Po čtyřech hodinách na cestě přijíždíme do malého švédského městečka Norrtälje. Odsud je to do našeho dnešního cíle už jen necelá půlhodinka. Jízdu nám zpříjemňují výhledy do malebné krajiny s tradičními červenými dřevostavbami, které zpravidla obklopuje pasoucí se stádo ovcí nebo krav. To už ale zabočujeme na štěrkovou silnici vedoucí do hlubokého lesa. Výhled na farmy střídá lesknoucí se jezerní hladina a nedaleko od ní se tyčí stodola pokrytá falunskou červení.
I když i ji kolem dokola obklopují zvířata, tahle nepatří žádnému z místních zemědělců, nýbrž výtvarnici Klaře Kristalové. Uprostřed švédských lesů tvoří v důmyslně ukrytém keramickém ateliéru a hned naproti bydlí se svým manželem a taktéž výtvarníkem Peterem Ernem a smečkou psů. Úzké sepětí s přírodou je pro Klaru živelnou podstatou, což se promítá i do jejích keramických soch. Žena, jež se přeměňuje v mouchu, tělo porůstající břečťanem nebo plačtivý obličej, který namísto slz roní pučící větvičky. Většinou se jedná o dívčí postavy propojující se s flórou či faunou. Výtvarnice z postav staví zvláštní scenérie a vypráví příběhy, které nemají daleko k pohádkám a tradičním mýtům – ať už bychom v nich hledali odraz těch českých, nebo švédských.
Jak napovídá její jméno, Kristalova pochází z Československa, i když češtinu už aktivně nepoužívá spoustu let. Rodina se do ciziny dostala netradičně. Když k nám v roce 1968 vtrhla vojska Varšavské smlouvy, nacházeli se zrovna v Berlíně. V tamní kavárně narazili na plakát, který propagoval život ve Švédsku, a jelikož se za železnou oponu vrátit netoužili, rozhodli se zkusit štěstí v neznámé zemi na severu.
Klara vyrůstala v rodině, která se v novém prostředí snažila zapadnout, což bylo navzdory prvotním představám obtížné. Především otec, minimalistický sochař Eugen Krajčík, se ve Švédsku cítil nedoceněný. Proto kladl Klaře na srdce, aby se na scéně prosadila do pětadvaceti let, jinak zůstane jen průměrnou umělkyní. Klara vystudovala malbu na Královské univerzitě ve Stockholmu. Při studiích se seznámila s renomovanou švédskou malířkou Cecilií Edefalk, s níž vedla dlouhou diskusi o možnostech současné malby, která pomohla změnit její přístup k tvorbě. I ta ji dovedla k experimentům s tehdy nepříliš populární keramikou. „Když tvořím, jsem velmi produktivní a ráda pracuji rychle.
Malba pro mě byla příliš neohraničená. Všechno bylo možné a dalo se znovu a znovu přemalovat. Chyběla mi stabilita a konečnost, kterou mi dodala až hlína.“ Její sochy jsou proto jiné než díla ostatních. Namísto hmoty se Klara zaměřuje na práci s glazurami. Rozpité barvy v její interpretaci kontrastují s přesnými liniemi úst, očí či vlasů, vpíjejí se do sebe a dodávají tvaru nové psychologizující významy. Umělkyně se inspiruje technologií manipulované glazury, v 18. století používané na míšeňském porcelánu. Kristalova jejím prostřednictvím zkoumá problémy dospívajícího jedince, strach, zranitelnost nebo pocity osamění, které ve vlastní, a přesto tak vzdálené zemi dlouho pociťovala. „Vyrůstat jako imigrantka ve Švédsku znamenalo velkou míru izolace. Dlouho jsem nevěděla, co je a není ‚normální‘, a to nutkání, že se mám adaptovat, ale vlastně přesně nevím jak, je silnou vzpomínkou na dětství.
Dodnes se necítím jako Švédka, ale ani jako Češka. Nacházím se někde mezi,“ přibližuje Kristalova. Jako umělkyně nakonec prorazila – ačkoli o čtrnáct let později, než její otec doufal, a bohužel se toho nedožil. „Hned po absolvování akademie se mi podařilo získat galerijní zastoupení, které jsem po pár letech vyměnila za angažmá u stockholmské galerie Magnuson. Velmi mě potěšilo, když jsem dostala příležitost vystavovat na londýnském veletrhu Frieze a představila jsem tam své nové práce v keramice. Instalace ale dopadla hrozně. Pár děl na obyčejném dřevěném stole působilo vedle všech těch naleštěných stánků prestižních galerií nepatřičně. V slzách jsem tehdy odjížděla do hotelu a hrozila se vernisáže.
Druhý den ale přišel zásadní zlom. Stánek navštívil Maurizio Cattelan a několik kousků hned na místě koupil. Pak se navíc přimluvil u významné galerie Perrotin, aby se o mojí práci začali zajímat,“ usmívá se dnes nad neuvěřitelným příběhem v klidu své zahrady a drbe za krkem jednoho ze psů. Ten den roku 2006 byl pro její kariéru klíčový. Přední italský umělec a trendsetter, známý kontroverzními instalacemi (například banánem přilepeným lepicí páskou na zeď nebo voskovou sochou papeže Jana Pavla II. zasaženého meteoritem) její práci totiž natolik zpopularizoval, že od té doby vystavuje po celém světě.
“
Ať už se jedná o Soul, Paříž nebo Kodaň, Kristalova vždy ráda vyráží na místa svých výstav a v interakci s městy nachází nové úhly pohledu na stávající práci. Přestože málokdo pozná změnu, reflektuje je hned po návratu, aby pro ni samotnou tvorba zůstala neustále živá a aktuální. Když pracuje, tak nerada plánuje – rychle se prý začne nudit. Jakmile se tvorba stane příliš plynulou, změní směr a zkouší jiné přístupy.
Nedávno experimentovala s velkoformátovými instalacemi z textilu, zapojila neony a řemeslníky z různých oborů. Největším projektem pro rok 2022 ale je aktuální výstava Flora a Fauna, která do 22. října probíhá v newyorské pobočce galerie Perrotin. „Navzdory svému názvu je výstava hlavně o psychologických možnostech rezistence. Buď se přizpůsobíte, nebo se adaptovat odmítnete. Vyhovuje mi, když je výklad mých děl nejednoznačný a způsobuje v divákovi tenzi mezi krásou a nepříjemnými pocity. Baví mě vytvářet defacto jakýkoli druh komunikace. Nepotřebuji, aby lidé chápali má díla jedním způsobem. Rozumím tomu, že to je zkrátka nemožné,“ přiznává. Jak ovlivní podzimní New York práci Klary Kristalové, to můžeme zatím jen odhadovat. Nebo se za rok přijedeme přesvědčit do lesního ateliéru u jezera kousek za Norrtälje, případně do některé ze světových galerií.
