Původně jsme se měli setkat na Salone del Mobile v Miláně a při předávání ELLE Decoration International Design Awards, kterou si Masquespacio odnesli v kategorii Mladý designér roku. Veletrh byl zrušen a ceny se předávaly digitálně. Proto spolu hovoříme přes Skype v časech karanténních opatření v Praze i ve Valencii, kde Christophe Penasse s Annou Milenou Hernández Palacios žijí a pracují jako Masquespacio. Zezačátku se utvrzujeme v proměně našich životních žebříčků. Filozofii rychlého života vystřídala základní přání jako probudit se ráno zdravý nebo se brzy vidět s rodinou. Protože Anna nemluví anglicky, povídáme si hlavně s Christopherem, který je chvíli ředitelem, manažerem i tlumočníkem v jedné osobě. Christophe a Anna jsou upřímní a místo předstírání nabízejí osobitý pohled na věc.
Christophe, vy pocházíte z Belgie a Kolumbie, Anna je Španělka. Kdy a jak se vaše světy protnuly?
CH: Anna přišla před 18 lety do Valencie studovat interiérový design a už zůstala. Já zase miluju Španělsko a vždycky jsem si sliboval, že až mi bude 30, chtěl bych tu žít. Bylo mi tehdy asi 23, když jsem si řekl: na co vlastně čekám? Nechtěl jsem se dočkat chvíle, kdy bude mít závazky, a vyrazil jsem. Jednou jsem zašel do baru, kde Anna při studiu pracovala. Od té doby jsme spolu. Oba jsme mezitím dokončili studia a já pracoval v supermarketovém řetězci, když na Španělsko udeřila finanční krize. V tu chvíli jsme si řekli, že zkusíme společně založit studio. Lidi nás měli za blázny!
Co vás k tomu tenkrát motivovalo?
CH: Začali jsme ve velké finanční krizi a postupovali vlastně hodně prozaicky. Restaurace a bary zavíraly, co ale lidé v krizi potřebují? Na co se jejich pozornost zaměří? Došlo nám, že možná nemají moc peněz, ale doma budou svůj čas trávit pořád. A tak jsme se zaměřili na interiérový design domů a bytů. Udělali jsme jeden a zjistili, že to pro nás vůbec není! (směje se)
Tak to je dobrý start! Co vás na něm nebavilo?
CH: Uvědomili jsme si, že je to velmi osobní záležitost. Kombinovat koncept s osobními věcmi, jako je ošklivá soška od bratra, nevkusná váza od tety nebo obraz, který majitel objevil na dovolené v levném krámku na pláži, nám prostě nesedělo. Užili jsme si to a naučili se hodně, není to však disciplína, již bychom si obzvlášť užívali. Proto jsme se vrátili na začátek a zaměření doladili.
Kam jste tedy fokus Masquespacio zaměřili?
CH: V novém pojetí se soustředíme na komerční projekty, jako jsou restaurace, obchody a hotely, a doplnili jsme je o eventový design a budování značek. Začali jsme jako interiérové studio a vyvinuli se v malou agenturu. Čtyři roky jsme se dostávali od práce na prezentacích nábytkových firem a brandingu až zpět k interiérům, především v pohostinství, a propracovali se i k vlastním výrobkům.
Ať už v rezidenčních, nebo v komerčních projektech, v obou se jistá míra adaptace vyžaduje.
CH: Je hodně odlišná. V komerčním projektu se musíte adaptovat na praktičnost, aby vše fungovalo, jak má. Což je také častý zádrhel, se kterým se v interiérech restaurací, hotelů nebo obchodů setkáváme. Designéři se zaměřují na to, aby prostory byly vizuálně působivé, ale už nedomýšlí funkčnost. Snažíme se to změnit.
Jak se tomu dá vyhnout?
CH: Snažíme se vystihnout klientovo zaměření. Pochopit jeho historii, vizi a cíle, jichž chce dosáhnout, a pomoct mu je zhmotnit.
Co k tomu od něj potřebujete?
CH: Začneme takovým sezením, kterému říkáme „design psychology“. Požádáme ho, aby si sedl a vyprávěl nám svůj příběh. Někdy si to vyžádá pár piv, aby se nám otevřel, ale mnoho našich zákazníků si interiérového designéra najímá poprvé v životě nebo otvírá první obchod. Chce to trpělivost. Zajímá nás všechno: odkud přichází, kdo je, co v životě dělal, že ho to dovedlo sem. Musíme poznat jeho osobnost, abychom mu dokázali vyhovět.
