Žena křehkého působení, avšak velmi jasně formulovaných myšlenek. To je Audrey Large. Designérka a umělkyně původem z Francie, dlouhodobě žijící v nizozemském Rotterdamu. Zabývá se přemostěním mezi analogovými a digitálními metodami. Od dob studií na Akademii designu v Eidhovenu (absolvovala v roce 2017) si vytvořila rozpoznatelný vizuální jazyk, který prezentuje v předních galeriích po celém světě (např. v milánském Nilufar). Nizozemsko jí dokonce oslovilo, aby vytvořila edici známek, a minulý rok získala hlavní ocenění pro nejzajímavější mladý talent od online platformy Dezeen. Povídali jsme si spolu, jak jinak než virtuálně, o vztahu ručních řemesel a 3D tisku, praktickém užití jejích objektů i o hranicích mezi uměním a designem.
Měla jste vždy pocit, že budete designérka?
Už odmala jsem měla zvýšenou citlivost vůči obrazu jako takovému. Kreslila jsem si a psala. Tenhle způsob vyjádření mi byl blízký. To jsem ale netušila, že bych se jako umělkyně nebo designérka mohla živit. Byla to všeobecná umělecká průprava. Až na univerzitě v Eidhovenu se to začalo víc ujasňovat. Vedli nás k tomu, abychom si vybudovali vlastní intelektuální zázemí a mě vždycky zajímalo přemostění mezi světem obrazů a člověkem, fyzickým světem. Dlouho mi trvalo si v sobě stanovit, jak přesně myšlenky nasměrovat. Postupně jsem si došla k vlastní technice – propojuji manipulaci obrazu s digitální výrobou. Výsledkem jsou objekty, které působí, jako kdyby byly vytvořené mimo tento svět. Zpochybňuji jimi běžné vnímání reality.
Kdy se to zlomilo?
Všechno začalo mým zájmem o film. V diplomové práci jsem natáčela samu sebe v pohybu s každodenním předmětem. Šlo mi o zachycení dráhy předmětu, který jsem pak částečně generovala v počítači a pracovala s ním. Chtěla jsem objekt abstrahovat a dosáhnout větší nezávislosti na realitě.
Jak se vám podařilo diplomku přetavit v komplexní vizuální jazyk?
Po absolvování univerzity jsem si byla jistá, že to je báze, na které chci dál stavět. Vnímala jsem to spíš jako intelektuální základ, který můžu dál prozkoumávat. Pronajala jsem si studio v Rotterdamu a začala experimentovat s kreativním vyjádřením myšlenek skrze 3D tisk. Časem mi ale tenhle způsob přestal stačit. Začala jsem proto hledat i jiné cesty, jak dosáhnout nezávislosti na podobě reálných předmětů. Nechtěla jsem, aby na nich byla moje tvorba tak esteticky závislá. Vždycky jsem hodně kreslila na papír, teď jsem začala tvořit přímo v počítačových 3D programech, a začala tak být nezávislá na hmatatelné realitě. Byla jsem konečně volná. Jako designérka, která tvoří fyzické, a ne pouze digitální objekty, ráda přemýšlím o digitálním obrazu jako o surovině, se kterou pracuji. Vytvářím objekty, jejichž primárním účelem není funkčnost, ale spíše psychologická blízkost divákovi. Mým cílem je zpochybnit jeho vnímání materiálnosti.
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním letním vydání ELLE Decoration. I s předplatným ho najdete zde.
