Přežít kariéru dětské hvězdy nebývá jednoduché. Jak ukazují dramatické osudy Drew Barrymore nebo Lindsay Lohan, někdejší roztomilé filmové holčičky se na prahu dospělosti potýkají s alkoholem, drogami, anorexií, bulimií a především s neschopností vést normální život. Zvládnout svou vlastní dětskou popularitu, ukočírovat své ego a nesvézt se po toboganu ,slavné‘ puberty, kdy každou z vašich eskapád propírá bulvární tisk, to dokážou jen opravdu silné povahy. Poklidný přechod z dětství do dospělosti se tak v případě dětských hereček podaří jen málokteré; většinou jsou to ty vzorné, možná až přehnaně zodpovědné typy, jako Jodie Foster. Anebo právě Natalie Portman.
„Období pubertální vzpoury mě úplně minulo. Myslím, že lidi se většinou bouří proto, že se jim líbí dělat věci, které jejich rodiče neschvalují. A takové věci jsem já nikdy dělat nechtěla. Anebo testují lásku rodičů, což jsem nikdy neměla zapotřebí,“ říká dcera izraelského lékaře, která vyrůstala v dokonale harmonickém prostředí v rodinném domku na Long Islandu.
Možná i díky tomu nikdy v životě nezkoušela kouřit, vyhýbala se středoškolským mejdanům a kokain viděla na vlastní oči poprvé v životě loni v létě ve Španělsku, kde natáčela s Milošem Formanem film Goya’s Ghosts.
Ale chápaví a milující rodiče nejsou všechno. Natalia nejspíš už do kolébky dostala dvojitou porci disciplíny a rozumné ctižádosti. Už jako malá prý často dočetla nové knihy dřív, než je přinesla domů z knihkupectví, školní docházku zbožňovala tak, že mezi spolužáky platila za šprtku, a v osmnácti na adresu svých vrstevníků prohlásila: „Myslím, že lidi mého věku často nejsou zralí, jak by měli být. K šestnáctým narozeninám většina z nich dostane své první auto. Nezajímají se o školu, nemají koníčky. Nesnaží se odlišit od davu. Narodili se do světa, kde nikdy nemuseli nikomu nic dokazovat.“
Se sebevědomím k Leonovi
Druhou vlohou, která jí pomohla ve zdraví projít nástrahami dospívání ve světlech reflektorů, byla velká porce zdravého sebevědomí. Když ji jako desetiletou v pizzerii oslovil hledač talentů z kosmetické firmy Revlon a nabídl jí, zda by nechtěla dělat modelku, neroztřásla se jí kolena radostí, ale sebejistě oznámila, že modelku dělat nechce. Chce prý hrát.
O rok a půl později pak poprvé stála před kamerou. Nešla však obvyklou cestou malých rolí v televizních seriálech a reklamách. Hned její první snímek stál doopravdy za to. Ve filmu Leon si po boku Jeana Rena zahrála čerstvě osiřelou chráněnku nájemného zabijáka. Starostliví rodiče prosadili několik změn ve scénáři: „Táta se handrkoval o každé drsné slovo, o každé potáhnutí z cigarety. Nesměla jsem ten kouř vdechovat, a nakonec je táta donutil udělat to tak, že jsem držela nezapálenou cigaretu a kouř vyfukoval někdo jiný za mojí hlavou,“ vzpomíná Natalie. Po premiéře Leona získala křehká dívenka tisíce poněkud nezvyklých a nevítaných fanoušků z řad usedlých pánů středního věku. Když náhodou otevřela jeden takový dopis od ,obdivovatele‘ plný deviantních fantazií, rodiče jí zakázali mluvit s fanoušky, rozdávat autogramy a až do osmnácti ji při žádném natáčení nespustili z očí.
