Vzpomenete si, kdy jste poprvé byla v kině?
Asi to bylo kino Pasáž na Václavském náměstí, kde se promítal některý z filmů s tehdy nesmírně populární Shirleykou, dětskou hvězdou, která tančila, stepovala a zpívala. Chovám jako relikvii z té doby krásnou panenku s šatičkami z organdy. Jako dospělá se Shirley Temple-Black uplatnila v politice a v letech 1989 –1992 byla velvyslankyní USA v Československu.
Dočetla jsem se, že mezi vaše režisérské idoly patří Michelangelo Antonioni a Federico Fellini. Potkala jste se snimi osobně?
Těžko se dá mluvit o idolech, žádné jsem nikdy neměla. Oba byli tvůrci, jejichž filmy od poloviny 50. let obdivoval každý, kdo se trochu vyznal ve filmu. Je pravda, že Felliniho Silnice mě na promítání pro studenty FAMU tak uchvátila, že jsem se odhodlala režisérovi napsat svou ještě nepříliš skvělou italštinou. Dokonce mi odpověděl a zval mě, abych ho vyhledala, až budu v Římě, ale neudělala jsem to. V dobách, kdy jsem do Říma jela jen jako tlumočnice nebo „tlumočící novinářka“, jsem k tomu neměla příležitost, po roce 1989 mne pak možná odradilo jisté zklamání ze setkání s Michelangelem Antonionim.
S tím jsem se seznámila, když v roce 1965 přijel na pozvání Italského kulturního institutu do Prahy a uváděl přehlídku svých filmů. Shledala jsem, že jako člověk neodpovídá tak docela představě, jakou jsem o něm měla z jeho filmů. Setkala jsem se s ním pak letmo ještě párkrát na festivalech v Cannes a v Benátkách, mezitím vyšly moje překlady některých jeho scénářů a povídek. I v těch se zračí jeho zvláštní povaha.
Co obnáší být uměleckou ředitelkou filmového festivalu?
Nejdřív jsem musela objevit, jak se vůbec dělá festivalový program. Byla jsem předtím jako novinářka na mezinárodních festivalech, ale tam jsem viděla filmy, které už předtím někdo vybral. V roce 1994 se konal 29. ročník MFF v Karlových Varech, první, který se pořádal už zcela mimo státní struktury. Musela jsem se tedy učit, jak se vybírají tituly a jak a s kým se jedná o podmínkách, za nichž je můžeme do KarlovýchVarů dostat. To je práce programového nebo uměleckého ředitele dodnes, změnil se jen její rozsah a technická stránka věci. Umělecký ředitel musí mít především znalosti z oboru historie filmu a estetiky a neustále sledovat vše, co se v kinematografii děje, zkrátka „být v obraze“. Samozřejmě má mít taky přirozený respekt festivalového týmu.
Tu otravnou stránku, to znamená často zdlouhavé vyjednávání s režiséry, producenty a mezinárodními distributory o poskytnutí toho či onoho filmu, zaslání materiálů a kopií, pozvání delegací a péči o ně na festivalu, jsem měla na starosti jen v počátcích, postupně ji přebírali spolupracovníci. Podařilo se nám s Jiřím Bartoškou vytvořit hned od začátku dobrý tým a někteří z těch, kteří s námi připravovali první společné ročníky, jsou dnes ve vedení.
Proč pro vás a Jiřího Bartošku bylo v roce 1994, kdy se lámal chleba o budoucnosti festivalu, zásadní, aby festival zůstal v Karlových Varech?
Uvědomili jsme si, jak je důležité, aby festival nebyl rušen množstvím jiných kulturních akcí pořádaných v hlavním městě. Karlovy Vary se jako dějiště MFF osvědčily už od roku 1946. Míval také ve světě dobrou pověst až do roku 1957, kdy jeho kontinuita byla narušena politickým rozhodnutím pořádat jej každý druhý rok střídavě s festivalem v Moskvě. Další ránu mu pak zasadilo potlačení pražského jara a nástup normalizace. Od té doby začal ztrácet publikum, a právě to vedlo k úvahám přenést ho do Prahy. Museli jsme pak dva roky bojovat o udržení festivalu v Karlových Varech, ale vyplatilo se.
Jaké kouzlo pro vás má tohle lázeňské město osobně?
