Jože Plečnik se narodil do rodiny řemeslníka a měl po otci převzít truhlářskou dílnu. Jeho umělecký talent ho však zavedl na studia do Štýrského Hradce a poté na vídeňskou akademii, kde v letech 1894–1898 vystudoval architekturu pod vedením Otto Wagnera. Při té příležitosti se seznámil s Janem Kotěrou, zakladatelem moderní české architektury. Česká a vídeňská tvůrčí scéna byly tehdy úzce propojeny a tak vše, co Plečnik ve Vídni vyprojektoval, otiskl i pražský časopis Volné směry, jejž vydával Spolek výtvarných umělců Mánes. Odborná veřejnost v Čechách i na Moravě tak Plečnikovo výjimečné dílo znala. V roce 1910 Kotěra pozval slovinského architekta do Prahy, který se rok poté stal jeho nástupcem na Uměleckoprůmyslové škole. Plečnik měl původně převzít vedení ateliéru vídeňské akademie po Otto Wagnerovi, ale tehdejší politická situace neumožňovala, aby post připadl člověku negermánského původu. Kotěrovu nabídku proto nakonec přijal a přestěhoval se do Prahy, kde jako profesor působil následujících deset let.
Pražský hrad
Důležitým mezníkem Plečnikovy architektonické praxe v Čechách se stal rok 1921, kdy ho prezident T. G. Masaryk jmenoval architektem Pražského hradu. Téhož roku se po desetiletích života v zahraničí přestěhoval zpět do rodné Lublaně. Přijal totiž místo profesora na tamější nově založené katedře architektury Fakulty technických věd – a s ním také celou řadu zakázek na úpravu města.
Práce pro Pražský hrad tak prováděl na dálku, často prostřednictvím svého spolupracovníka a bývalého žáka Otto Rothmayera. Dám do naší metropole v letních měsících pravidelně jezdil a na vše osobně dohlížel. Ve svých návrzích Plečnik neřešil jednotlivé stavby, ale komplexní prostředí a krajinu kolem prezidentského sídla. Pojednal například příjezd z Hradčanského náměstí, úpravu dlažby a vlajkové stožáry na prvním hradním nádvoří, tunely a v nich výtahy do horních pater nebo Sloupovou síň. Ta nesla funkci noblesního salonu, kde prezident Masaryk přijímal státní návštěvy. Plečnik proboural původní dvě patra a prostor spojil, čímž vytvořil prostý, monumentální interiér, který je na Hradě jedním z nejzajímavějších. Po jeho stranách umístil sloupy zakončené dórskými hlavicemi, v nejvyšší řadě pak uplatnil hlavice iónské.
Architektův výrazný rukopis nese také sloup postavený na osu kruhového okna. Stejný element můžeme vidět i v dalších Plečnikových realizacích v Lublani nebo ve Vídni. Strop Sloupové síně pokrývá měděný plech, na kterém je uprostřed umístěn zlatý lvíček z dílny sochaře Karla Štipla, Plečnikova bývalého žáka. Měděný plech a beton, spojení odrážející konstruktivistický přístup, fungují v tomto prostoru neobyčejně dobře. Architekt se několik let zabýval i proměnou Rajské zahrady, zahrad Na Valech a Na Baště. Do Rajské navrhl velkolepé vstupní schodiště s obří monolitickou mísou ze žuly, jejíž výroba zabrala přes dva roky. Kašna se nepyšní žádnou ornamentální výzdobou, celý její zevnějšek naopak díky konstruktivní síle, váze a velikosti působí dojmem majestátní jednoduchosti. Rajskou zahradou a zahradou Na Valech prochází cesta s vyhlídkovými terasami a pavilony.