Čtrnáctiletá stará duše
V Leonovi, stejně jako v následujících filmech Nelítostný souboj a Nádherný holky, dostávala Natalie role ,starých duší‘, dětí, které udivují předčasnou rozumovou i citovou vyspělostí. Podobně působila na své okolí i ona sama. „Přesně věděla, co má dělat. Na scény s ní jsem se těšil nejvíc, protože z ní vycházel opravdový jas. Každý záběr byl trochu jiný. Někteří herci si jedou pořád dokola to samé, ale Natalie vás opravdu poslouchá, takže když jsem něco udělal jinak, v následujícím záběru na to dokázala zareagovat. I ve čtyřiačtyřiceti je to výjimečná schopnost, ale ve třinácti…“ žasne Timothy Hutton, její herecký partner z Nádherných holek. Nataliina píle a intelektuální kapacita jí umožnily pracovat jako herečka na plný úvazek a při tom vystudovat gymnázium i Harvard. Později si vzdělání ještě rozšířila o studium hebrejštiny, arabštiny a antropologie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Její přemoudřelé výroky z teenagerského období však někdy působí až poněkud přepjatě: „Někteří producenti na mě měli přehnané požadavky, takže jsem si s nimi musela promluvit o stylu práce, o pracovních podmínkách. Žádali ode mě, abych porušovala zákon prací přesčas. Obcházením zákonů o dětské práci totiž chtěli ušetřit peníze. Ale ty zákony tu nejsou jen tak pro nic za nic,“ prohlašovala například.
Se stejnou důsledností jako na studium a práci se vrhla také na realizaci svých zásad a přesvědčení. V osmi letech, poté, co na jedné lékařské konferenci viděla ukázku laserové chirurgie na pokusném kuřeti, přestala jíst maso. „Rodiče si nejdřív mysleli, že mě to přejde,“ usmívá se. Místo toho postupně z jídelníčku vypustila i želatinu a sýr, který může obsahovat syřidlo získávané ze zvířecích žaludků. Vegetariánkou je dodnes, místo kožených bot nosí většinou tenisky a na významné příležitosti chodí v ručně šitých lodičkách značky Beyond Skin, vyráběných z různých nekožených materiálů.
V záři hvězdných válek
Na rozdíl od jiných dětských hvězd se Natalie nikdy neobjevovala ve filmech pro děti a teenagery, takže se později nemusela namáhavě snažit o změnu své divácké cílové skupiny. Přechod od dětských k dospělým rolím jí usnadnil fenomén, který ji provázel od patnácti let až do loňského roku. Stala se součástí kultovní mašinerie jménem Star Wars.
„Přemýšlela jsem několik týdnů, než jsem řekla ano,“ vzpomíná na dobu, kdy ji George Lucas oslovil s nabídkou na roli královny Amidaly. „Věděla jsem, že mě to dostane na oči veřejnosti daleko víc než jakýkoli jiný film. Pro čtrnáctiletou holku je ohromný závazek upsat se pro tři celovečerní filmy, které se mají točit v průběhu deseti let. Je to velké rozhodnutí v jakékoli fázi života, natož v době, kdy vlastně ještě pořádně nevíte, co chcete dělat.“ Poprvé v životě zažila natáčení, které vnímala víc jako práci než jako zábavu, když se ve čtyřicetistupňových vedrech potácela po tuniské poušti v přebujelých účesech a těžkých kostýmech. Poprvé v životě se také učila hrát na modrém pozadí: „Všechno si musíte představovat a domýšlet, svého hereckého partnera, jeho repliky, židli, na které sedíte, zvíře, na kterém jedete. Protože ve skutečnosti sedíte na krabici a mluvíte s kouskem izolepy.“
Obyčejný život hvězdy
Star Wars ji, jak tvrdí, ochránily od mnoha špatných rozhodnutí: „Neměla jsem čas dělat věci, které by byly jen dobré, ale ne úžasné,“ říká. Díky Star Wars se však také z relativně známé dětské herečky stala mezinárodní hvězdou první velikosti.
