Jana Krausová
Oba mí synové měli celé dětství pocit, že rodiče a děti jsou na stejné úrovni, jako by mezi námi nebyl žádný generační rozdíl. Babička s dědou byli ctění a my rodiče jsme pro naše syny byli kámoši. Navíc byly babičky naprosto milující, dodneška dělají všechno, co svým vnukům na očích vidí. Kluci pak mají pocit, že jsou neomylní. V určitém věku mi to začalo překážet, David se mým příkazům už z principu bránil. Dneska už je to jinak, troufám si říct, že náš vztah je perfektní. David to má v hlavě srovnané a je citlivější, než se zdá. Navenek sice působí jako suverén, ale uvnitř je to křehkej a citlivej kluk.
Vždycky jsem si myslela, že kdybych měla dceru, asi bychom měly spolu větší pocit souznění. Holky jsou hrozně brzo samostatné a dospělé, už jako malé jsou to takové miniženy. Kluci jsou věčné děti, v myšlení, v přístupu. Miminka-kluci jsou takové malé larvičky. Pořád jen leží, mluví daleko později než holky, jsou naprosto odevzdaní. Rodiče mají nějak instinktivně pocit, že v holce mají regulérního parťáka, kdežto kluci jsou na rodičích dlouho naprosto závislí.
David Kraus
Můj otec je rázný, častokrát drsný člověk, který mnohdy dokáže lidem i ublížit, aniž by chtěl. Máma je naopak ta, která nechce ublížit vůbec nikomu, někdy je až moc hodná. Má plno krásných vlastností, které se mi na ní líbí. Někdy se jí snažím vysvětlit, že v tom světě, ve kterém oba pracujeme, prostě nejde být bezhraničně hodná, protože na to pak doplatí. Často jí říkám: „Mami, musíš být ráznější!“ Na druhou stranu jí ale rozumím, taky jsem měl dlouhou dobu problém říct lidem ne. Moje máma je hodná, jemná, s každým si ráda povídá, takže se jí hodně lidí svěřuje. Dneska už spolu nebydlíme, ale pamatuju si, že k nám chodili různý lidi si s mámou povídat a já měl chvílemi pocit, jako by u nás doma byla nějaká ordinace. Je hrozně lehký se jí svěřovat, protože umí naslouchat. Líbí se mi jí podobný ženský. Myslím si, že hodně platí to, když se říká, že kluci si vybírají partnerku podle své matky. Když mi bylo asi patnáct, vzala mě máma poprvé s sebou večer do Radosti. Byl jsem tehdy zamindrákovanej puberťák a trošku jsem trpěl tím, že jdu s ní. Pak mi ale pár lidí řeklo: „Máš pěknou holku,“ a já byl na ni hrozně hrdej. Mrzí mě, že máme oba tolik práce a na sebe málo času. Hrozně rád bych s ní třeba někdy zašel do kina.
Jakub Prachař
Vážím si toho, že mezi mnou a mámou nikdy nedocházelo k větším konfliktům. Vzpomínám si, že jsem asi ve dvanácti třinácti chodil kouřit cigára na dětské hriště. To je asi tak jediná věc, kterou mi kdy vyčítala. Říká se, že kluci mají v pubertě s matkami vyostřené vztahy. Moje puberta probíhala tak hladce, že jsem si jí ani nevšiml. Vždycky jsme s mámou měli pohodový, spíš kamarádský vztah. Díky tomu mi dneska nedělá problém se s ní bavit opravdu o čemkoli. Myslím, že všechno podstatné o mně ví a zná mě opravdu dobře. Vždycky když potřebuju poradit, tak se můžu spolehnout na její názor. Teď už spolu nebydlíme, ale chodím za ní často a rád. Pokaždé, když k ní přijdu na návštěvu, tak si uvědomím, jak kolem sebe dokáže vytvořit teplo domova. Říkám jí ,krbovitá matka‘, ona udržuje ten rodinný krb, teplo. Obdivuju, že by pro nás děti udělala asi cokoli, na druhé straně tomu ale vůbec nerozumím.