Plečnik chápal důležitost Pražského hradu jako symbolu pro nově samostatný národ, proto volil materiály z lokálních zdrojů všude tam, kde to bylo jen trochu možné. Často do svých návrhů zapracovával mrákotínskou žulu, což nebylo nic nového, ale díky němu se na Hradčanech v inovativním pojetí objevila i nazlátlá opuka, která byla do té doby používána jen jako stavební materiál. Díky broušenému prachatickému dioritu působí černé sloupy Býčího schodiště cizokrajným dojmem. Architekt často nacházel inspiraci ve středomořských oblastech a v období antiky. Zajímaly ho vykopávky na ostrově Kréta, kde si také oblíbil sloupy zužující se směrem dolů, které použil jak na Hradě, tak v Lublani. Na schodiště, jehož název vychází také ze Středomoří – z mytického motivu turů –, návštěvník vstoupí ze III. nádvoří a exotika ho uhrane na první pohled: do Mediteránu ho přenesou bronzoví býci a střešní draperie i válcové trámy se zlatou reliéfní výzdobou.
Stavební úpravy Pražského hradu probíhaly od roku 1921 až do poloviny třicátých let. Paralelně architekt pracoval i na úpravách exteriéru prezidentského sídla v Lánech, kde vytvořil nový vodní systém včetně kašny a rybníka.
Jože Plečnik byl introvert, celý život žil sám a architekturu vnímal jako poslání. Neskrýval svůj obdiv k Masarykovi a být architektem Pražského hradu považoval za velkou čest. Za práci na Hradě ani v Lánech si proto nenechal zaplatit.
Plečnikův dům a Lublaň
„Věž, mezek, já a zahrada.“ Tak jednoduše si Plečnik představoval svůj život. Po Vídni a Praze se mu domovem od přelomového roku 1921 stala také rodná Lublaň. Jeho starší bratr Andrej koupil dva vesnické domy v tamní čtvrti Trnovo. Jože tuto nemovitost v roce 1928 rozšířil o sousední dům a dvorek, kde v následujícím roce zřídil zimní zahradu, a vybudoval i vysněnou válcovou věž se dvěma kruhovými místnostmi ve dvou patrech. Původně měl v tomto domě architekt bydlet i se svými dvěma bratry a sestrou. Přístavbu tedy koncipoval tak, aby měl každý člen domácnosti co nejvíce soukromí. Jedinou místností pro setkávání měla být kuchyně v přízemí původního domu. Roku 1925 se do Trnova nastěhoval Plečnik a jeho mladší bratr Janez. Jejich představy o soužití se však naprosto rozcházely. Janez doma rád hostil návštěvy do pozdních večerních hodin a doprovázel je hrou na klavír, což Jožeho rušilo při práci. Brzy se začali hádat a Janez se po pouhých několika měsících odstěhoval zpátky do svého původního bytu. Sestra Marija a bratr Andrej se do Trnova nikdy nepřestěhovali.
Při zařizování bydlení architekt často využíval konstrukční prvky a prototypy z jiných projektů. Mezi nejzajímavější místnosti tak patří ateliér se stolem, který nese nejrůznější nástroje, plány a modely, spartánsky vypadající koupelna s důmyslnou sprchou vyhřívanou dřevem nebo přijímací místnost se sporákem s vestavěnou měděnou konvicí. Promyšlená je i kuchyň, kam umístil speciální židli se sklápěcím pultíkem. Umožňovala mu jíst a skicovat zároveň. Celý dům zrcadlí Plečnikův svět – jeho rodinu a původ, léta studií i práce studentů. Architekt sám mu říkal „experimentální semeniště”, protože si tam v ateliéru zkoušel nejrůznější řešení pro budoucí práce.
Svou vizí neovlivnil jenom vlastní dům, ale i celkový obraz města. Navrhl budovu pojišťovny Triglav (1930), nezaměnitelné Trojmostí (1932), kostel sv. Michala na Lublaňských blatech (1938), kde si musel vystačit s darovaným dřevem a materiálem z místního kamenolomu, Slovinskou národní a univerzitní knihovnu (1941) nebo Lublaňskou ústřední tržnici (1944). Nikdy nekopíroval žádné vzory. Vždy citlivým způsobem spojoval stávající prvky se zcela novými. Proto ho obdivovali o generaci mladší funkcionalisté, pro něž byl guru architektury. Plečnikova životní cesta se uzavřela 7. ledna 1957.