Soukromí se pro Natalii Portman stalo luxusem, který si velmi pečlivě chrání. Zásadně neodpovídá na otázky o osobním životě a při slavnostních premiérách se na červeném koberci nikdy nedržela za ruku s nikým jiným než se svou babičkou. „Je to trochu smutné,“ přiznává. „Když chcete oslavit třeba úspěch v práci, vezmete s sebou přítele nebo manžela. Ale v naší branži musíte být tak opatrní. Je nepříjemné, že nemůžete slavit společně a pořád musíte myslet na to, kdy se k sobě můžete chovat důvěrně a kdy ne.“ Média sice mohou spekulovat o tom, že se scházela s Gaelem Garcíou Bernalem, Mobym nebo partnerem ze Star Wars Haydenem Christensenem, ale vždy zůstalo pouze u domněnek.
Na rozdíl od mnoha celebrit, které halasně mluví o tom, jak touží po obyčejném životě, se jí totiž skutečně daří obyčejný život vést; nedávno si koupila domek na Long Islandu nedaleko svých rodičů a po ulicích se pohybuje v pohodlné anonymitě. „Být celebritou znamená, že s vámi lidé zacházejí jako s věcí, jako s Mickey Mousem. Ukazují si na vás, zírají, pokřikují na vás na ulici,“ říká Natalie.
Příliš křehká
Pravda, pokud chce na veřejnosti zachovat anonymitu, oproti jiným hvězdám jí to velmi usnadňuje její drobná postava. „Když někam přijdu, je to jiné, než když vstoupí vysoká blondýna jako Claudia Schiffer,“ přiznává. „Já jsem se vlastně od třinácti fyzicky moc nezměnila.“
Kvůli své křehkosti přišla například o roli rockové groupie ve filmu Na pokraji slávy, protože režisér Cameron Crowe se domníval, že by nemohla věrohodně ztělesnit ,dívku s minulostí‘. Naproti tomu režisér Mike Nichols ji neváhal obsadit do role striptérky v dramatu Na dotek. Kromě zkušeností s tancem u tyče si Natalie z natáčení odnesla především přátelství s Nicholsem, z něhož se stal, jak říká, „můj mentor, můj idol, můj druhý táta, můj nejlepší kamarád“. Nichols je jediný režisér, pro kterého se doposud velmi cudná herečka neváhala před kamerou svléknout: „Pro něj jsem byla ochotná udělat cokoli, protože jsem věděla, že to natočí tak, abych neměla žádné námitky.“
Díky filmu Na dotek získala Natalie svou první oscarovou nominaci, ceremoniál předávání zlatých sošek ji ale spíše zklamal. „Zdaleka to není taková nádhera, jak by si člověk představoval,“ tvrdí. „Celé se to odehrávalo v nákupním středisku, takže když jdete ze sálu, kde se Oscaři předávají, na oscarovou party, jedete nahoru po eskalátorech. Je to jako na maturitním plese. Všichni jsou v róbách a oblecích, ale jedou autobusem.“
Nový živočišný druh
V róbách ovšem Natalii neuvidíte často. Dává přednost teniskám a před časem její netradiční vzhled korunovala dohola ostříhaná hlava. Nechala si ji oholit přímo před kamerou kvůli akční sci-fi V jako Vendeta, jejíž scénář napsali podle komiksu Alana Moorea tvůrci Matrixu, sourozenci Wachowští.
Ve filmu, odehrávajícím se v utopické totalitní Británii, si Natalie zahrála dívku Evey, kterou unese bojovník za svobodu, známý jako V, který se snaží zburcovat veřejnost sérií teroristických atentátů. „Lidi se mě často ptají, jestli ten film ospravedlňuje násilí. Já bych spíš řekla, že vám umožní podívat se na terorismus z jiného úhlu,“ vysvětluje. Ona sama ovšem své ideály prosazuje civilnějšími způsoby.
