Seděla v tom konferenčním sále v tričku a riflích, se sluchátky na uších. Okolo ní samí ekonomové a diplomaté v oblecích. Když za řečnickým pultem stanul prezident Tanzanie a začal mluvit o malárii, napadlo ji to. Vstala, nabídla deset tisíc dolarů na moskytiéry a obrátila se do sálu: „Kdo ještě pomůže?“ Za chvíli se zvedla první ruka.
Během posledního světového ekonomického fóra v Davosu se tímto způsobem podařilo Sharon Stone během pár minut získat milion dolarů na boj proti malárii. Fóra se přitom americká herečka účastnila jako prezidentka organizace AMFAR (Americké nadace pro výzkum AIDS) a aktivistka. Ano, Sharon Stone je především bojovnice. Bojuje na různých frontách: proti AIDS, chudobě i proti sobě samotné. A zdá se, že zatím vyhrává.
Narodila se poblíž Hollywoodu, v malém městě Meadville na okraji průmyslově zamračeného Pittsburghu. Její otec, dělník v železárně, pracoval na směny, a tak ho vídala jen zřídka. Matka, žena v domácnosti, se o Sharon a její dva bratry a sestru starala sama. „Vždycky jsem měla pocit, že mě máma nemá ráda, protože jsem příliš jiná,“ říká Sharon. Stejný pocit ji provázel i ve škole, kde patřila k nejlepším žákům. Nadaná dívka, jejíž vysoké IQ budou později novináři bez skrupulí a samozřejmě nadneseně srovnávat s inteligenčním kvocientem Einsteina, se tenkrát trápila samotou. Hledala útočiště v knihách a jejím jediným cílem bylo co nejrychleji vypadnout z Meadville.
Proto se přihlásila do soutěže krásy. Jak jinak, vyhrála a vzápětí odjela do New Yorku. Jako modelka v agentuře Ford se také začala zajímat o film. První roli získala díky Woodymu Allenovi, který ji obsadil do Vzpomínek na hvězdný prach. Zdálo se, že má dobře našlápnuto... Ale následujících deset let už pro ni tak hvězdných být nemělo. Sharon Stone se objevovala jen ve špatných televizních seriálech a kýčovitých filmech. Hollywood je nemilosrdný svět a blonďatá kráska nepřipadala filmovým producentům ani režisérům v osmdesátých letech zrovna sexy. Sharon se ale s daným stavem věcí nemínila smířit: „Udělala bych tenkrát cokoli, abych se stala slavnou a došla až na vrchol,“ tvrdí.
Ten vrchol se jmenoval Základní instinkt. Když se začínal točit, bylo Sharon třiatřicet. Co ji k této životní roli dovedlo? Možná napomohl film Total Recall, kde hrála po boku Arnolda Schwarzeneggera, možná na sebe upozornila, když se rozhodla pózovat nahá pro Playboy. Každopádně Základní instinkt, v němž hrála s Michaelem Douglasem a za nějž byla nominována na Oscara, se vepsal do filmové historie. A dodnes je považován za převratný – alespoň co se erotických scén týká.
Sharon se po jeho uvedení do kin stala slavnou, jak vždycky toužila. „A začala jsem být závislá na slávě,“ přiznává. Užívala si euforie, fascinovaly ji davy křičících fanoušků. Vystřízlivění se naštěstí dostavilo brzy. „Najednou mi bylo jasné, že je všechno špatně. Uvědomila jsem si, že muži o mě stojí jen proto, že jsem slavná, hezká a bohatá. Měla jsem toho dost. Ocitla jsem se ve stavu, kdy už jsem nechtěla žádného muže vidět.“
Hvězdou ovšem zůstala. A to navzdory tomu, že její další role, až na výjimky potvrzující pravidlo, za moc nestály. Vedle Casina režiséra Martina Scorseseho, za nějž dostala Zlatý glóbus a byla nominována na Oscara, a vedle Posledního tance Bruce Beresforda, kde hrála ženu odsouzenou na smrt, při výběru neprojevila zrovna velkou prozíravost. „Vlastně jsem dělala všechno pro to, abych svou kariéru zničila. Proč? Asi proto, že už jsem neuměla být slavná, nechtěla jsem být neustále pod dohledem nějakých cizích očí. A nechtěla jsem, aby mi jiní lidé říkali, co mám dělat.“
Úspěch ji změnil. A konečně přestala myslet jen na sebe a na to, jak se kde prosadit. To už měla za sebou. Začala pomáhat druhým. „Nepřipadám si pak úplně zbytečná,“ vysvětluje všechny humanitární akce, které iniciovala. Není přitom okázalá a vzhledem k tomu, jak vždycky dokázala jít za jasným cílem, nám nezbývá než věřit, že to myslí zase doopravdy.
