Za rohem od Tančícího domu vede k Palackému náměstí poměrně nenápadná ulice. Kdysi v ní sídlila osada plavců dřeva a rybářů, postupem času komunitu nahradila řada zajímavých secesních a poté i funkcionalistických domů, které se zachovaly dodnes. Dvěma takovými, se zdobnou fasádou od architekta Jana Petráka, se zrovna kocháme z obývacího pokoje mladého páru – Rachel Smékalové a Sahila Ahuji, kteří na Novém Městě žijí už čtvrtým rokem spolu s potomkem Siddim.
Filmové zákulisí
Zatímco Rachel je z Prahy, Sahil pochází z indického Dillí. Většinu svého života ale prožil v 1500 kilometrů vzdálené Bombaji, kde jako filmový producent a režisér pracoval v úzkém kontaktu s Bollywoodem. Do světa filmového průmyslu pronikl velmi mladý. Ve třiadvaceti letech měl na kontě už více než padesát reklam a krátkých filmů a na krku syndrom vyhoření. „Když kamarádům vyprávím, kolik jsem toho od svých devatenácti let odpracoval, nikdo mi to nechce věřit,“ směje se Sahil. Přepracovanost řešil, jako spousta jeho vrstevníků v Indii, cestou za hranice. Chtěl se podívat do Evropy, rozšířit si obzory a osvojit nové filmové techniky. Výběr nakonec zúžil na tři nejlepší filmové univerzity – v úvahu připadalo studium v Polsku, Francii a v České republice.
„Tehdy jsem se zrovna podílel na filmu, který vznikal napůl v Indii a napůl v Praze. Režisér vystudoval Prague Film School (PFS) a Čechy si nemohl vynachválit,“ vzpomíná s úsměvem na tváři Sahil. A tak volba padla právě na Prahu. Sahilovi se nakonec na PFS natolik zalíbilo, že se z plánovaných dvanácti měsíců na zkušenou staly dva roky. Pak přišla nabídka od česko-britské filmové společnosti Tokio Praha, takže se z Evropy zatím domů nevrátil. Na dálku z Prahy natáčel velké reklamy, většinou animované nebo kreslené pro Coca-Colu, Kelloggs Cornflakes, Škodu a podobné klienty. „Jsem člověk, co si v hlavě vytváří vlastní světy. Vychází to z principů mojí práce, kdy neustále vymýšlíte nové scény, stavíte sety a spolupracujete s umělci. Umění mi stačí mít v hlavě, nemám takové nutkání reprezentovat své myšlenky na zdi. Naštěstí se v tomto s Rachel doplňujeme, ona je hlavním hnacím motorem našeho bydlení,“ vypráví pyšně Sahil.
Vášeň pro barvy
K mému překvapení za pestrobarevným interiérem stojí právě jeho partnerka. „Kdybychom žili namísto Prahy v Indii, náš dům by byl šíleně barevný. Já barvy prostě miluju,“ přidává se do hovoru Rachel. „Vždycky mě ohromně bavil design. Sledovat ho, obklopovat se krásnými předměty, chodit na hezká místa, cestovat za nimi. Zároveň jsem ale nikdy neprahla po domě s obrovským množstvím věcí, vyhovuje mi interiér neustále měnit a předměty v něm střídat,“ doplňuje. Většinu kousků proto sehnala na míru přímo tomuto bydlení a jelikož zároveň stojí za obchodem s vintage nábytkem a doplňky Qurated, vybavení v něm se neustále proměňuje. Hlavně židle, které patří k jejím oblíbeným. „Věci si ráda užívám, ale nemám touhu je vlastnit a schraňovat. Přistupuju k nim bez sentimentu a nemám tak problém vyměnit jídelní stůl, křeslo nebo polici. Je to vzájemně obohacující vztah. Nikdy bych ale neprodala svoji sbírku umění!“ směje se.
Mramor jako základ
Vášeň pro vintage předměty proměnila Rachel po narození syna v podnikání, které se stalo automatickou součástí jejího životního stylu. Symbolem jejího projektu Qurated se rychle po spuštění staly mramorové kávové stolky v různých provedeních a barvách. „Sahil jednou přišel domů a bez okolků mi řekl – tenhle mramor nestojí za nic!“ smějí se oba. „Byl totiž z Indie zvyklý na top kvalitu a nechápal, že u nás je tento materiál považovaný za velmi cenný, i když jeho dekor není naprosto výjimečný nebo má drobné vady na kráse. Až po nedávné návštěvě Indie jsem pochopila, jak to myslel. Mramor je tam skutečně všudypřítomný a není to vůbec žádný luxus, spíš běžná a velmi dostupná záležitost,“ vypráví.
Zřetelný nádech Indie
Návštěva Sahilovy rodné země byla pro Rachel klíčová, jelikož o ní slýchala už od dětství. „Můj děda byl indolog, který v 90. letech v Indii pobýval jako velvyslanec. Proto jsme měli doma hodně indických obrazů, soch nebo koberců – naprosto unikátních antikvariátních kousků, které babička sbírala po různých místech a od překupníků v Dillí. O Indii jsme vlastně neustále poslouchali a mluvili, takže finálně nikoho nepřekvapilo, že jsem si našla indického muže,“ směje se Rachel. Vliv se postupně propisuje do interiéru jejich bydlení, ale i do více aspektů jejich společného života. „Nikdy předtím bych si například sama od sebe nepustila indickou hudbu. Po poznání kontextu, tradic a zvyklostí, ze kterých vychází, mě začíná čím dál tím víc fascinovat!
Má láska pro skandinávský design a vyděšení, které mi zprvu běželo hlavou, když mi Sahil poprvé ukázal své oblíbené indické interiéry, se pomalu mění. Cítím, jak si ke mě indická estetika hledá cestu. Evropané si kolem sebe často stavějí pomyslné představy o tom, co je správné a co je špatné, z informací, které znají. Kurátorujeme prostor kolem sebe na základě médií a sociálních sítí, ale jakmile vystoupíme z této bubliny, začne být svět kolem mnohem zajímavější a barevnější,“ stojí si za svým Rachel. „Když člověk odejde z Indie, kde to věcmi doslova přetéká, tak si chce udržet domácnost více minimalistickou. Chtěl bych zdůraznit, že naše bydlení je na indický vkus opravdu velmi prázdné,“ usmívá se Sahil, jelikož tuší, že takhle barevné jiné české byty nebývají. „Donedávna jsme doma fyzicky měli jen jednu věc, která mi připomínala Indii – vázu s motivem uší, které jsou nezbytnou součástí tradičních oken. Před časem jsem ale dostal ještě obraz s modrým slonem. Umístil jsem ho vedle malby šedého prasátka. Ten kontrast mi připomíná, že když zůstanu v pražské zimě příliš dlouho, stává se ze mě přesně tohle šedivé prasátko. Jakmile se ale na chvíli vrátím do Indie, je ze mě opět krásně barevný slon.“ Oba se smějí a z jejich výrazu je patrné, že jedno bez druhého se u nich už prostě neobejde.
Text: Eva Slunečková
Zdroj: ELLE Decoration, Wikimedia Commons