Dana Batulková
Jakub byl až do svých jedenácti let jedináček, brala jsem ho jako rovnocenného partnera, snažila jsem se respektovat jeho názory a příliš nezničit jeho osobnost. Myslím, že díky tomu, že neměl pocit omezování, proběhla i jeho puberta v klidu. Když přijde dítě domů s průšvihem, matky začnou křičet a říkat moudra a rady. Po takové reakci děti už nic neřeknou, nechají si to pro sebe. Já jsem si vždycky říkala: „Uklidni se a napočítej do tří.“ Nebylo to jednoduché, někdy jsem se cítila jako stlačený píst, ale jsem ráda, že se mi to povedlo. Jakub se nikdy nebál se mi svěřovat. Řekl mi třeba i spoustu důvěrností, které kluci obvykle mámě nevykládají, třeba to, kdy měl první holku.
Teď už je z něj muž, bydlí sám, já o něm moc nevím. Uvědomuju si, že jsem možná protivná, když se ptám, a nedostanu nikdy žádnou odpověď. Nedávno Jakub hlídal sestru, já se vrátila domů v noci a chtělo se mi spát. Kuba měl ale zrovna svěřovací náladu, tak jsem si s ním povídala do pěti do rána. Jsou to vzácné a křehké chvilky a jsem si vědoma toho, že jednou přestanou.
Největší chyba, kterou matky dělají, je to, že mluví svým synům do vztahů nebo do manželství. Nikdy jsem neměla potřebu příliš kritizovat. Když se mě třeba Jakub zeptal, co si myslím o jeho přítelkyni, se kterou zrovna chodil, tak jsem mu řekla svůj názor. Jinak jsem si jej nechala pro sebe. I když jsem třeba viděla, že tu holku bych nastálo doma mít nechtěla, stejně jsem to raději mlčky přešla. Zamilovanému klukovi těžko vysvětlíte, že se mýlí, láska je fakt slepá. Když ale oko začne procitat, hlava si začne uvědomovat. Nejlepší je, když k takovým věcem člověk dojde sám.
Iva Bittová
Matouš byl moje první dítě. Byla jsem tehdy mladá, teprve jsem si budovala svoji pozici v muzice. Kvůli práci jsem často odjížděla z domova, ale dělala jsem všechno pro to, abych byla co nejdřív zpátky u něj. Když se mi narodil druhý syn, bylo to jednodušší. Dodnes se snažím zařizovat si věci tak, abych se svými dětmi trávila dostatek času.
Když jsem byla stejně stará, jako je dnes můj syn, připadalo mi divné, když o mě měla máma přehnaný strach. Teď jsem ve stejné pozici a vím, že Matouš bude vždycky moje dítě, že se o něj budu celý život bát. O co se strachuju nejvíc? O jeho zdraví, aby si neubližoval. Znáte to, co si člověk napáchá v mládí, ve stáří vyplyne na povrch. Jsem spontánní. Myslím si, že lásky nikdy není dost, a tak se v jejím projevování vůči svým synům nekrotím. Sama jsem se svých rodičů ptala, kolik lásky nám v dětství dávali. To jsou věci, o nichž s přibývajícím věkem přemýšlím. Teď jsme zrovna s Matoušem ve fázi velkého přátelství. Teprve nedávno, když se odstěhoval z domova, jsme ustřihli pupeční šňůru. Do té doby mi hodně pomáhal v domácnosti a myslím, že se pro život naučil spoustu věcí. Rána z odloučení je teď čerstvá, je nám smutno, ale oba víme, že byl nejvyšší čas, aby se osamostatnil.
Matouš Bitto
Na mámě nejvíc obdivuju, že od svých osmnácti let v sobě hledala vizi cesty, kterou se rozhodla následovat, a nesešla z ní dodnes. Usilovně na sobě pracuje už téměř třicet let. Inspiruje mě tak ve chvílích, kdy já sám nemám zrovna motivaci.
