Dům bratrů De Witových se nachází v Kolébce lidstva, památce UNESCO, která leží asi padesát kilometrů severozápadně od Johannesburgu. Poetický název napovídá, že se jedná o pravděpodobně světově nejvýznamnější lokalitu paleoantropologických a archeologických výzkumů.
Působivé jsou ale i zdejší projevy doby zcela současné, mezi které patří i dům dokonale respektující okolní krajinu. Prosklená kostka navazuje na minimalistickou architekturu Miese van der Roheho, zejména jeho ikonický Farnsworth House z druhé poloviny čtyřicátých let dvacátého století, a jím inspirovaný Glass House (Skleněný dům) od architekta Philipa Johnsona.
Oba architekti experimentovali s minimálním členěním vnitřního prostoru, minimálním zapojením hmoty a maximálním splynutím s okolní přírodou. To jsou také principy, které považují bratři Wesley a Lee De Witovi, kteří jsou majiteli a zároveň autory této stavby, za zásadní. Usadili se zde před sedmi lety a dům se měl v první řadě odlišovat od farmy, kde vyrůstali se svými rodiči. Wes nyní žije v Německu a dům využívá při svých návštěvách JAR. Jinak objekt slouží zejména jako hostinský dům a k rodinným setkáním (oslavám, grilování…).
Podobu stavby přitom neurčil ani tak její účel a současné využití, jako spíše soubor omezení a téměř filozofických otázek. Jak žít v souladu s okolní přírodou? Jak vzdát poctu její kráse a zároveň být její součástí? Pozemek je totiž součástí soukromé přírodní rezervace Khatlhampi. Záměr byl šlechetný, ale sen o nedotčené krajině nebyl tak úplně dosažitelný.
Když bratři pozemek zakoupili, byl narušený stoletím intenzivního farmaření a na uměle vytvořených terasách původně stálo několik kůlen. Zároveň tudy protékal potok a cestu lemovala alej divokých stromů. Jakkoli tedy chtěli respektovat původní ráz krajiny, byla už natolik přetvořená člověkem, že nezbývalo než ctít už jen její upravenou podobu. „Předstírat, že se nám podařilo dostat okolí do původního stavu, by bylo nesmyslné. Nechtěli jsme vytvářet něco, co by mělo nádech pokřivené ‚autenticity‘. A kdyby byla zdejší krajina opravdu nedotčená, nikdy bychom ji nechtěli narušit stavbou.
Rozhodli jsme se proto pracovat s tím, co jsme měli k dispozici,“ vysvětluje Lee. Vycházeli tím pádem z logiky, s jakou bylo celé návrší koncipováno. Namísto kopírování typických afrických rákosových ohrad a přístřešků pro zvěř, které jim přišlo jako nepřiměřeně romantické gesto, se rozhodli pojmout dům a okolí po svém. Kaskádovité terasy přímo vybízely ke konceptu bydlení s plochou střechou, která by kopírovala jednotlivé úrovně tak, aby dům vstupoval do dialogu s pozemkem. Skleněné plochy obvodových stěn zase propojily vnitřek s okolím.
Ve skutečnosti je i tady jednoduchost pouze zdánlivá. A stejně jako v případě amerických modernistů je také dům De Witových experimentem jak z pohledu stavby, tak pokud jde o vnitřní dispozici. Nakolik se člověk může přizpůsobit zcela odlišnému uspořádání a logice domu, kolik ze ‚standardního‘ vybavení lze vynechat? „Rozhodli jsme se pro poměrně extrémní řešení,“ říká Lee. Obešli se zcela bez vnitřních příček.
Lee navrhl jen základní kusy nábytku. Chybí zde třeba trouba – péct lze venku. A také koupelnu pojali poněkud překvapivě. Zatímco toaleta je schovaná pod schodištěm, sprcha je na verandě a vana je zapuštěná do podlahy mezi postelí a obývacím prostorem. Mimořádný dojem a pocit propojení s exteriérem totiž vyvolává právě nutnost být venku a pohybovat se mimo hranice toho, co jinak považujeme za komfortní a automatické. Přichází skutečný prožitek, relaxace a zvýšená vnímavost, což je přesně ten cíl, který si De Witovi na začátku vytyčili.
Zdroje: Wikipedia Commons, Elle Decoration
