Vzhled domu je připomínkou přelomu 19. a 20. století, kdy si v romantické krajině kolem Prahy lidé stavěli vilky jako letní byty. „Prý i tady, ve vile Andulka, trávil léto pan rada s rodinou,“ říká Jan Vlček. „Na kraji pozemku je domeček, kde ubytovali šoféra a hospodyni. Šofér každé ráno přistavil auto a odvezl pana radu za prací, zatímco jeho rodina si užívala radovánky u řeky a v lese. Tyhle vily měly zvláštní atmosféru, pamatuji si ji z dětství, když jsem v létě navštěvoval babičku ve Všenorech.“ Samozřejmě by se nabízelo vytvořit dobovou repliku bydlení ve stylu art nouveau, ale to Jan Vlček neměl v plánu.
Méně je více
„Nechystám se žít v muzeu,“ říká. „Secesní duch chci držet jenom v náznacích. Zachovaly se tu kamna, štuky, ornamenty na dveřích a podlaze, lustr, mám také jedny hodiny s medvědem, kresby a grafiky, a hlavně výhled na secesní kostel od Kamila Hilberta.“ Historické detaily domu byly naštěstí zachráněny a pro posílení dojmu stačilo místy doplnit stropní a podlahové lišty. Dál už architekt postupoval podle intuice. „Genius loci napoví,“ vysvětluje.
Dům si řekl například o změnu barvy na podlaze, proto Jan Vlček sjednotil pokoje v přízemí iluzí dlažby namalované na prknech. „Přírodní dřevo tu bylo celkem nové, ale nudné. Napadlo mě namalovat na ně dekor, jak se to dělá třeba ve Francii, a navázat tak na originální dlažbu v předsíni, odkud jsem vzal odstín cihlově červené. Pak jsme spolu s filmovým patinérem Vítkem Simkem hledali optimální rozměry čtverců a pro natírání jsme si vyřezali šablonu z kartonu. Použili jsme odolnou barvu, ale přesto se těším, až se podlaha odře a ochodí.“ Jako filmový architekt Jan Vlček dobře ví, že útulnost interiéru dodá právě lehké opotřebení. „Je ale důležité vybrat materiály, co hezky stárnou, například dřevo či mosaz.
Unikátní sbírka
K pocitu zabydleného prostoru pomůže i kombinace různě starých věcí.“ Nad tím, co dá na stěny, nemusel příliš přemýšlet. Stačilo zajít do ateliéru jeho otce, který je akademický malíř. „Půjčil jsem si tátovy obrazy z různých období, mezi nimi třeba z Vietnamu z počátku 80. let nebo z Korsiky. Krásně tady vyniknou, protože v domě je víc místa než v ateliéru.“ Vedle obrazů dekorují stěny svislé pruhy. „Pruhy používám často, osvědčily se mi jak ve filmu, tak v reálných interiérech, jako třeba v Café Platýz na Národní třídě. Vertikální členění dodává scéně rytmus a vytváří protiklad k horizontálám, jakými jsou například v ložnici postel či v koupelně vana.“
Na otázku, co je při navrhování interiéru jinak než při vytváření scény ve filmu, odpovídá: „Žádný rozdíl nedělám. Obojí je o harmonickém rozmístění předmětů. Ve filmu jde o budování atmosféry stejně jako v bytě. To se daří například díky kompozici různě rozmístěných lamp, které vytvoří ostrůvky světla. Rád střídám teplé a studené barvy, třeba v průhledu přes teplý odstín dřevěných dveří vidím šedé studené stěny. Obklopeni studenými tóny vypadají lidé ve filmu lépe, hodí se k barvě pleti. Osvědčená barevná kombinace je tedy šedá až modrá a k ní různé odstíny přes béžovou ke hnědé, třeba celá škála přírodního dřeva.“
Když si tedy představíte vybavení vily jako scénu k filmu, nejspíš by tu trávil čas sběratel, který preferuje nadčasové materiály, spíš konzervativní typ, se zálibou v předmětech z 19. století. „Mám tu dobu rád, považuji ji za vrchol umění v malířství, hudbě, literatuře i architektuře. I když je dům už zařízený, stejně bych nejraději vzal dodávku, zajel do Francie a Belgie a naložil ji věcmi z bleších trhů.“
Zdroj: Elle Decoration
