Páteční večer festivalu patřil Clivu Owenovi. Nejprve převzal Cenu prezidenta KVIFF z rukou Jiřího Bartošky, a poté uvedl snímek Na dotek, který letos slaví 20 let. „V Česku jsem mnohokrát natáčel, mám tu přátele a o tomto festivalu slýchám roky chválu. Jsem nadšený, že tu jsem osobně,” řekl ve svém proslovu Owen. Šéfredaktorka ELLE Thea Prokop vyzpovídala Owena, o tom co se dozvěděla, si můžete přečíst níže.
Kdy jste si byl jistý, že hraní je ta cesta, kterou chcete jít?
Bylo to poměrně rychlé a intuitivní. Byl jsem v jedné školní hře a prostě jsem věděl, že tohle musím dělat. Řekl jsem to všem, ale nikdo to nebral vážně. V mém rodném městě bylo malé juniorní divadlo, ke kterému jsem se připojil ve čtrnácti letech. Dělal jsem hru za hrou a opravdu mě to nadchlo. Zpočátku to nebylo vůbec lehké – dva roky jsem byl nezaměstnaný. Pak jsem ale podal jedinou přihlášku na britskou hereckou školu. Měl jsem štěstí a dostal jsem se.
Takže divadlo bylo vaší první láskou?
Bylo. Když jsem byl mladý, nikdy jsem nesnil o tom, že budu ve filmu. Bylo to všechno o hrách a divadle. Celá ta věc s filmem a televizí se vyvinula z toho.
Povězte nám o své zkušenosti s filmem Na dotek. Vy jste hrál v jevištní i filmové verzi, ale pokaždé jinou postavu. Jaké to bylo?
Měl jsem štěstí, protože jsem hrál Dana v původní hře v Národním divadle a pak, o sedm let později, mě režisér Mike Nichols požádal, abych si zahrál Larryho ve filmu. Myslím, že je to fenomenální počin, a byla to opravdu unikátní zkušenost, protože jsem byl s příběhem hluboce obeznámený. Každou noc jsem to hrál na jevišti a věděl jsem, kde hra funguje, znal jsem její rytmus, humor i její zneklidňující pasáže. Naživo před publikem zjistíte hodně. A pak natáčíte film se stejným příběhem, ale seznamujete se s perspektivou jiné postavy, takže je to velmi známé, ale úplně nové zároveň.
Jak si myslíte, že se na tomto filmu podepsal čas? Stále je to relevantní kvůli vztahům a napětí mezi postavami, ale některé scény jsou trochu znepokojující…
Neviděl jsem to od doby, kdy to bylo vydáno. Bylo to dost provokativní i ve své době. Lidé dokonce odcházeli z publika. Má to zvláštní strukturu; začíná to docela lehce a romanticky, a pak jste vtaženi do bolestivých scén, které jsou komplexní, a tak trochu zvrácené. Jsem upřímně zvědavý, jak to budu vnímat dnes večer.
Jste známý svou přísnou rutinou na natáčení.
Jsem gurmán, ale ne když pracuji. Když natáčím, nechci být rozptylován chutěmi, takže mám každý den to samé. Dávám si hnědou rýži, grilovaného lososa nebo kuře a nějakou zeleninu. Žádná omáčka. Sním to asi za pět minut na začátku naší obědové pauzy a zbytek času spím, nebo alespoň ležím ve tmě. Dělám to už léta. Je to pro mě způsob, jak vypnout uprostřed dne a načerpat energii.
V jednom z vašich rozhovorů jste řekl, že máte rád výzvy a často si vybíráte projekty, které vás dokonce trochu děsí. Proč?
Protože je to způsob, jak zůstat jako herec energický. Pokud bych hledal jen věci, které jsem už dělal nebo si myslím, že bych v nich byl dobrý, nebyla by v tom žádná zábava. Strach je v tomto kontextu potřeba, posouvá vás dál.
Jaké jsou vaše silné stránky, co se týče herectví?
Je těžké o sobě takhle mluvit. Nevím, jaké jsou mé silné herecké stránky, ale vím, že budu vždy připravený, nepřijdu pozdě… Jsem zkrátka spolehlivý. A myslím, že jsem dobrý herec pro režiséry. Nesnažím se věci ovládat nebo kontrolovat, chci jen najít režiséra, kterého mám opravdu rád, a pak mu chci dát to, co potřebuje.
Zdroj: autorský rozhovor
