Důležité je držet věci ve zdravé rovnováze. Když se proporce prohazují, vzniká patologie,“ míní Libuše Šmuclerová. Přestože to nezřídka znamená, že čas plánuje na minuty. „Je nezbytné, aby se život nestal jednorozměrným. Jenže jít několika směry je cesta komplikovanější a nepohodlná…“ říká s dovětkem, že skloubit nabitý harmonogram s potřebami rodiny je sice velmi obtížné, ale možné. „Mediální svět je energeticky náročný, a pokud chcete uspět, musíte ho nejen znát, ale mít na něj i fyzickou výbavu. A ženy jsou svojí konstitucí jednoduše křehčí,“ říká dáma, které z dob řízení programu zdejší největší komerční televize zůstala nálepka ,železné lady‘.
Očividně moc nesedí. Šmuclerová působí vstřícně, při hovoru pečlivě volí slova a vše trpělivě, obšírně vysvětluje. Podobně prý postupuje i při řízení lidí. „Styl příkazu mi v komunikaci připadá nedostatečný. Dočkáte se pak pouze toho, co nařídíte. Daleko větší efektivity ale dosáhnete vysvětlováním.“ Ke spolupráci však nikoho nepřesvědčuje. „Jakmile se nemůžete spoléhat na vlastní motor kolegů, nefunguje to. Potřebujete kolem sebe lidi, s nimiž sdílíte podobný pohled na věc, potom už jdete synchronně a jenom si věci podáváte. Jakmile ale stejnými slovy označujete každý něco jiného, nemůžete se dobrat uspokojivého výsledku,“ shrnuje základní manažersku poučku Šmuclerová.
Zkušenosti nasbírané v médiích za dvě desetiletí předává druhým rokem studentům pražské žurnalistiky. „Někdo si své know-how střeží a snaží se je zpeněžit, mě předávat své znalosti baví.“ Po dvou letech v čele rodinné kliniky Asklepion ji právě neopotřebovaný entuziasmus studentů připomněl, jak jí média scházejí, a tak loni na jaře kývla na jednu z nabídek, které předtím kvůli estetické medicíně odmítala, a přijala místo ředitelky jednoho z největších vydavatelství. „Tady jsem ve svém prostředí, nikdo mě neopije rohlíkem. Na klinice jsem jen stěží mohla být poučeným oponentem a s klidným svědomím říct lékaři: Milý pane doktore, vy mi tady vyprávíte bludy, ta operace šla provést jinak.“
Přesto ani tady neslevila ze svých nároků a k řízení Asklepionu přistoupila se stejným nasazením, s jakým dříve šéfovala televizi. „Když jsem o Vánocích 2004 nahlédla poprvé do plánů, zesinala jsem hrůzou, co nám to manžel uvázal na krk,“ vzpomíná. V zájmu klidného spaní vše znovu revidovala a přepočítávala.
Tou dobou ještě projekt existoval pouze na papíře. V průběhu následujícího roku Libuše Šmuclerová prohodila patra a vymetla s nejedním dodavatelem. „Na nemocniční vybavení se specializuje pár firem a ty jsou zvyklé zařizovat státní ústavy na kubíky. Co je v tom kubíku obsaženo, si pouze rámcově nadiktujete. Nejvíc mě šokovalo, když dodavatele překvapilo, že jsem dala najevo nelibost. Šli rovnou ze dveří,“ kroutí hlavou.
Pověst perfekcionistky s vytříbeným vkusem potvrdila Šmuclerová i svými nároky na standard služeb v Asklepionu. „Vypracovávali jsme manuály pro každou recepční, aby bylo zřejmé, že klient má za všech okolností přednost.“ Ředitelka však dohlížela i na to, aby na oknech neklíčily koniklece, sbírala svetýrky ze židlí a hrnečky s méďánky ze stolů. Roman Šmucler proto nebyl nadšen, když o energickou šéfku přišel, dnes už se s tím ale smířil. „Máme mnoho společného a diskutovat společně o věcech nás baví. Ovšem musíme důsledně dbát na to, abychom si i při vypjatých tématech udrželi optimistický tón, protože jinak naše dítě neumí rozlišit, že rozhořčení se týká výhradně tématu, ať už politiky, médií nebo medicíny. Dcera je zvyklá na harmonii, takže ji kritika v hlase vyrušuje a nelíbí se jí. A my si přejeme, aby se dívala na svět pozitivně a držela ho ve vlastních rukou,“ uzavírá Šmuclerová.
