V roce 1894 založili sourozenci Antonín, Anna a Tomáš ve Zlíně obuvnickou firmu jen s několika málo zaměstnanci. Když ji o několik let později převzal benjamin Tomáš, zúročil své zkušenosti z pobytu v továrních městech v Americe, která pro něj byla vzorem, a z firmy Baťa se zanedlouho stala jedna z nejvýznamnějších československých firem působící i v zahraničí. Na začátku 30. let už měla přes 660 prodejen ve 37 zemích světa, hlavně v Asii a Africe. Po vzoru amerických továren ve Zlíně Baťa vybudoval výrobní areál s nejmodernějšími stroji a tisíci zaměstnanci. Od roku 1923 až do své smrti v roce 1932 zastával také funkci starosty a cílevědomě budoval moderní, prosperující město. Do Zlína se stěhovali lidé z celého okolí, za inspirací sem přijížděly návštěvy z ciziny a počet obyvatel města se z původních 14 zvýšil na 34 tisíc.
„Se svou vizí dokázal obyvatele poměrně rychle seznámit třeba skrze vlastní noviny. Lidem nabídl práci, hezké bydlení, nechal postavit společenský dům, kde se mohli bavit, školy nebo nemocnici, která patřila k nejprogresivnějším u nás. Před Tomášem ve městě nic nebylo. Až on dal lidem práci, bydlení i zábavu. Byli rádi, že jsou toho součástí,“ říká Karolína Juřicová, historička architektury. Baťa také programově spolupracoval s architekty, jako byli Jan Kotěra, František Lýdie Gahura či Vladimír Karfík, a tak podobu města výrazně určoval funkcionalismus. V rámci firmy fungovalo i speciální Stavební oddělení, kde sice pracovala řada kvalitních architektů, inženýrů a stavařů, své budovy však z většiny souhrnně označovali jako kolektivní díla úseku. Také starší část města, do níž patří zámek, kostel a zástavba malých rodinných domů, brzy doplnily tovární haly, obchodní dům nebo správní budova firmy 21, ve své době nejvyšší stavba ve střední Evropě.
„Zajímavé je i mimořádně experimentální řešení městského urbanismu. Bez velkých zkušeností architekta Františka Lýdie Gahury, který byl původně sochař, se v rychlosti realizovala velká část města,“ zdůrazňuje historička umění Lucie Šmardová. Charakter Zlínu začaly udávat dělnické čtvrti plné jedno-, dvoj- a čtyřdomků určené pro zaměstnance firmy. Nezaměnitelnou atmosféru mají tyto části dodnes. Právě díky aktivitám, schopnostem a vkusu nejmladšího ze zakladatelů fenoménu Baťa lze Zlín považovat za skutečnou výkladní skříň první republiky.
Mnoho budov v tehdejším východomoravském městě se tehdy mohlo pyšnit i přívlastkem „nej“. Ubytovat jste se tu mohli v nejluxusnějším hotelu, zajít na film do největšího kina (pro 2500 diváků), premiérově se svézt na jezdicích schodech v největším obchodním domě a po válce se zabydlet ve vůbec prvním panelákovém domě. Éra Tomáše Bati se nesla na vlně rozkvětu města. I během hospodářské krize dokázal zaměstnance motivovat a udržet ve firmě přesto, že jim ze dne na den klesly platy o polovinu. Když v roce 1932 tragicky zemřel, v jeho vizích pokračoval jeho nevlastní bratr Jan Antonín. Převzal firmu a za úzké spolupráce s řediteli podniku Dominikem Čiperou, Hugem Vavrečkou a Františkem Malotou ji do roku 1939 řídil.
Za jeho úřadování zažil podnik velkou expanzi do zahraničí, výstavbu moderních budov a v roce 1935 také mezinárodní soutěž na rodinný dům, které se zúčastnilo na tři sta architektů z deseti zemí. V porotě zasedal i slavný Le Corbusier. Na základě výsledků potom vznikly ve čtvrti Nad Ovčírnou čtyři vzorové domy, které tu stojí doteď. „Během vedení podniku Janem Antonínem byla v roce 1936 vypracována příručka pro architekty k vybudování ideálního průmyslového města a Zlín se stal vzorem pro napodobování. Tato utopistická vize malých Zlínů nezůstala jen na papíře. Rozrostla se po celé Evropě i mimo ni, třeba do Indie, Pákistánu, USA či Kanady,“ vypráví Lucie Šmardová. Další velkorysé plány byly však přerušeny válkou.
Poválečný Gottwaldov už je jinou kapitolou a jméno Baťa se do něj vrací až po dlouhých čtyřiceti letech. Mnozí z baťovských architektů ale formovali podobu města i nadále jako třeba Jiří Voženílek, který se z baťovských závodů vypracoval až na prvního ředitele Stavoprojektu v Praze. K jeho realizacím patří jeden ze dvou kolektivních domů v Československu (druhý je v Litvínově) či podíl na regulačním plánu města.
Na „Baťův Zlín“ jsou místní obyvatelé pyšní i dnes a snaží se s jeho odkazem smysluplně pracovat. „Jednou z možností, jak se o zdejší historii dozvědět víc, je projekt Zlínský architektonický manuál, který právě vzniká a měl by být v následujících třech letech dokončen,“ říká Karolína Juřicová. Naštěstí některé z významných staveb se navracejí do původní podoby a procházejí zdařilou revitalizací, příkladem může být čerstvě znovuotevřený Památník Tomáše Bati. Změnou prochází i tovární areál, který dříve fungoval výhradně jako pracovní místo, a otevírá se novým možnostem. Ve výrobních halách funguje galerie, muzeum a knihovna sdružené pod instituci Baťova institutu. Jako houby po dešti tu rostou také obchody, kavárny a restaurace, byla sem přesunuta pošta a v některých budovách vznikají také loftové byty. Nikdo by tu si ale netroufl popřít, že ke Zlínu 30. let stále vzhlíží jako ke klenotu a živé učebnici funkcionalismu.