Například tím, že pracuje pro organizaci podporující drobné finanční půjčky ženám v rozvojových zemích: „Myslím, že je to úžasný způsob, jak bojovat proti chudobě. S tou půjčkou mohou ženy rozjet vlastní byznys a osvobodit se od závislosti na pomoci jiných lidí.“
Krásná, nadaná, inteligentní, vzdělaná a ještě dobročinná – na jednu čtyřiadvacetiletou dívku je toho opravdu hodně. „Lidi nejsou ochotni uvěřit, že někdo tak výjimečně krásný může být současně prvotřídní herečka,“ říká o Natalii režisér Mike Nichols. „Stává se to tak v jednom z milionu případů. Svým způsobem je trochu monstrum. Anebo spíš úplně nový živočišný druh.“
„Období pubertální vzpoury mě úplně minulo. Myslím, že lidi se většinou bouří proto, že se jim líbí dělat věci, které jejich rodiče neschvalují. A takové věci jsem já nikdy dělat nechtěla. Anebo testují lásku rodičů, což jsem nikdy neměla zapotřebí,“ říká dcera izraelského lékaře, která vyrůstala v dokonale harmonickém prostředí v rodinném domku na Long Islandu.
Možná i díky tomu nikdy v životě nezkoušela kouřit, vyhýbala se středoškolským mejdanům a kokain viděla na vlastní oči poprvé v životě loni v létě ve Španělsku, kde natáčela s Milošem Formanem film Goya’s Ghosts.
Ale chápaví a milující rodiče nejsou všechno. Natalia nejspíš už do kolébky dostala dvojitou porci disciplíny a rozumné ctižádosti. Už jako malá prý často dočetla nové knihy dřív, než je přinesla domů z knihkupectví, školní docházku zbožňovala tak, že mezi spolužáky platila za šprtku, a v osmnácti na adresu svých vrstevníků prohlásila: „Myslím, že lidi mého věku často nejsou zralí, jak by měli být. K šestnáctým narozeninám většina z nich dostane své první auto. Nezajímají se o školu, nemají koníčky. Nesnaží se odlišit od davu. Narodili se do světa, kde nikdy nemuseli nikomu nic dokazovat.“
Se sebevědomím k Leonovi
Druhou vlohou, která jí pomohla ve zdraví projít nástrahami dospívání ve světlech reflektorů, byla velká porce zdravého sebevědomí. Když ji jako desetiletou v pizzerii oslovil hledač talentů z kosmetické firmy Revlon a nabídl jí, zda by nechtěla dělat modelku, neroztřásla se jí kolena radostí, ale sebejistě oznámila, že modelku dělat nechce. Chce prý hrát.
O rok a půl později pak poprvé stála před kamerou. Nešla však obvyklou cestou malých rolí v televizních seriálech a reklamách. Hned její první snímek stál doopravdy za to. Ve filmu Leon si po boku Jeana Rena zahrála čerstvě osiřelou chráněnku nájemného zabijáka. Starostliví rodiče prosadili několik změn ve scénáři: „Táta se handrkoval o každé drsné slovo, o každé potáhnutí z cigarety. Nesměla jsem ten kouř vdechovat, a nakonec je táta donutil udělat to tak, že jsem držela nezapálenou cigaretu a kouř vyfukoval někdo jiný za mojí hlavou,“ vzpomíná Natalie. Po premiéře Leona získala křehká dívenka tisíce poněkud nezvyklých a nevítaných fanoušků z řad usedlých pánů středního věku. Když náhodou otevřela jeden takový dopis od ,obdivovatele‘ plný deviantních fantazií, rodiče jí zakázali mluvit s fanoušky, rozdávat autogramy a až do osmnácti ji při žádném natáčení nespustili z očí.
