Dvojice mužských hlav s přísným výrazem na mě shlíží z kamenného překladu nad dveřmi, když vcházím do působivého bytového domu u pražského náměstí Jiřího z Poděbrad. „Když jsme před pěti lety hledali bydlení, měli jsme štěstí. Před námi v bytě žil britský velvyslanec, takže byl ve výborném stavu. Ihned jsme se zamilovali do tlumené výmalby a secesních detailů, jako jsou zdobené stropy, táflování a parketová podlaha,“ říká umělecký ředitel Baletu Národního divadla Filip Barankiewicz a jeho žena doplňuje: „Je to dost možná nejkrásnější byt, ve kterém jsme kdy žili,“ libuje si Cécile Barankiewicz-Kreutzer, když mě vítá u sebe doma.
Její slova nevyzní naprázdno. Na kráse původních prvků je totiž celý interiér založený. Stojí a padá se zdobnými drobnostmi a spolu se střídmým vybavením vytváří poetický a nadčasový celek, který připomíná divadelní prostředí, ve kterém se oba pohybují. Obdobně jako se mění scéna a kostýmy, také atmosféru v tomto bytě je možné přetvořit pár tahy. Přes den se transformuje sama díky dostatku slunečního svitu, který ráno začíná v kuchyni a postupně dojde na druhou stranu bydlení, do obývacího pokoje.
Pozorovat odrazy zlatavé záře ze západu slunce patří mezi oblíbené aktivity majitelů, a podle vyprávění i jejich návštěv. Když se setmí, atmosféru naladí četné zdroje světla, na které si Barankiewiczovi doma potrpí. „Emoce zůstávají stejné. Jsou totiž nadčasovým elementem, který se v čase nemění a v tom spočívá krása kvalitních prostředí i představení,“ přibližuje Filip povahu své práce. Nemohu se však ubránit dojmu, že by se z jeho vyprávění dala vystavět celá životní filosofie, do níž by kromě kariéry spadal i tento interiér. „Podle mě si lidé neuvědomují, kolik práce musíme investovat, aby performer tančil s takovou lehkostí, že jeho pohyby působí zcela automaticky a jakoby bez námahy.“ A právě tak se cítím u nich doma.
Nábytkové kusy by zde člověk spočítal na prstech rukou, byt ale nepůsobí prázdně, spíš uspořádaně, vzdušně a prostorně. Vše má své místo, s věcmi není třeba hýbat nebo měnit jejich pozice. Na komodě je dvojice keramických sošek a džbán z milované Apulie, minimalistická váza, notes a gramofon, který je neustále v provozu. Kromě nich je v obývacím pokoji ještě multifunkční sofa, lampa, stůl a čtveřice jídelních židlí. Nic dalšího totiž není potřeba. Monolit světle šedých zdí v bytě narušuje pouze kruhové zrcadlo na chodbě nebo filmový výjev z občasného promítání.
„Ještě když jsme bydleli ve Stuttgartu, zkoušeli jsme žít s obrazem. Neuvěřitelně se mi ulevilo, když jsme si to po pár týdnech rozmysleli a sundali ho – doma potřebujeme dýchat!“ přiznává Cécile a Filip mlčky přikyvuje na souhlas. Také nábytek přibývá s velkou opatrností a rozmyslem. Když se do něj ale jednou probojuje, zůstane se šestičlennou rodinou nadlouho. To je případ masivního jídelního stolu od Cattelan Italia, sofa od Saba Italia či starožitné vídeňské skříně po Céciliině mamince. Většinu vybavení si přivezli ze Stuttgartu, z něhož Cécile pochází a kde Filip 23 let žil. Jako baletní mistr tu odtančil osmnáct sezon, poté co odešel z rodné Varšavy.
Vedle Itálie patří Praha spolu se Soulem, Paříží a Tel Avivem mezi jejich nejoblíbenější místa na světě. „Náš domov je pro mě symbolem harmonie a klidu, který ke své práci potřebuji,“ říká Filip, zatímco z dvora do kuchyně doléhá italština a spolu s písní Nuvole Bianche od Ludovica Einaudi, linoucí se z gramofonu, dodává jeho slovům na dramatičnosti. „Ráno u snídaně si to italské švitoření užíváme. Připomíná nám naši milovanou Apulii, kde každoročně trávíme léto. Dobíjíme baterky po vyčerpávající sezoně a zpět se vracíme se zásobami na celý rok,“ usmívají se a gestem naznačují tenčící se zásoby ve spíži. Hádám, že pomalu přichází čas opět se vydat na cesty.
Zdroj: ELLE Decoration
