Zní to jako příběh o Popelce v mužském vydání. Syn taxikáře z dělnického východního Londýna, nejmladší ze šesti dětí, arogantní, trochu obtloustlý homosexuál, se v šestnácti vyučí pánským krejčím. Roky stráví v dílnách známé londýnské krejčovské čtvrti Saville Row, kde stříhá a šije obleky třeba pro prince Charlese nebo Michaila Gorbačova. Je mu dvacet, když odjede do Itálie, kde pracuje pro italského návrháře Romea Gigliho. Po pěti letech se vrací domů, aby se zapsal na proslulou školu Central Saint Martins. Díky svým zkušenostem zde po dvou letech získává titul. Odtud jeho cesta vede už jen vzhůru.
Pracovní úspěchy ovšem v té době vyvažují prohry v osobním životě. McQueen se dlouho hledá, jeho život je jedna velká party. Jednou se dokonce zcela impulzivně na Ibize ožení s dokumentaristou Georgem Forsythem. Módní svět se baví zprávami o tom, že podstoupil liposukci nebo že si nechal udělat nové zuby…
Jeho práce je ale natolik výrazná, že se hned v sedmadvaceti stává hlavním návrhářem Givenchy, módního domu, který kdysi oblékal hvězdy jako Audrey Hepburn. Mohlo by se zdát, že to musí být pro tohoto kluka z východního Londýna profesní meta – ale místo toho jde o období, na které návrhář vzpomíná nerad. Dnes říká, že nebyl šťastný a pracoval zde pouze proto, aby mohl financovat svoji vlastní značku: „Cítil jsem se tam jako ve vězení. Strašně jsem se přejídal, protože jsem měl deprese. Byl jsem nešťastný – a každý, kdo je nešťastný, se buď přežírá, chlastá nebo bere drogy,“ říká bez obalu.
Buddhismus místo kokainu
Dnes jsou však divoká léta za ním. Místo za kokain utrácí za umělecká
díla a ve svých osmatřiceti letech praktikuje buddhismus, denně běhá,
plave, cvičí jógu a nejí maso. „Je směšné, že novináři mě pořád
prezentují jako ,bad boye‘, i když jsem už dávno dospělý,“ směje se
dnes návrhář. „Myslím, že podobně muselo bavit Gaultiera, když ho
třicet let nazývali ‚enfant terrible módy‘. Podle mě tohle
nedorozumění pochází z dob mých prvních rozhovorů. Nejsem výřečný a
ve svých počátcích jsem mluvil ještě méně… Navíc mě v novinách
často citovali nesprávně a já nerad něco vysvětluju. Ostatně ani po
přehlídce nezůstávám v zákulisí, abych dešifroval své údajné
,poselství‘ pro novináře. Držím se principu, že moje práce mluví
za mě.“