V roce 1994 dostala Sharon Stone cenu Spirit of Compassion za to, že se brala za bezdomovce v Los Angeles; ve stejném roce ji Richard Gere představil dalajlamovi. „Jakmile je někdo v ohrožení, je naší povinností se za něj za každých okolností postavit a udělat všechno pro jeho ochranu,“ řekla později herečka.
V roce 1995 začala spolupracovat na kampani podporující výzkum rakoviny prsu, a když její sestra Kelly po vážné nehodě založila sdružení Planet Hope, poskytující pomoc lidem s bolestmi, Sharon se okamžitě připojila. Nejvíc ji ale zajímá boj proti AIDS: „Pořád nemáme účinný lék, a přesvědčovat lidi, aby na výzkum přispěli, je tak stále těžší.“
Jak už to bývá, náš život se mění od základů, musíme-li čelit zdravotním problémům – a ani velice krásná a prudce inteligentní filmová diva není výjimkou. Užila si jich totiž vrchovatě.
Asi už nikdy se jí nepodaří přivést na svět vlastní dítě. Prodělala mozkovou operaci. Nakonec onemocněl i její manžel...
Phil Bronstein, editor listu San Francisco Examiner, bezesporu patří ke klíčovým lidem jejího života. Vzala si ho na svatého Valentýna 1998 (šlo v pořadí o její třetí manželství, předtím žila s producentem Michaelem Greenbergem a hudebním skladatelem Georgem Englundem) a přiznává, že ji velmi ovlivnil. Bronstein býval reportér, viděl při své práci spoustu bolesti a hrůz po celém světě. Nemohl tedy padat na ústa z pozlátka slávy, kterým se Sharon obalila. Vyprávěl jí o nemocných a polehoučku ji léčil ze závislosti na vlastní popularitě. Přestěhovali se z Los Angeles do San Franciska, víc intelektuálního a méně nablýskaného. O dva roky později adoptovali malého Roana. „Přišla jsem o dvě děti, dvakrát jsem potratila,“ říká herečka, „takže jsem se pořád bála, kontrolovala ho, jestli dýchá. Chudák malý, pořád jsem na něj sahala, nenechala ho ani pořádně vyspat.“ Bála se o syna, nakonec ale onemocněl Phil vážnou srdeční chorobou. Aby toho nebylo málo, samotná Sharon se ocitla v roce 2003 v ohrožení – málem zemřela na krvácení do mozku. I když to dnes nedává nijak najevo, musí pravidelně navštěvovat lékaře a podstupovat kontrolní vyšetření. „Od té doby se ptám, jak můžu být užitečná. Proč tady vlastně jsem? Nechci se jen podílet na charitativních projektech, jako to dělají ostatní slavní. Mám potřebu být u toho. Takže když vidím pár mladých lidí a připadá mi, že moc pili, zastavím a jdu si s nimi promluvit. Třeba je můžu ovlivnit, třeba můžu něco změnit. Od své nemoci si často kladu otázku, k čemu by byl náš život, kdybychom nepomáhali svým blízkým.“
Ti, kteří si myslí, že Sharon Stone přijela na davoské fórum, aby posílila svou popularitu, ji znají málo. To totiž nemá už dávno zapotřebí. Do Davosu přijela, protože chce být užitečná. Seděla mezi ekonomy v kongresovém sále, když tanzanský prezident mluvil o malárii. Když domluvil, povstala: „Nabízím vám svou pomoc, dám deset tisíc dolarů na nákup moskytiér!“ A pak se obrátila do sálu: „Pojďte do toho se mnou, zachraňme děti v Tanzanii!“
Ekonomové na chvíli zkameněli. „Dám padesát tisíc dolarů,“ zvedl ruku první, pak se přidal druhý, třetí... Třicet lidí dalo nakonec dohromady milion dolarů. Tomu se říká bingo. Sharon jásala: „Poslouchala jsem toho afrického prezidenta a napadlo mě, že zatímco tady sedíme, moskyti útočí. A přitom lidé v sále mají peněženky plné peněz. Řekla jsem si, že chci ty peníze. Ať si o mně myslí cokoli.“ Po skončení fóra zaslala všem jeho účastníkůmi dopis, v němž je žádá, aby podpořili vytvoření světového fondu pro boj proti AIDS, malárii a tuberkulóze. Sharon, zdá se, nedělá nic jen tak. A nezabalí to, když se zrovna nedaří.