Vaše práce zní hodně osobně. Skoro jako by ani nebyl rozdíl v osobním napojení, když děláte byt, nebo obchod.
CH: Takhle jsme o tom asi nikdy nepřemýšleli. Když to teď říkáte, zdá se to dost podobné. (smích) Fakt, jestli si rozumíme a jsme na jedné vlně, dokáže rozhodnout, zda do projektu půjdeme a budeme si rozumět. Spousta klientů totiž přijde a chce něco, co už jsme dělali. Proto s nimi pořádáme workshopy, na kterých si možnosti pro jejich záměr ujasníme. Raději spolupráci odmítneme, než abychom dělali něco, co nám nesedí. Pokud jsou mezi námi překážky, stejně vyplavou na povrch.
Kdy jste byli naposledy s klientem na stejné vlně?
CH: To se nám naštěstí stává často! Kdybychom měli vybrat, určitě mezi ně bude patřit Nozomi. Tehdy jsme nevěděli nic o Japonsku a měli navrhnout luxusní sushi restauraci. Majitelé byli otevření a vložili do nás velkou důvěru. Dali nám příležitost nacítit kulturu a naučit se spoustu věcí o sushi. Projektu jsme se věnovali výjimečných šest měsíců, normálně nám na spolupráci stačí tak tři týdny. Předtím ani potom jsme takového klienta neměli.
Jaký to mělo vliv na interiér?
CH: Inspirovali jsme se v něm přímo majiteli: jeden byl velmi racionální a měl rád klasický design, jeho žena byla spíš emocionální s láskou pro současnost. Prezentace návrhu probíhala dost nestandardně. Manželka se celou dobu smála, její muž však vůbec nemluvil, jen seděl a odešel, aniž by cokoli řekl. Po deseti minutách volal, že i když čekal něco úplně jiného, vkládá v nás plnou důvěru, a projekt jsme nakonec dotáhli ke spokojenosti všech. Bez předchozího workshopu by ten návrh ale nikdy nepřijal.
Bylo někdy třeba workshopů víc, abyste se navzájem sladili?
CH: Normálně uspořádáme tři workshopy, v tomto případě jsme jich museli udělat šest. Klient za námi přišel s projektem řetězce restaurací se zkušeností dodávat kuřata do supermarketů. Byl to velmi obchodní typ bez jakékoli zkušenosti s designem. My jsme ho zavedli do úplně nového světa.
Co je podle vás v takové situaci nejdůležitější?
CH: Určitě komunikace. Neustále vysvětlovat, proč, co a jak děláme, z čeho vycházíme, že materiál, který se klientovi líbí, je skvělý, ale nehodí se do projektu, a z jakého důvodu. Být detailní. Jen tak se klient cítí součástí celého procesu a je s prací spokojen.
K tomu asi bylo třeba se propracovat…
CH: Když začínáte, je to nejtěžší. Snažíte se všem ukázat, co ve vás je. S věkem a zkušenostmi se to zlepšuje. Když o nás dnes někdo pochybuje, odkážeme ho na portfolio, za kterým si stojíme.
Máte v týmu rozdělené role?
CH: Anna má na starosti design, já vše ostatní. (směje se) Byznys, komunikaci, vedení projektů…
A: Je to důležité, potřebuji set koncentrovat na to, co umím nejlépe – budování konceptů.
CH: Devadesát devět procent designu pochází od Anny, jsme opravdu malý tým. Teprve teď pracujeme na větších projektech, kde Anna vede tým a pracuje jen na nejdůležitějších místnostech. Je nás šest a tak desítka mezinárodních stážistů. Tedy bývá, když zrovna svět nebojuje s pandemií.
Jak byste popsali svůj styl? Někdy připomíná záběry režiséra Wese Andersona, jindy snímky fotografky Márie Švarbové.
A: Její práci miluju! Grafické, vizuální, šťastné a barevné. Více se inspirujeme minulostí než budoucností a samozřejmě i v práci těchto umělců.
Vnímám velký rozdíl mezi tím, když je prostor krásný a když se v něm dobře cítíte. Jak se toho dá docílit?