Když jsem byl malý, máma hodně často kvůli práci cestovala. Nebylo to jednoduché, o to víc jsme si ale vážili času, který jsme trávili spolu. Hodně mi chyběla, ale časem jsem ji pochopil a náš vztah to posílilo. Neznám nikoho, kdo by měl se svojí mámou takový vztah, jako máme my dva. Máma byla a je pro mě jediná, komu můžu věřit, od koho můžu čekat pochopení a taky její otevřený názor, když jej potřebuju slyšet. Máminy názory ale nikdy nebyly příkazy, spíš jiný pohled, o kterém jsem pak mohl přemýšlet.
Všechno negativní, co se mi v životě přihodí, jsem se naučil řešit sám. Nezabývám se takovými věcmi déle, než je nutné. Tím, že máma nebyla v dětství mnohdy se mnou, mě možná mimoděk naučila samostatně řešit problémy, postarat se o sebe. Trvalo dost dlouho, než jsem si to dokázal zpětně uvědomit a přijmout její tehdejší nepřítomnost jako pozitivní věc. Dneska vím, že své dětství bych za žádné jiné neměnil.
Hana Gregorová
Říká se, že malé děti ukrajují rodičům chléb a velké jim ukrajují srdce. Hodně věcí, které matky dělají z lásky a strachu o své děti, se v pubertě setkává s nepochopením. Dobře míněná rada je vnímaná jako příkaz, zákaz nebo snad žárlivost. Ale je to jenom zkušenost a neskonalá odpovědnost, aby si dítě v životě zbytečně nespálilo prsty a neprožilo víc zklamání, než unese. Neumím si představit větší tragédii, než když matka přežije své děti. To mluví podle mě o velikosti mateřské lásky.
Celý život jsme s Ondrejkom byli k sobě hodně otevření, mluvili jsme spolu bez jakýchkoli zábran. Tím víc se dokážeme pohádat, být v těch hádkách hodně vášniví. Bylo mu dvacet, když se rozhodl, podle sebe jako chlap, podle mě jako přerostlé dítě, že chce žít vlastní život, a odstěhoval se ke starší přítelkyni. Neměl dokončenou školu a já jsem trvala na vzdělání. Tehdy u nás proběhla ,slovenská Sicílie‘, Ondra je nervák po mně, tak se doma hodně pročistil vzduch. Je i hodně citlivý a někdy až příliš impulsivně prožívá některé situace, což mu možná v životě bude dělat problémy. Jsem ráda, že se nám s Radkem povedlo vychovat z něj slušného člověka, džentlmena, pozorného a velkorysého k ženám. To ho dělá pro dívky atraktivním. Takoví chlapi už totiž pomalu vymírají. ?
Ondřej Brzobohatý
Vztah mezi mnou a mojí mámou byl odmala velmi pevný. Byl jsem na ni dost upnutej, asi jako každý syn milující svou matku. Radosti i bolesti byly o to intenzivnější. Výměna názorů probíhá někdy i dnes dost emotivně, máma je velice impulsivní a možná trochu hysterická, má to prostě v krvi, je to temperamentní Slovenka. Já sice nejsem temperamentní Slovák, ale impulsivnost je asi jedna z vlastností, které jsem po ní zdědil. Jistě po ní mám i řadu lepších vlastností, které se u mě však projevují až s přibývajícím věkem. Máma není člověk, který by skrýval, co si myslí. U ní platí, co na srdci, to na jazyku. Zrovna tahle její vlastnost mi začíná být čím dál tím sympatičtější. Přestože mám už dnes svůj život, nechám si od ní někdy rád poradit. Už přes dva roky žiju se svou přítelkyní. Prošel jsem si klasickým odchodem z domu, no a dnes už vím, jak takovou situaci může prožívat jak matka, tak její syn. Mámy si vážím, vděčím jí za to, jaký jsem.
