Když před dvaceti lety ruinu renesančního zámku u Kutné Hory koupili, nečekali, že budou mít práci na tak dlouho. „Bylo to vzrušující dobrodružství, ale dneska víme, že jsme si vzali opravdu velké sousto,“ říká Eugenio Percossi. „Areál zámku je prostě velký, a teď dokonce znovu začínáme rekonstruovat to, co jsme udělali před patnácti lety. Ale nelitujeme. Pořád nacházíme další možnosti, jak něco zlepšit.“ Tehdy si také nepředstavovali, že se jejich „dům na víkendy“ stane vyhlášeným svatebním místem a že v pokojích naplněných uměním bude chtít bydlet stále více návštěvníků. Je to právě ojedinělé spojení historie se současným uměním, co lidi k zámku, který dnes funguje jako unikátní hotel, přitahuje.
Původním záměrem italských majitelů, kteří se usadili v Praze už v roce 1994, bylo mít prázdninové sídlo na venkově a vytvořit ubytování pro umělce, aby v něm pracovali a pak zde zanechali svá díla. Alberto a Eugenio v roce 2003 založili v Praze renomovanou galerii Futura a poté o prázdninách přivítali v Třebešicích první hosty. „Tehdy jsme měli připraveno prvních pět ložnic, a tak jsme uspořádali workshop pro výtvarníky z různých zemí,“ vysvětluje Alberto. „Annabel Howland třeba z letadla vyfotila obilná pole v okolí, fotku nechala vytisknout na obrovský formát a potom vystřihla cesty, které v nich byly patrné. Vznikla zajímavá síť komunikací, kterou instalovala na stěnu v ,čínském‘ pokoji. Eugenio tehdy vytvořil jako uměleckou instalaci celou ložnici, zařízenou předměty v černé, šedé a bílé, takže máte pocit, že se díváte na starou fotografii. Obojí je tu stále.“
Po dalších letních workshopech přibyla stropní malba v knihovně od Maskera, neobvyklý „lustr“ z odpadu od Roberta Meleeho v jídelně, nápisy od Tomáše Vaňka v arkádách, neonové srdce a andělé od Jiřího Davida ve stodole, pouliční lampa od Krištofa Kintery Lehni si a sviť na trávníku… Jako reakce na blízkou kostnici v Sedlci tu dokonce zanechal hromadu lebek z chlebového těsta Jeph Gurecka. Workshopy probíhaly každý rok, dokud bylo v zámku pro artefakty místo. Teď už umělecká tvorba přibývá pomalu a najdete ji spíš v objektech přiléhajících k zámku: ve stodole, sýpce, sklepení. Právě tam jsou umístěny dvě poslední sochy od Vojtěcha Poláka a Kateřiny Hýnkové, které vznikly v marockém Fesu, kam Alberto s Eugeniem rezidenční workshopy přesunuli. Albertova vášeň pro rekonstrukce totiž už pár let hoří také pro Maroko, kde čeká další ruina středověkého domu.
V roce 2015 se Alberto s Eugeniem rozhodli nabídnout zámek veřejnosti a zpřístupnili ho jako hotel, v němž je dnes devět pokojů, jež zvolna přibývají. Jde to pomalu, protože nikdy nedostali žádný grant, a do rekonstrukcí vrhají peníze, které postupně vydělají. Nedávno vznikl „gotický“ pokoj s odkrytými původními freskami a originální nárožní přístavbou koupelny, „pokoj architektů“ s obrazy a plány historické architektury, „zlatý“ pokoj s pozlacenou klenbou a nahoře loft s přiznanou konstrukcí pozdně barokního krovu. „Každou místnost chystáme tak, jako by šlo o naši ložnici,“ říká Eugenio, jehož doménou je však spíše zahrada a umělecká práce, ke které v poslední době využívá rostlinný materiál. „Když na podzim ostříhám růže, odstraním a shromáždím jejich trny. Tím symbolicky dělám život jednodušší. Shromažďuji také ostny kaktusů.“ Používá je pro dotváření porcelánových figurek, jež tak dostávají nové významy, zatímco Alberto plánuje další přestavby, protože v zámku je potenciál ještě pro wellness, podzemní sál a pět ložnic v podkroví.
Návštěvníci tu však mohou už dnes objevit další Albertovu vášeň, jíž jsou starožitnosti. Nové staré předměty přibývají v pokojích, ale také ve společenských prostorách, kde jsou vystaveny a dají se koupit, a v sýpce už se připravuje obrovská vitrína pro expozici drobných kusů. „Kupuji celé soubory z anglických zámků, kolekce afrických masek, čínský porcelán z 10. a 11. století, kameninu z Anglie 19. století, design z 20. století… Naštěstí tu máme spoustu místa,“ směje se Alberto.