A: Je to, jako když pracujete na článku. Píšete, čtete, vracíte se zpátky, přepisujete… Tvoříte formu, dokud není správná. Nejde o osmihodinovou pracovní dobu, ale o myšlenku. Proto když potřebujeme najít koncept, raději se zpozdíme, než abychom odevzdali něco polovičatého. Když k nám ale přijde někdo po škole, dělá pravý opak. Nenechá si čas na inspiraci a hned začne skicovat. První nápad nikdy není finální nápad. Moje obsese je proces. Měnit, měnit a měnit. S tím se setkávám i v mých Masterclasses, lidé se často spokojí s málem.
CH: Anna jde mnohdy dál, než si klient přeje. Je ochotna na sebe vzít riziko a posunout projekt dále. A většina projektů skutečně dopadne skvěle. Naše noční můra by byla, kdyby nám klient řekl, že náš nápad není dostatečně dotažený. To bychom se propadli hanbou!
Vypadá to, že jste oba pořádní perfekcionisté.
CH: Jsme perfekcionisté a milujeme perfekcionismus. Časem bude snad vidět více a více projektů, pokud se tedy nezruší, v nichž se dostáváme k ruční práci, kterou milujeme. Aktuální situace by nám mohla pomoct vysvětlit a najít nové pochopení pro řemeslo se všemi jeho nedokonalostmi.
Příležitost zmínit váš produktový design…
CH: Pracovali jsme na produktech pro různé společnosti, kdy nám dělalo radost přizpůsobit se jejich DNA, jako Lucie Kaas nebo Houtique. Před dvěma roky nazrál čas pro naše vlastní vyjádření, v němž se dostaneme i blíže umění. Tak vzniklo Mas Creations. To je Anna naplno a její nezávislá tvorba bez komerčního cíle. Zatím jsme uvedli jeden produkt a dalších osm až deset jsme chtěli uvést na letošním Miláně, což se nepodařilo.
Je i v rámci komerce možné dělat uvolněnější koncepty?
CH: Více umělecký byl třeba projekt Casa Deco, kde jsme zapojili mnohem víc fantazie. Teď taky děláme na butikovém hotelu v New Yorku jako asi všichni designéři. (smích) Na to se těšíme moc.
Pracujete často v zahraničí?
CH: Pár takových projektů už máme. V Německu jsme dělali supermarket Solera v Kolíně, malou restauraci v Bonnu a nedávno jsme dokončili studentský hotel v Berlíně. Pracovali jsme i na restauraci v Oslu a v Lyonu. Moc zajímavé to bylo v Saúdské Arábii, pak taky v Kambodži a v mé rodné Kolumbii máme restaurace ve fázi realizace. To nás hodně baví, nepracovat v hlavních městech zájmu, jako jsou Londýn, Paříž nebo New York.
Který z nich byl váš průlomový projekt?
CH: Zvláštní je, že žádný takový nemáme. Vždycky, když nějaký dokončíme, přitáhne to k nám určitou pozornost. Ale abychom měli nějaký, u kterého bychom si řekli: tak a tohle je ono, po tomhle se všechno změní a stane se z nás velké studio, to nemáme. Velký význam má pro nás tisk, sociální sítě a osobní doporučení. V tomto pořadí. Vždycky když s někým uděláme rozhovor nebo v médiích uvedeme nový projekt, přijde nám poptávka na nový.
Tak to se budeme moc těšit na vaši novou barevnou realizaci v Česku nebo na Slovensku!
CH: To by bylo samozřejmě úžasné! Barvy dodáme, není problém. (směje se)
Prozraďte, co byste chtěli navrhnout, kdybyste mohli?
CH: Snažíme se ve Valencii koupit dům, ale je to obtížné. Zatím žijeme v pronajatém bytě a sdílíme ho se studiem.
A: Chtěla bych náš interiér udělat jako vlastní vesmír. Od zdí a prostor přes příbory až po dlaždičky v koupelně. Ukázat, jak vidíme věci.
CH: Na to by bylo potřeba hodně peněz a času! Často nám chodí žádosti od časopisů o nafocení našeho bydlení a já jim říkám: věřte, že to opravdu fotit nechcete! (směje se) A: Tak snad to do budoucna zlepšíme!
Takže ptát se, zda žijete se svým designem, je trochu zbytečné.
CH: Něco málo doma máme, ale není toho moc. Zato nám sem teď přibude spousta prototypů a produktů v rámci Mas Creations, když Milán letos odpadl. Konečně se to u nás zabydlí!
