Když taxikáři v Berlíně povíte, že chcete dopravit k Bauhausu, je šance jedna ku dvěma, že vás vysadí před branou gigantické prodejny pro domácí kutily. Ten omyl se dá pochopit, název Bauhaus totiž ve 20. století adoptoval kdejaký podnik: jmenuje se tak obchod s nábytkem v Hongkongu, konference pro solární energii ve Frankfurtu, madridská investiční banka, hostel v belgických Bruggách, a dokonce i jedna zaniklá postpunková britská kapela.
Nadšenci do designových objektů mají však pro Bauhaus ve svém slovníku jedinou definici – je to škola umění, designu a architektury založená roku 1919 ve Výmaru architektem Walterem Gropiem. Myšlenky a díla, které v téhle progresivní baště tvarových experimentů vznikaly, byly tak nevídané, zvláštní a krásné, že se zdejší učební přístup začal kopírovat na školách po celém světě. Učily a studovaly tu nejvýraznější osobnosti modernismu: architekt Mies van der Rohe, malíři Paul Klee, Josef Albers a Vasilij Kandinskij, produktoví designéři Marcel Breuer a Marianne Brandt, grafik a typograf Herbert Bayer nebo fotograf László Moholy-Nagy. Není divu, že se tolika firmám líbí nápad jmenovat se stejně.
Název Bauhaus vymyslel Walter Gropius jako složeninu německých slov „bauen“ (stavět) a „haus“ (dům) – představoval si, že hromadným úsilím všech studentů a učitelů vznikne pomyslná utopická stavba, jež pojme všechny umělecké disciplíny. Nikdo z těch, kdo žili mezi zdmi Bauhausu, jej nechápali jen jako vzdělávací instituci, přistupovali k němu jako ke společnému životnímu stylu, kolektivnímu snu, na jehož splnění pracují všichni dohromady. Podobně, jako když anonymní středověcí řemeslníci budovali katedrálu. Myšlenka kolektivního díla se ještě posílila, když po Walteru Gropiovi nastoupil do vedení školy levicový švýcarský architekt Hannes Meyer. Ten kladl svým svěřencům na srdce, že je nanejvýš důležité, aby se každý objekt, jenž vyjede ze školní výrobní linky, dal vyrábět masově a byl finančně dostupný i obyčejným lidem. Kdoví, co by řekl na skutečnost, že se konvice od Marianne Brandt před rokem vydražila u Sotheby’s za pětasedmdesát tisíc britských liber.
Ke škole patřily hospodářské pozemky, na nichž si lidé pěstovali vlastní zeleninu – a svačina se hodila, protože výuka probíhala od osmi ráno až do deváté hodiny večerní. Rozvrh nezahrnoval jen práci v dílnách a ateliérech, ale i originální kurzy zaměřené na obouruční kreslení, psychiku vnímání a optické klamy nebo pohybové experimenty. Zvenčí to možná vypadalo, že Bauhaus ovládá sektářský duch, výsledkem onoho zvláštního přístupu byl však kreativní vír, jenž chrlil sortiment fascinující rozmanitosti: stolní lampy, šperky, keramické nádoby, divadelní maňásky, reklamní plakáty, malované fresky, oděvní návrhy, fotografie nebo třeba tkané koberce. Pozoruhodná byla dokonce i typografie pozvánek na bauhausovské večírky, které měly ve společnosti takový zvuk, že se o nich psávalo v německých novinách. Zejména maškarní mejdany dostaly podobu velkolepých divadelních událostí, během nichž se zúčastnění nebáli odít do svých vlastních výtvarných kreací. Taneční parket se pak hemžil klopýtajícími abstraktními objekty a amorfními monstry, jejichž kostým nedával tušit, kam jeho nositel schoval hlavu.
Bauhaus byl posledním odvážným pokusem sjednotit různé oblasti života pod jednu ideu, spojoval řemeslo s teprve vznikajícími technologiemi a aplikoval inovativní přístup na všechno od vitrážového skla přes reklamu, divadelní scénografii, obalový design, tvorbu nábytku i sochařství. Existoval ve vlastní bublině prodchnuté vzrušující atmosférou objevování a nezadržitelného kráčení vpřed. Nutno říci, že tak pokroková, aby ženám dovolila účastnit se lekcí architektury, škola ovšem nebyla. Její zakladatel Walter Gropius byl přesvědčený, že mozek slabšího pohlaví nedokáže zápolit s představou trojrozměrného prostoru, a tak se, až na několik výjimek, bauhausovské ženy soustředily hlavně kolem tkalcovských stavů.
Jazyk tvoření se u designérů Bauhausu omezoval na geometrickou strohost, sledoval diktát funkce a přímých geometrických linií a odmítal zdobnost jako nesmyslný přežitek. Mohlo by se zdát, že na škole, jejíž principy řídí přísná racionalita, bude vládnout umírněnost a klid, Bauhaus byl však prostředím, v němž se tloukly extravagantní charaktery s manýry nejkurióznějšího kalibru. Zejména dietní návyky zdejších osobností byly vcelku netradiční: malíř Paul Klee nedal dopustit na pokrmy z vnitřností, zejména plicní ragú bylo jeho oblíbené. Avšak pravděpodobně nejméně oblíbenou postavou celé školy byl švýcarský malíř, designér a učitel Johannes Itten, autor teorie o barvách. Fanatický ezoterik agresivně razil věrouku představovanou mišmašem hinduistických a křesťanských idejí. Od studentů vyžadoval oholenou hlavu, užívání silných projímadel k pročištění organismu, nošení mnišských hábitů, dodržování půstů a vegetariánské stravy, která zahrnovala enormní množství česneku. Pronikavý odér, jímž byl areál načichlý, představoval nesnesitelný problém zejména pro Gropiovu první ženu, múzu Almu Mahler, která později Bauhaus charakterizovala jako styl vyznačující se plochými střechami a všudypřítomným zápachem z úst.
Kdoví, jak by bez existence výtvarné školy Bauhaus vypadal iPod od Applu, logo značky Adidas nebo webové stránky zpravodajského serveru Guardian – všichni se k němu hlásí jako k inspiračnímu zdroji pro design svých produktů. A kdoví, jak by se jmenoval specialista pro dům, dílnu a zahradu se třemi červenobílými domečky ve znaku. Nesmrtelný odkaz Bauhausu teď připomíná celoroční festival, jehož program zahrnuje výstavy i tematický výlet skrz naskrz Německem. Najdete ho na www.bauhaus-dessau.de a www.bauhaus100.com.