Čtrnáctiletá stará duše
V Leonovi, stejně jako v následujících filmech Nelítostný souboj a Nádherný holky, dostávala Natalie role ,starých duší‘, dětí, které udivují předčasnou rozumovou i citovou vyspělostí. Podobně působila na své okolí i ona sama. „Přesně věděla, co má dělat. Na scény s ní jsem se těšil nejvíc, protože z ní vycházel opravdový jas. Každý záběr byl trochu jiný. Někteří herci si jedou pořád dokola to samé, ale Natalie vás opravdu poslouchá, takže když jsem něco udělal jinak, v následujícím záběru na to dokázala zareagovat. I ve čtyřiačtyřiceti je to výjimečná schopnost, ale ve třinácti…“ žasne Timothy Hutton, její herecký partner z Nádherných holek. Nataliina píle a intelektuální kapacita jí umožnily pracovat jako herečka na plný úvazek a při tom vystudovat gymnázium i Harvard. Později si vzdělání ještě rozšířila o studium hebrejštiny, arabštiny a antropologie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Její přemoudřelé výroky z teenagerského období však někdy působí až poněkud přepjatě: „Někteří producenti na mě měli přehnané požadavky, takže jsem si s nimi musela promluvit o stylu práce, o pracovních podmínkách. Žádali ode mě, abych porušovala zákon prací přesčas. Obcházením zákonů o dětské práci totiž chtěli ušetřit peníze. Ale ty zákony tu nejsou jen tak pro nic za nic,“ prohlašovala například.
Se stejnou důsledností jako na studium a práci se vrhla také na realizaci svých zásad a přesvědčení. V osmi letech, poté, co na jedné lékařské konferenci viděla ukázku laserové chirurgie na pokusném kuřeti, přestala jíst maso. „Rodiče si nejdřív mysleli, že mě to přejde,“ usmívá se. Místo toho postupně z jídelníčku vypustila i želatinu a sýr, který může obsahovat syřidlo získávané ze zvířecích žaludků. Vegetariánkou je dodnes, místo kožených bot nosí většinou tenisky a na významné příležitosti chodí v ručně šitých lodičkách značky Beyond Skin, vyráběných z různých nekožených materiálů.
V záři hvězdných válek
Na rozdíl od jiných dětských hvězd se Natalie nikdy neobjevovala ve filmech pro děti a teenagery, takže se později nemusela namáhavě snažit o změnu své divácké cílové skupiny. Přechod od dětských k dospělým rolím jí usnadnil fenomén, který ji provázel od patnácti let až do loňského roku. Stala se součástí kultovní mašinerie jménem Star Wars.
„Přemýšlela jsem několik týdnů, než jsem řekla ano,“ vzpomíná na dobu, kdy ji George Lucas oslovil s nabídkou na roli královny Amidaly. „Věděla jsem, že mě to dostane na oči veřejnosti daleko víc než jakýkoli jiný film. Pro čtrnáctiletou holku je ohromný závazek upsat se pro tři celovečerní filmy, které se mají točit v průběhu deseti let. Je to velké rozhodnutí v jakékoli fázi života, natož v době, kdy vlastně ještě pořádně nevíte, co chcete dělat.“ Poprvé v životě zažila natáčení, které vnímala víc jako práci než jako zábavu, když se ve čtyřicetistupňových vedrech potácela po tuniské poušti v přebujelých účesech a těžkých kostýmech. Poprvé v životě se také učila hrát na modrém pozadí: „Všechno si musíte představovat a domýšlet, svého hereckého partnera, jeho repliky, židli, na které sedíte, zvíře, na kterém jedete. Protože ve skutečnosti sedíte na krabici a mluvíte s kouskem izolepy.“
Obyčejný život hvězdy
Star Wars ji, jak tvrdí, ochránily od mnoha špatných rozhodnutí: „Neměla jsem čas dělat věci, které by byly jen dobré, ale ne úžasné,“ říká. Díky Star Wars se však také z relativně známé dětské herečky stala mezinárodní hvězdou první velikosti.
Soukromí se pro Natalii Portman stalo luxusem, který si velmi pečlivě chrání. Zásadně neodpovídá na otázky o osobním životě a při slavnostních premiérách se na červeném koberci nikdy nedržela za ruku s nikým jiným než se svou babičkou. „Je to trochu smutné,“ přiznává. „Když chcete oslavit třeba úspěch v práci, vezmete s sebou přítele nebo manžela. Ale v naší branži musíte být tak opatrní. Je nepříjemné, že nemůžete slavit společně a pořád musíte myslet na to, kdy se k sobě můžete chovat důvěrně a kdy ne.“ Média sice mohou spekulovat o tom, že se scházela s Gaelem Garcíou Bernalem, Mobym nebo partnerem ze Star Wars Haydenem Christensenem, ale vždy zůstalo pouze u domněnek.