I když se po pěti letech manželství s Philem Bronsteinem rozešla, stále tvrdí, že byl nejlepším z jejích partnerů: „Zbožňovala jsem život s ním. Pomohl mi se intelektuálně rozvíjet a dospět.“
Žije dnes se svým synem, navíc ,adoptovala‘ jeden starší manželský pár, Eileen a Neila Mitzmanovy: „Přišli za tragických okolností o dvě děti, ale nezatrpkli. Řekla jsem si, že pro mého syna by bylo skvělé, kdyby nám tito lidé byli bližší.“
Aby však bylo jasno, Sharon Stone není žádná Matka Tereza ani kráska se svatozáří. Je bojovnice. Bojuje za svou rodinu, za chudé a nemocné, proti AIDS i malárii, občas i proti divokým silám v sobě, ale nijak nerezignuje na filmovou kariéru ani na úspěch. V nejbližší době se chystá na natáčení Základního instinktu 2, který má mít premiéru příští rok. Tipnete si, jak z téhle bitvy krásná Sharon vyjde?
Během posledního světového ekonomického fóra v Davosu se tímto způsobem podařilo Sharon Stone během pár minut získat milion dolarů na boj proti malárii. Fóra se přitom americká herečka účastnila jako prezidentka organizace AMFAR (Americké nadace pro výzkum AIDS) a aktivistka. Ano, Sharon Stone je především bojovnice. Bojuje na různých frontách: proti AIDS, chudobě i proti sobě samotné. A zdá se, že zatím vyhrává.
Narodila se poblíž Hollywoodu, v malém městě Meadville na okraji průmyslově zamračeného Pittsburghu. Její otec, dělník v železárně, pracoval na směny, a tak ho vídala jen zřídka. Matka, žena v domácnosti, se o Sharon a její dva bratry a sestru starala sama. „Vždycky jsem měla pocit, že mě máma nemá ráda, protože jsem příliš jiná,“ říká Sharon. Stejný pocit ji provázel i ve škole, kde patřila k nejlepším žákům. Nadaná dívka, jejíž vysoké IQ budou později novináři bez skrupulí a samozřejmě nadneseně srovnávat s inteligenčním kvocientem Einsteina, se tenkrát trápila samotou. Hledala útočiště v knihách a jejím jediným cílem bylo co nejrychleji vypadnout z Meadville.
Proto se přihlásila do soutěže krásy. Jak jinak, vyhrála a vzápětí odjela do New Yorku. Jako modelka v agentuře Ford se také začala zajímat o film. První roli získala díky Woodymu Allenovi, který ji obsadil do Vzpomínek na hvězdný prach. Zdálo se, že má dobře našlápnuto... Ale následujících deset let už pro ni tak hvězdných být nemělo. Sharon Stone se objevovala jen ve špatných televizních seriálech a kýčovitých filmech. Hollywood je nemilosrdný svět a blonďatá kráska nepřipadala filmovým producentům ani režisérům v osmdesátých letech zrovna sexy. Sharon se ale s daným stavem věcí nemínila smířit: „Udělala bych tenkrát cokoli, abych se stala slavnou a došla až na vrchol,“ tvrdí.
