Co se vám vybaví, když se řekne Francie? Víno? Eiffelovka? Přebujelé sociální jistoty tamějších pracujících? Anebo Amélie z Montmartru? Protagonistka filmu, hravá dobrodějka s krátkými vlasy a obrovskými kukadly, se na přelomu tisíciletí stala stejně proslulým symbolem francouzského šarmu jako elegantní Catherine Deneuve v sedmdesátých letech nebo křehká Juliette Binoche v letech devadesátých.
Není tedy divu, že když režisér Ron Howard hledal představitelku Francouzky Sophie Neveu do své adaptace slavného bestselleru Šifra mistra Leonarda, vzpomněl si právě na Audrey Tautou.
Jenomže takhle jednoduché to nebylo. Upřímně řečeno, Audrey Tautou udělala skoro všechno pro to, aby roli v Šifře mistra Leonarda nikdy nedostala. „Když jsem v září 2004 jela na dlouhé prázdniny do Mexika, román Dana Browna jsem si vzala s sebou. Myslela jsem, že je dost tlustý, aby mi na celou dobu vydržel, ale ve skutečnosti jsem ho zhltla během několika dnů,“ vzpomíná. V té době ovšem neměla tušení, že se o jeho zfilmování vůbec uvažuje.
Když potom v rámci propagačního turné k filmu Příliš dlouhé zásnuby objížděla Spojené státy a Kanadu, nevycházela z údivu, protože novináři jí na každém kroku gratulovali k obsazení do Šifry. Audrey se však, místo aby začala žhavit telefony svých agentů, pokojně vrátila k načaté dovolené. A když ji v zapadlém mexickém hotýlku dostihla její agentka se zprávou, že se má dostavit do Paříže na casting, brala to spíš jako nemilé vyrušení. Rozhodla se, že nikam nepojede.
Krátce nato ji začala pronásledovat smršť horečných e-mailů: „Okamžitě se dostavte do Los Angeles na kamerové zkoušky s Tomem Hanksem.“ „Všechno se ruší, nikam nejezděte.“ „Odvoláváme, co jsme odvolali.“ A tak dále. Nakonec Audrey do Hollywoodu opravdu pozvali, ale v termínu, kdy měla jiné povinnosti. Odmítla. Pozvali ji znovu. Přijela, ale neuměla zpaměti text a při čtených zkouškách zápasila s angličtinou. Na závěr setkání se s Ronem Howardem a Tomem Hanksem nechala vyfotografovat. Prý na památku. „Myslím, že je to pobavilo. Ale myslela jsem, že na ně v životě asi zase hned tak nenarazím!“ zubí se.
Když jí Ron Howard konečně řekl své sladké ano, spíš ji to zaskočilo, protože v určeném termínu už měla domluvené natáčení jiného filmu: „Později jsem měla skoro výčitky svědomí, že jsem se v té první chvíli neradovala tolik, jak by se vzhledem k okolnostem slušelo.“
Oči kolouška, uši elfa
Třebaže z hollywoodské perspektivy je Audrey Tautou stále ještě čerstvě objevenou začátečnicí, v Evropě, zejména doma ve Francii, už to dávno dotáhla na post hvězdy první velikosti. „Když vás Francouzi považují za celebritu, reagují naprosto fanaticky. Neudržují si vůbec žádný odstup, mají vás za svou,“ říká. Po zveřejnění zprávy o její roli v Šifře mistra Leonarda na ni kolemjdoucí na ulici volali: „Bravo!“
Její herecký život začal nabírat pořádné obrátky před šesti lety, kdy ji režisér Jean-Pierre Jeunet zahlédl na plakátu k filmu Venuše, salon krásy a okamžitě se rozhodl svěřit jí roli Amélie Poulain, okaté servírky z Montmartru. „Audrey vypadá jako malý elf s velkýma očima, jako koloušek. Ty její nádherné uši! Pro mě je to dokonalá herečka,“ říká Jeunet a Audrey Tautou k tomu dodává: „Není divu, když všechny jeho hrdinky jsou sirotci nebo pocházejí z chudých poměrů. Jsou osamělé a mají v sobě poezii.“
Filmaři ovšem brzy přišli na to, že za její tváří nevinného kolouška se mohou skrývat i temnější pohnutky, a obsazovali ji do rolí dívenek, jejichž duševní rovnováha je narušena jen trošku (jako v romantické komedii Bůh je velký – já ne) anebo zcela (třeba v milostném thrilleru Má mě rád, nemá mě rád). „Ale všechny moje postavy jsou hodně umíněné. Ostatně, já jsem taky taková,“ poznamenává Audrey.