Na rozdíl od mnoha celebrit, které halasně mluví o tom, jak touží po obyčejném životě, se jí totiž skutečně daří obyčejný život vést; nedávno si koupila domek na Long Islandu nedaleko svých rodičů a po ulicích se pohybuje v pohodlné anonymitě. „Být celebritou znamená, že s vámi lidé zacházejí jako s věcí, jako s Mickey Mousem. Ukazují si na vás, zírají, pokřikují na vás na ulici,“ říká Natalie.
Příliš křehká
Pravda, pokud chce na veřejnosti zachovat anonymitu, oproti jiným hvězdám jí to velmi usnadňuje její drobná postava. „Když někam přijdu, je to jiné, než když vstoupí vysoká blondýna jako Claudia Schiffer,“ přiznává. „Já jsem se vlastně od třinácti fyzicky moc nezměnila.“
Kvůli své křehkosti přišla například o roli rockové groupie ve filmu Na pokraji slávy, protože režisér Cameron Crowe se domníval, že by nemohla věrohodně ztělesnit ,dívku s minulostí‘. Naproti tomu režisér Mike Nichols ji neváhal obsadit do role striptérky v dramatu Na dotek. Kromě zkušeností s tancem u tyče si Natalie z natáčení odnesla především přátelství s Nicholsem, z něhož se stal, jak říká, „můj mentor, můj idol, můj druhý táta, můj nejlepší kamarád“. Nichols je jediný režisér, pro kterého se doposud velmi cudná herečka neváhala před kamerou svléknout: „Pro něj jsem byla ochotná udělat cokoli, protože jsem věděla, že to natočí tak, abych neměla žádné námitky.“
Díky filmu Na dotek získala Natalie svou první oscarovou nominaci, ceremoniál předávání zlatých sošek ji ale spíše zklamal. „Zdaleka to není taková nádhera, jak by si člověk představoval,“ tvrdí. „Celé se to odehrávalo v nákupním středisku, takže když jdete ze sálu, kde se Oscaři předávají, na oscarovou party, jedete nahoru po eskalátorech. Je to jako na maturitním plese. Všichni jsou v róbách a oblecích, ale jedou autobusem.“
Nový živočišný druh
V róbách ovšem Natalii neuvidíte často. Dává přednost teniskám a před časem její netradiční vzhled korunovala dohola ostříhaná hlava. Nechala si ji oholit přímo před kamerou kvůli akční sci-fi V jako Vendeta, jejíž scénář napsali podle komiksu Alana Moorea tvůrci Matrixu, sourozenci Wachowští.
Ve filmu, odehrávajícím se v utopické totalitní Británii, si Natalie zahrála dívku Evey, kterou unese bojovník za svobodu, známý jako V, který se snaží zburcovat veřejnost sérií teroristických atentátů. „Lidi se mě často ptají, jestli ten film ospravedlňuje násilí. Já bych spíš řekla, že vám umožní podívat se na terorismus z jiného úhlu,“ vysvětluje. Ona sama ovšem své ideály prosazuje civilnějšími způsoby.
Například tím, že pracuje pro organizaci podporující drobné finanční půjčky ženám v rozvojových zemích: „Myslím, že je to úžasný způsob, jak bojovat proti chudobě. S tou půjčkou mohou ženy rozjet vlastní byznys a osvobodit se od závislosti na pomoci jiných lidí.“
Krásná, nadaná, inteligentní, vzdělaná a ještě dobročinná – na jednu čtyřiadvacetiletou dívku je toho opravdu hodně. „Lidi nejsou ochotni uvěřit, že někdo tak výjimečně krásný může být současně prvotřídní herečka,“ říká o Natalii režisér Mike Nichols. „Stává se to tak v jednom z milionu případů. Svým způsobem je trochu monstrum. Anebo spíš úplně nový živočišný druh.“