Ten vrchol se jmenoval Základní instinkt. Když se začínal točit, bylo Sharon třiatřicet. Co ji k této životní roli dovedlo? Možná napomohl film Total Recall, kde hrála po boku Arnolda Schwarzeneggera, možná na sebe upozornila, když se rozhodla pózovat nahá pro Playboy. Každopádně Základní instinkt, v němž hrála s Michaelem Douglasem a za nějž byla nominována na Oscara, se vepsal do filmové historie. A dodnes je považován za převratný – alespoň co se erotických scén týká.
Sharon se po jeho uvedení do kin stala slavnou, jak vždycky toužila. „A začala jsem být závislá na slávě,“ přiznává. Užívala si euforie, fascinovaly ji davy křičících fanoušků. Vystřízlivění se naštěstí dostavilo brzy. „Najednou mi bylo jasné, že je všechno špatně. Uvědomila jsem si, že muži o mě stojí jen proto, že jsem slavná, hezká a bohatá. Měla jsem toho dost. Ocitla jsem se ve stavu, kdy už jsem nechtěla žádného muže vidět.“
Hvězdou ovšem zůstala. A to navzdory tomu, že její další role, až na výjimky potvrzující pravidlo, za moc nestály. Vedle Casina režiséra Martina Scorseseho, za nějž dostala Zlatý glóbus a byla nominována na Oscara, a vedle Posledního tance Bruce Beresforda, kde hrála ženu odsouzenou na smrt, při výběru neprojevila zrovna velkou prozíravost. „Vlastně jsem dělala všechno pro to, abych svou kariéru zničila. Proč? Asi proto, že už jsem neuměla být slavná, nechtěla jsem být neustále pod dohledem nějakých cizích očí. A nechtěla jsem, aby mi jiní lidé říkali, co mám dělat.“
Úspěch ji změnil. A konečně přestala myslet jen na sebe a na to, jak se kde prosadit. To už měla za sebou. Začala pomáhat druhým. „Nepřipadám si pak úplně zbytečná,“ vysvětluje všechny humanitární akce, které iniciovala. Není přitom okázalá a vzhledem k tomu, jak vždycky dokázala jít za jasným cílem, nám nezbývá než věřit, že to myslí zase doopravdy.
V roce 1994 dostala Sharon Stone cenu Spirit of Compassion za to, že se brala za bezdomovce v Los Angeles; ve stejném roce ji Richard Gere představil dalajlamovi. „Jakmile je někdo v ohrožení, je naší povinností se za něj za každých okolností postavit a udělat všechno pro jeho ochranu,“ řekla později herečka.
V roce 1995 začala spolupracovat na kampani podporující výzkum rakoviny prsu, a když její sestra Kelly po vážné nehodě založila sdružení Planet Hope, poskytující pomoc lidem s bolestmi, Sharon se okamžitě připojila. Nejvíc ji ale zajímá boj proti AIDS: „Pořád nemáme účinný lék, a přesvědčovat lidi, aby na výzkum přispěli, je tak stále těžší.“
Jak už to bývá, náš život se mění od základů, musíme-li čelit zdravotním problémům – a ani velice krásná a prudce inteligentní filmová diva není výjimkou. Užila si jich totiž vrchovatě.
Asi už nikdy se jí nepodaří přivést na svět vlastní dítě. Prodělala mozkovou operaci. Nakonec onemocněl i její manžel...