Na půl cesty mezi Francií a Hollywoodem se ocitla v dramatu Špína Londýna, které se sice natáčelo v Londýně, ale Audrey musela poprvé před kamerou mluvit anglicky. A to ne ledajakou angličtinou, nýbrž angličtinou s tureckým přízvukem. Režisér Stephen Frears jí totiž svěřil roli udřené a životem poznamenané turecké imigrantky Senay, pravého opaku holčiček, které hrála doposud. „Scházela jsem se s Turkyněmi a moje učitelka angličtiny naše rozhovory nahrávala, abych pochytila melodii jejich řeči,“ vysvětluje.
Dalším krůčkem směrem za oceán byl velkofilm Jeana-Pierra Jeuneta Příliš dlouhé zásnuby, zpoloviny financovaný hollywoodským studiem. Ve snímku, stručně popisovaném jako „Amélie v zákopech první světové války“, si Audrey Tautou zahrála dívku Mathilde, která odmítne uvěřit zprávě o smrti svého snoubence kdesi na frontě. Urputně a vytrvale pátrá po jeho stopách, které mezitím téměř zmizely ve víru dějin. „Mathilde v sobě má hodně bolesti a zoufalství. Při práci na téhle roli jsem na place musela být koncentrovanější a taky osamělejší, než když jsme natáčeli Amélii. Ne že bych pořád brečela, ale necítila jsem se tak lehce,“ vysvětluje Audrey.
Krok do neznáma
„Nikdy si o sobě neříkám: jsem tak skvělá, protože jsem byla v tomhle časopise a v tomhle a na obálce tohohle. Herectví je pomíjivé, v životě jsou i důležitější věci,“ tvrdí herečka, která se jako dítě zamilovala do opic a chtěla se stát primatoložkou. Ještě na univerzitě pak svou zálibu v herectví pokládala spíš za průvodní jev nemoci dospívání.
Později se nijak zvlášť nehnala za tím, aby dostala příležitost v Hollywoodu.
„Nemám ambice se tam prosadit. Nechce se mi přinášet oběti, které by to vyžadovalo,“ říkala opakovaně v minulosti. „Protože můj život není jenom kariéra a hraní mě zajímá jen díky tomu, co jeho prostřednictvím můžu sdělit.“
Po premiéře Šifry mistra Leonarda se ovšem bude muset rozhodnout, zda v hollywoodské kariéře bude pokračovat, anebo se vrátí k tomu, co už tak dobře zná. Americký filmový průmysl je v poslední době k herečkám z Evropy (i z té neanglicky mluvící) vstřícnější než kdykoli v minulosti a Audrey Tautou by se tak snadno mohla zařadit vedle hvězd typu Brigitte Bardot, Sophie Loren nebo Giny Lollobrigidy, které se dříve proslavily i za oceánem.
Mnohem víc je ovšem těch, kterým se to nepodařilo, ačkoli si se svými úspěšnějšími kolegyněmi nijak nezadají ani co do talentu, ani co do půvabů.
A mnohé další ze dveří do továrny na sny vycouvaly zcela dobrovolně. „Nemohla bych v Hollywoodu žít,“ říká například Monica Belluci. „Všichni jsou tam posedlí mládím a krásou ještě víc než my v Evropě. Není divu, že každá herečka po čtyřicítce se tam začne chovat jako cvok. Filmový průmysl chce jen mladé lidi. Mladé a hubené.“
Audrey Tautou je prozatím obojí. Přestože jí ale její extrémně štíhlá postava zřejmě vydrží na celý život, ‚mladým objevem z Evropy‘ zůstane už jen pár let. Ona se ovšem obavami z budoucnosti netrápí.
„I kdybych měla před sebou už jenom deset let, herecký život je velmi intenzivní a za krátkou dobu se toho dá opravdu hodně stihnout. Už teď mám pocit, že jsem za tři roky prožila celé tři životy,“ prohlašuje. Kromě toho už si začala dobře uvědomovat, podle jakých pravidel se v Hollywoodu hraje: „K životu nepotřebujete vydělávat dvacet milionů dolarů. Ale myslím, že když točíte americký film, je důležité vydělávat určité sumy peněz, aby si vás lidi vážili. Je to hloupé, ale je to tak.“
Do Ameriky se ale nehrne ani teď. Po Šifře mistra Leonarda do její filmografie přibudou hned dvě malé francouzské komedie. Jedna z nich nese název Hors de prix neboli Nevyčíslitelná cena.
