V roce 1955 uspořádalo Muzeum moderního umění v New Yorku přelomovou výstavu Latin American Architecture Since 1945, která ve světovém kontextu potvrdila důležitost moderní architektury Latinské Ameriky. A Mexiko se v tomto ohledu zařadilo mezi nejprogresivnější země. Import evropských avantgardních myšlenek se v tvorbě řady více i méně významných architektů proměnil v originální architektonickou tvorbu oslavující expresivní formy, zemitost materiálů i citlivost barev. Dnes je hlavní město Mexico City, jedna z největších metropolí světa, bohatou studnicí mnoha architektonických směrů dvacátého století. Betonová džungle skrývá impozantní i nenápadné architektonické skvosty, za kterými jsem se vydal letos na jaře.
Mexická moderní architektura začala slavit úspěchy už před druhou světovou válkou. Skutečným pionýrem mexického modernismu je Juan O’Gorman, jehož ateliéry pro Diega Riveru a Fridu Kahlo otevřely cestu mexickým architektům k nekompromisnímu modernímu výrazu. Na O’Gormana v mnohém navázal nejslavnější mexický architekt 20. století Luis Barragán, který strohost rané moderny okořenil svým smyslem pro barvu a prostor – kvality, jež ve své tvorbě respektoval i jeho žák Ricardo Legorreta. Opakem jejich smyslové architektury jsou představitelé betonového brutalismu včetně Felixe Candely, Abrahama Zabludovského nebo Agustína Hernándeze Navarra, ti naopak upřednostnili expresivitu monumentálních forem. Některé z uvedených projektů v tomto editorialu, včetně domu Gilardi nebo již zmíněného ateliéru Fridy Kahlo a Diega Rivery, jsou dnes otevřeny veřejnosti. Společně s mnoha veřejnými budovami, jako jsou Muzeum antropologie od Pedra Ramíreze Vázqueze, Muzeum Tamayo od Abrahama Zabludovského nebo Candelovy kostely, jež lze relativně snadno navštívit, je Mexico City jednou z nejzajímavějších destinací pro milovníky architektury minulého století.
Dům Gilardi
Největší kolorista moderní architektury a jediný mexický držitel Pritzkerovy ceny za architekturu Luis Barragán spojil ve své tvorbě vlivy evropské moderny a zemité architektury mexických haciend. Ve své poslední rezidenční stavbě, domu Gilardi z roku 1976, vytvořil své nejexperimentálnější koloristicko-plastické dílo. Oslavuje v něm prastaré archetypální formy i čistě výtvarnou senzibilitu prázdna obklopeného barevnými plochami. Po telefonické domluvě lze každý den dům navštívit.
Muzeum Tamayo
Milovník hrubého betonu Abraham Zabludovsky představuje určitý protipól slavné Barragánovy tvorby. Jeho ortodoxní šedivé brutalistické stavby jsou totiž striktně monochromní. Během své dlouhé kariéry vystavěl v hlavním městě Mexika řadu důležitých veřejných budov, mezi které patří i jeho pozdní muzeum současného umění mexického malíře Rufina Tamaya. Z části v terénu zakopaná stavba dokončená v roce 1981 překvapí rafinovanou geometrií, světlem i kompaktností hrubého materiálu. Najdete ji v zahradách Bosque de Chapultepec, nedaleko slavného Antropologického muzea.
Kostel Iglesia de la Medalla Milagrosa
Technologické divy betonu, převedené do výtvarné formy, si osvojil především architekt a inženýr v jedné osobně Felix Candela, jehož parabolicky prohnuté betonové skořepiny ve své době obletěly celý svět. Nejlépe je využil mezi lety 1953 a 1955 při stavbě kostela Iglesia de la Medalla Milagrosa, který tvoří série ostrých zaklenutí nesených skulpturálně tvarovanými pilíři. Exteriéru i interiéru dominují expresivní tvary, figurativní mozaiky i na míru navržené elementy včetně působivých svítidel.
Hotel Camino Real Polanco
Oficiálním hotelem letních olympijských her v Mexico City v roce 1968 se stala nejvýraznější realizace Ricarda Legorrety, hotel Camino Real Polanco. Jeden z největších hotelů své doby je oslavou moderní mexické kultury a vášnivosti země. Legorreta spolupracoval s celým týmem výtvarníků, kteří společně vytvořili komplexní umělecké dílo zahrnující vše od umělecké výzdoby Alexandera Caldera, Mathiase Goeritze, Isama Noguchiho až po design uniforem personálu i celkové koncepce barevnosti exteriéru a interiéru této rozsáhlé stavby.
Kaple Tlalpan
Spirituální charakter Barragánovy architektury dostává další rozměr v jeho realizaci intimní kaple při klášteře Tlalpan v jižní části města. Za nenápadnými zdmi starého konventu rozehrál architekt hru světla a stínů a vytvořil posvátný prostor, který směle snese srovnání se současnými uměleckými díly „básníka světla“ Jamese Turrella. Místní jeptišky si své architektonické bohatství velmi obezřetně střeží. Dostat se do kaple není vůbec jednoduché a fotografovat v původních interiérech je dnes zcela nemožné.
Dům Prieto-López
Drsný vulkanický terén oblasti El Pedregal se od roku 1945 stal hřištěm pro
moderní mexické architekty. Kamenitá krajina byla výsledkem erupce nedaleké sopky Xitle, a proto byla považována dlouhá staletí za zcela nezastavitelnou. Luis Barragán v této působivé krajině postavil vůbec první stavbu. Jeho monumentální soukromá vila Prieto-López z let 1947–1951 byla nedávno restaurována do své původní podoby osvíceným majitelem Cesarem Cervantesem, který zde aktuálně připravuje i rezidenční prostor pro výtvarné umělce.
Studia Fridy Kahlo a Diega Rivery
Juan O’Gorman je pravým pionýrem moderní mexické architektury. Ve své práci adaptoval poznatky evropské avantgardy do subtropického podnebí Střední Ameriky. V roce 1932 postavil na jedné parcele tři nejzásadnější projekty své kariéry. Všechny se staly útočištěm pro významné mexické výtvarníky: Diega Riveru, Fridu Kahlo a O’Gormana samotného. Malá umělecká komunita nápadně zbarvených konstruktivistických ateliérů je dnes přístupná veřejnosti jako muzeum.
Studio Hernández
Některé z nejextravagantnějších staveb druhé poloviny 20. století jsou dílem Agustína Hernándeze Navarra, architekta silně inspirovaného prastarými pyramidami Mayů. Své vlastní studio z roku 1970 nechal vystavět v příkrém svahu tak, že jeho hlavní část působí, jako by levitovala v prostoru. Interiér, kde architekt dodnes pracuje se svým synem, pak připomíná futuristickou kosmickou loď s řadou na míru navržených kovových prvků.