Má kouzlo historie i přírodní půvaby lázeňského města vystavěného podél říčky Teplé mezi svahy, je tam snadné překonávat vzdálenosti mezi festivalovými centry. Když jsem jezdila v letech 1970 až 1992 na festival jako novinářka, mívala jsem čas chodit po kopcích a objevovat i přírodní krásy KarlovýchVarů. To ovšem s pracovními povinnostmi pominulo.
Ve Varech se za poslední čtvrtstoletí objevilo mnoho hvězd: Leonardo DiCaprio, Scarlett Johansson, Oliver Stone, Kim Ki Duk, Sharon Stone, Richard Gere, Agnieszka Holland a mnoho dalších. Které setkání pro vás bylo nejsilnější?
Ráda vzpomínám na setkání s Ginou Lollobrigidou. Krasavice bujných tvarů bývala hvězdou poválečného italského i francouzského filmu, ale v roce 1995, kdy přijela do Karlových Varů, pořád platila za velkou celebritu a vypadala skvěle. Překvapila mne svou disciplinovaností, chodila všude na minutu přesně, sama se líčila a upravovala, chovala se daleko lépe než leckterá z pozdějších návštěvnic, například Ornella Muti nebo Sharon Stone. Pěknou vzpomínku mám na Michaela Douglase, který se o festival nelíčeně zajímal, což není úplně běžné. A nesmím zapomenout na Judi Dench, s níž jsem se už předtím náhodou setkala v Kodani, když se tam předávaly ceny za evropský film. Ale vlastně nejblíž jsem poznala Kim Ki Duka, který přijel na retrospektivu svých filmů v roce 2002. Bohužel, před několika lety jeho věhlas začal upadat, a když se pak po letech vrátil do Karlových Varů, jako by to byl někdo jiný.
Čeho si nejvíc ceníte na Jiřím Bartoškovi? Byli jste dva protipóly, nebo jste pracovali v symbióze?
Jiří Bartoška má nejen úžasné charisma umělce a manažera. Je pro mne hlavně skvělý rovný chlap. Sblížil nás společný zápas o pozici MFF Karlovy Vary a on byl vždy v jeho čele. Já jsem se snažila nabídnout co nejlepší program. Nepamatuji se na jediný zásadní rozpor, opravdu lze mluvit o symbióze lidí, kteří si jeden druhého váží.
Které české filmy jsou vaše srdeční záležitost?
Určitě Vláčilova Marketa Lazarová a filmy Miloše Formana. Oceňuji především autorovu schopnost najít osobitou formu pro vyjádření myšlenky.
Jsou čeští režiséři něčím specifičtí?
Ti nejlepší jsou vynikající vypravěči, to platí jak o historii českého filmu, tak o přítomnosti.
Co znamená, když se napíše, že filmová nová vlna patřila k tomu nejsilnějšímu a nejkreativnějšímu, co v bývalém Československu vzniklo? Dokážete to laikovi vysvětlit?
Většina nových vln v Evropě i v USA byla reakcí na do té doby ceněnou filmovou tvorbu. U nás v 50. letech vládl v oficiální kinematografii socialistický realismus předkládající divákům naprosto neživotné filmy. Snahy nastupující generace podpořilo jisté politické uvolnění na počátku 60. let, jež sice nepřineslo svobodu vyjádření, nicméně se dařilo přivést na plátno skutečný život, i když mnohdy jen zastřeně v podobě metafor.
Fenoménem dnešní doby se staly televizní seriály. Myslíte si, že se diváci opět vrátí do kina?
Nemyslím, že se diváci masově vrátí do kin, ale jejich návštěvnost není u nás momentálně úplně katastrofální.
Proč jsou pro dnešního diváka TV seriály snesitelnější?
Už v dobách antiky lidé rádi poslouchali vyprávění košatých příběhů, viz Ilias či Odyssea. Dnes jsou seriály v oblibě možná i proto, že televizní divák se nemusí na každý díl plně soustředit, stačí mít přehled o ději. Přitom navíc některé z nich odpovídají parametrům takzvané kvalitní televize.
Co dělá Eva Zaoralová, když si chce od filmu odpočinout? Co ji nabíjí energií?
Poslouchám hudbu: mám ráda Monteverdiho a Bacha, ale samozřejmě také Mozarta a romantiky až po díla Gustava Mahlera a Leoše Janáčka.
Existuje filmová otázka, kterou vám ještě nikdo nepoložil?
Ještě nikdo se mne nezeptal, kterému ze světově uznávaných teoretiků filmu dávám přednost…