A možná, že právě ten nejlépe vystihuje její vztah k natáčení doma a za oceánem. Je jasné, že v Hollywoodu musíte znát svou cenu. Ale natáčet tam, kde vás znají a milují, je zkrátka k nezaplacení.
Není tedy divu, že když režisér Ron Howard hledal představitelku Francouzky Sophie Neveu do své adaptace slavného bestselleru Šifra mistra Leonarda, vzpomněl si právě na Audrey Tautou.
Jenomže takhle jednoduché to nebylo. Upřímně řečeno, Audrey Tautou udělala skoro všechno pro to, aby roli v Šifře mistra Leonarda nikdy nedostala. „Když jsem v září 2004 jela na dlouhé prázdniny do Mexika, román Dana Browna jsem si vzala s sebou. Myslela jsem, že je dost tlustý, aby mi na celou dobu vydržel, ale ve skutečnosti jsem ho zhltla během několika dnů,“ vzpomíná. V té době ovšem neměla tušení, že se o jeho zfilmování vůbec uvažuje.
Když potom v rámci propagačního turné k filmu Příliš dlouhé zásnuby objížděla Spojené státy a Kanadu, nevycházela z údivu, protože novináři jí na každém kroku gratulovali k obsazení do Šifry. Audrey se však, místo aby začala žhavit telefony svých agentů, pokojně vrátila k načaté dovolené. A když ji v zapadlém mexickém hotýlku dostihla její agentka se zprávou, že se má dostavit do Paříže na casting, brala to spíš jako nemilé vyrušení. Rozhodla se, že nikam nepojede.
Krátce nato ji začala pronásledovat smršť horečných e-mailů: „Okamžitě se dostavte do Los Angeles na kamerové zkoušky s Tomem Hanksem.“ „Všechno se ruší, nikam nejezděte.“ „Odvoláváme, co jsme odvolali.“ A tak dále. Nakonec Audrey do Hollywoodu opravdu pozvali, ale v termínu, kdy měla jiné povinnosti. Odmítla. Pozvali ji znovu. Přijela, ale neuměla zpaměti text a při čtených zkouškách zápasila s angličtinou. Na závěr setkání se s Ronem Howardem a Tomem Hanksem nechala vyfotografovat. Prý na památku. „Myslím, že je to pobavilo. Ale myslela jsem, že na ně v životě asi zase hned tak nenarazím!“ zubí se.
Když jí Ron Howard konečně řekl své sladké ano, spíš ji to zaskočilo, protože v určeném termínu už měla domluvené natáčení jiného filmu: „Později jsem měla skoro výčitky svědomí, že jsem se v té první chvíli neradovala tolik, jak by se vzhledem k okolnostem slušelo.“
Oči kolouška, uši elfa
Třebaže z hollywoodské perspektivy je Audrey Tautou stále ještě čerstvě objevenou začátečnicí, v Evropě, zejména doma ve Francii, už to dávno dotáhla na post hvězdy první velikosti. „Když vás Francouzi považují za celebritu, reagují naprosto fanaticky. Neudržují si vůbec žádný odstup, mají vás za svou,“ říká. Po zveřejnění zprávy o její roli v Šifře mistra Leonarda na ni kolemjdoucí na ulici volali: „Bravo!“
Její herecký život začal nabírat pořádné obrátky před šesti lety, kdy ji režisér Jean-Pierre Jeunet zahlédl na plakátu k filmu Venuše, salon krásy a okamžitě se rozhodl svěřit jí roli Amélie Poulain, okaté servírky z Montmartru. „Audrey vypadá jako malý elf s velkýma očima, jako koloušek. Ty její nádherné uši! Pro mě je to dokonalá herečka,“ říká Jeunet a Audrey Tautou k tomu dodává: „Není divu, když všechny jeho hrdinky jsou sirotci nebo pocházejí z chudých poměrů. Jsou osamělé a mají v sobě poezii.“
Filmaři ovšem brzy přišli na to, že za její tváří nevinného kolouška se mohou skrývat i temnější pohnutky, a obsazovali ji do rolí dívenek, jejichž duševní rovnováha je narušena jen trošku (jako v romantické komedii Bůh je velký – já ne) anebo zcela (třeba v milostném thrilleru Má mě rád, nemá mě rád). „Ale všechny moje postavy jsou hodně umíněné. Ostatně, já jsem taky taková,“ poznamenává Audrey.