Phil Bronstein, editor listu San Francisco Examiner, bezesporu patří ke klíčovým lidem jejího života. Vzala si ho na svatého Valentýna 1998 (šlo v pořadí o její třetí manželství, předtím žila s producentem Michaelem Greenbergem a hudebním skladatelem Georgem Englundem) a přiznává, že ji velmi ovlivnil. Bronstein býval reportér, viděl při své práci spoustu bolesti a hrůz po celém světě. Nemohl tedy padat na ústa z pozlátka slávy, kterým se Sharon obalila. Vyprávěl jí o nemocných a polehoučku ji léčil ze závislosti na vlastní popularitě. Přestěhovali se z Los Angeles do San Franciska, víc intelektuálního a méně nablýskaného. O dva roky později adoptovali malého Roana. „Přišla jsem o dvě děti, dvakrát jsem potratila,“ říká herečka, „takže jsem se pořád bála, kontrolovala ho, jestli dýchá. Chudák malý, pořád jsem na něj sahala, nenechala ho ani pořádně vyspat.“ Bála se o syna, nakonec ale onemocněl Phil vážnou srdeční chorobou. Aby toho nebylo málo, samotná Sharon se ocitla v roce 2003 v ohrožení – málem zemřela na krvácení do mozku. I když to dnes nedává nijak najevo, musí pravidelně navštěvovat lékaře a podstupovat kontrolní vyšetření. „Od té doby se ptám, jak můžu být užitečná. Proč tady vlastně jsem? Nechci se jen podílet na charitativních projektech, jako to dělají ostatní slavní. Mám potřebu být u toho. Takže když vidím pár mladých lidí a připadá mi, že moc pili, zastavím a jdu si s nimi promluvit. Třeba je můžu ovlivnit, třeba můžu něco změnit. Od své nemoci si často kladu otázku, k čemu by byl náš život, kdybychom nepomáhali svým blízkým.“
Ti, kteří si myslí, že Sharon Stone přijela na davoské fórum, aby posílila svou popularitu, ji znají málo. To totiž nemá už dávno zapotřebí. Do Davosu přijela, protože chce být užitečná. Seděla mezi ekonomy v kongresovém sále, když tanzanský prezident mluvil o malárii. Když domluvil, povstala: „Nabízím vám svou pomoc, dám deset tisíc dolarů na nákup moskytiér!“ A pak se obrátila do sálu: „Pojďte do toho se mnou, zachraňme děti v Tanzanii!“
Ekonomové na chvíli zkameněli. „Dám padesát tisíc dolarů,“ zvedl ruku první, pak se přidal druhý, třetí... Třicet lidí dalo nakonec dohromady milion dolarů. Tomu se říká bingo. Sharon jásala: „Poslouchala jsem toho afrického prezidenta a napadlo mě, že zatímco tady sedíme, moskyti útočí. A přitom lidé v sále mají peněženky plné peněz. Řekla jsem si, že chci ty peníze. Ať si o mně myslí cokoli.“ Po skončení fóra zaslala všem jeho účastníkůmi dopis, v němž je žádá, aby podpořili vytvoření světového fondu pro boj proti AIDS, malárii a tuberkulóze. Sharon, zdá se, nedělá nic jen tak. A nezabalí to, když se zrovna nedaří.
I když se po pěti letech manželství s Philem Bronsteinem rozešla, stále tvrdí, že byl nejlepším z jejích partnerů: „Zbožňovala jsem život s ním. Pomohl mi se intelektuálně rozvíjet a dospět.“
Žije dnes se svým synem, navíc ,adoptovala‘ jeden starší manželský pár, Eileen a Neila Mitzmanovy: „Přišli za tragických okolností o dvě děti, ale nezatrpkli. Řekla jsem si, že pro mého syna by bylo skvělé, kdyby nám tito lidé byli bližší.“
Aby však bylo jasno, Sharon Stone není žádná Matka Tereza ani kráska se svatozáří. Je bojovnice. Bojuje za svou rodinu, za chudé a nemocné, proti AIDS i malárii, občas i proti divokým silám v sobě, ale nijak nerezignuje na filmovou kariéru ani na úspěch. V nejbližší době se chystá na natáčení Základního instinktu 2, který má mít premiéru příští rok. Tipnete si, jak z téhle bitvy krásná Sharon vyjde?
