroitu. Mě osobně oslnil newyorský mrakodrap Seagram Building a byla jsem velmi pyšná, že jsme jednu z našich výstav instalovali v Chicagu, kde se nachází jeho S. R. Crown Hall. Z kategorie rezidenčních staveb je The Farnsworth House klenot sám o sobě.
Měla jste možnost osobně se seznámit s potomky architekta?
V Chicagu jsem navštívila Miesův ateliér, který dnes vede jeho vnuk – Dirk Lohan. On sám vilu Tugendhat dvakrát navštívil osobně a v jeho ateliéru je možné pozorovat i na kancelářském nábytku stopy Miesova tvarosloví.
Který element mobiliáře vily považujete za ikonický?
Křeslo Brno kopíruje Miesovo heslo „Bůh je v detailech“ a právě tento model se stal nejmasivněji replikovanou židlí. Originálů nábytku mnoho není, neboť byly vždy vyráběny jako limitované edice. Křeslo Barcelona, které se nachází ve vile, bylo původně vyrobeno ze sedmnácti elementů, dnešní replika, volně dostupná na eBay, se skládá pouze z pěti až šesti částí. Hlavní podmínkou zápisu vily Tugendhat do seznamu UNESCO byla úprava domu, kterou doprovázela řada multidisciplinárních průzkumů. Podařilo se prokázat, že tento dům je nejautentičtějším dílem Ludwiga Miese van der Rohe.
Co přesně to znamená?
Znamená to, že když budete mít doma Rembrandtův obraz a ten byl v minulosti třicetkrát restaurován, tak míra autenticity tam postupně mizí. Náš „Rembrandt“ prošel pouze jedním významným stavebním zásahem, takže omítky, podlahy i konstrukce jsou víceméně v originálním stavu, tak jak tomu bylo v roce 1930.
Jak jste při ní tehdy postupovali?
Naším závazkem při opravě domu bylo, že pokud se některý materiál dochoval pouze fragmentárně, například speciální technologie přípravy cementu, který je v podlahách, tak bychom podle původní receptury doplnili chybějící části. Akceptovali jsme tu „kuchařku“ z roku 1930 zcela. Proto je vila Tugendhat zahraničními experty hodnocena jako jedna z nejlepších světových rekonstrukcí. Podílelo se na ní na čtyřicet subdodavatelů, což byla masa lidí.
Který zásah byl pro vás osobně nejvíce speciální?
Původní omítky jsme ze stěn snímali jako renesanční fresky. Celé omítkové pláty se složily do vodorovné polohy, postavil se jim speciální dřevěný domek, kde se cihlu po cihle rozebírala obvodová konstrukce a vše se vracelo do původní polohy. Na to, že se bavíme o architektuře 20. století, tak my jsme s vilou Tugendhat zacházeli jako s antickou záležitostí.
Narazili jste během rekonstrukce na nějaké neočekávané nálezy?
Při odhalení základové studny jsme v hloubce pěti metrů objevili úlomky původního zasklení, které během anglo-amerického náletu v listopadu roku 1944 tlaková vlna bomby vyrazila. Nález této skupiny střepů nám způsobil velkou radost, protože jsme mohli identifikovat, kde se sklo vyrábělo, poznali jsme jeho barvu, složení, a tak jsme ho mohli autenticky replikovat.
Jak reagovala veřejnost, když jste po letech složité rekonstrukce vilu zpřístupnili veřejnosti?
Krátce po otevření sem zavítal herec Jeremy Irons a řada médií jako The New York Times, The Wall Street Journal, Wallpaper*, World Architecture News, Homie, Homework, The Guardian, Docomomo Journal, Openhouse, Phoenix, Bauwelt, Deutsche Bauzeitung nebo Oris – ti všichni informovali o našem počinu celý svět. Dodnes máme ve vile speciální režimová opatření pro zahraniční novináře, pro které máme připravené vstupní materiály a ten dům si na vlastní kůži opravdu zažijí. Žádná fotografie totiž nemůže nahradit ten pocit, který máte, když se v tom domě pohybujete. Vila je v zahraničí známější než v našich poměrech. Když si vezmete katalog MoMA nebo jakoukoli učebnici architektury, tak tam vilu Tugendhat vždycky najdete.
Také kniha Skleněný pokoj od britského autora Simona Mawera přinesla vile Tugendhat světovou publicitu. Jak jste se ztotožnili s jeho vyobrazením?
S autorem knihy jsme se několikrát setkali – naposledy během natáčení filmové adaptace. Simon Mawer dokonale popsal politicko-společenskou situaci a celá historie 20. století by se na vile Tugendhat dala krásně ilustrovat. Do prostředí domu a její atmosféry autor vložil příběh jiné rodiny, kterou si návštěvníci ztotožňují s osudem Tugendhatových. Běžně se nám tak stává při prohlídkách, že návštěvníci „opravují“ našeho průvodce. Mawer si však pouze vytáhl zákonitosti, které mají svá historická opodstatnění, a na nich položil nový fiktivní příběh.
Vila v minulosti sloužila také jako kulisa filmu Hannibal. Jaký jste měla pocit, když vám na stole přistála žádost o zfilmování Skleněného pokoje?
Měla jsem velký strach. Vím, že ten dům je křehký a k poškození některých elementů může dojít nešťastnou náhodou. V domě jsou prvky požární ochrany, které se musely během natáčení deaktivovat. O vilu jsem měla bytostný strach, dokud nepadla poslední klapka a poslední člen štábu neopustil dům.
Kdy se začala psát vaše osobní historie s vilou Tugendhat?
Vyrůstala jsem ve čtvrti, která je plná moderní architektury. Během studia jsem se specializovala na ochranu stavebních památek a začala se věnovat i jejím teoretickým aspektům. V památkovém ústavu jsem byla zodpovědná za brněnský funkcionalismus a následně pověřená ke zpracování nominačního materiálu o zápis vily Tugendhat na seznam UNESCO. Teprve v roce 2003, kdy se ten proces završil, jsem byla oslovena, abych zastávala funkci ředitelky.