Na půl cesty mezi Francií a Hollywoodem se ocitla v dramatu Špína Londýna, které se sice natáčelo v Londýně, ale Audrey musela poprvé před kamerou mluvit anglicky. A to ne ledajakou angličtinou, nýbrž angličtinou s tureckým přízvukem. Režisér Stephen Frears jí totiž svěřil roli udřené a životem poznamenané turecké imigrantky Senay, pravého opaku holčiček, které hrála doposud. „Scházela jsem se s Turkyněmi a moje učitelka angličtiny naše rozhovory nahrávala, abych pochytila melodii jejich řeči,“ vysvětluje.
Dalším krůčkem směrem za oceán byl velkofilm Jeana-Pierra Jeuneta Příliš dlouhé zásnuby, zpoloviny financovaný hollywoodským studiem. Ve snímku, stručně popisovaném jako „Amélie v zákopech první světové války“, si Audrey Tautou zahrála dívku Mathilde, která odmítne uvěřit zprávě o smrti svého snoubence kdesi na frontě. Urputně a vytrvale pátrá po jeho stopách, které mezitím téměř zmizely ve víru dějin. „Mathilde v sobě má hodně bolesti a zoufalství. Při práci na téhle roli jsem na place musela být koncentrovanější a taky osamělejší, než když jsme natáčeli Amélii. Ne že bych pořád brečela, ale necítila jsem se tak lehce,“ vysvětluje Audrey.
Krok do neznáma
„Nikdy si o sobě neříkám: jsem tak skvělá, protože jsem byla v tomhle časopise a v tomhle a na obálce tohohle. Herectví je pomíjivé, v životě jsou i důležitější věci,“ tvrdí herečka, která se jako dítě zamilovala do opic a chtěla se stát primatoložkou. Ještě na univerzitě pak svou zálibu v herectví pokládala spíš za průvodní jev nemoci dospívání.
Později se nijak zvlášť nehnala za tím, aby dostala příležitost v Hollywoodu.
„Nemám ambice se tam prosadit. Nechce se mi přinášet oběti, které by to vyžadovalo,“ říkala opakovaně v minulosti. „Protože můj život není jenom kariéra a hraní mě zajímá jen díky tomu, co jeho prostřednictvím můžu sdělit.“
Po premiéře Šifry mistra Leonarda se ovšem bude muset rozhodnout, zda v hollywoodské kariéře bude pokračovat, anebo se vrátí k tomu, co už tak dobře zná. Americký filmový průmysl je v poslední době k herečkám z Evropy (i z té neanglicky mluvící) vstřícnější než kdykoli v minulosti a Audrey Tautou by se tak snadno mohla zařadit vedle hvězd typu Brigitte Bardot, Sophie Loren nebo Giny Lollobrigidy, které se dříve proslavily i za oceánem.
Mnohem víc je ovšem těch, kterým se to nepodařilo, ačkoli si se svými úspěšnějšími kolegyněmi nijak nezadají ani co do talentu, ani co do půvabů.
A mnohé další ze dveří do továrny na sny vycouvaly zcela dobrovolně. „Nemohla bych v Hollywoodu žít,“ říká například Monica Belluci. „Všichni jsou tam posedlí mládím a krásou ještě víc než my v Evropě. Není divu, že každá herečka po čtyřicítce se tam začne chovat jako cvok. Filmový průmysl chce jen mladé lidi. Mladé a hubené.“
Audrey Tautou je prozatím obojí. Přestože jí ale její extrémně štíhlá postava zřejmě vydrží na celý život, ‚mladým objevem z Evropy‘ zůstane už jen pár let. Ona se ovšem obavami z budoucnosti netrápí.
„I kdybych měla před sebou už jenom deset let, herecký život je velmi intenzivní a za krátkou dobu se toho dá opravdu hodně stihnout. Už teď mám pocit, že jsem za tři roky prožila celé tři životy,“ prohlašuje. Kromě toho už si začala dobře uvědomovat, podle jakých pravidel se v Hollywoodu hraje: „K životu nepotřebujete vydělávat dvacet milionů dolarů. Ale myslím, že když točíte americký film, je důležité vydělávat určité sumy peněz, aby si vás lidi vážili. Je to hloupé, ale je to tak.“
Do Ameriky se ale nehrne ani teď. Po Šifře mistra Leonarda do její filmografie přibudou hned dvě malé francouzské komedie. Jedna z nich nese název Hors de prix neboli Nevyčíslitelná cena.
A možná, že právě ten nejlépe vystihuje její vztah k natáčení doma a za oceánem. Je jasné, že v Hollywoodu musíte znát svou cenu. Ale natáčet tam, kde vás znají a milují, je zkrátka k nezaplacení.
