Láska
Nejen proto, ze pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Ze sobeckých důvodů se neobejdu bez těch, které miluji. Štěstí a zdraví mé rodiny a nejbližších přátel jsou mou nejsilnější motivací a láska k nim dává mému životu smysl.
Cestování
Nic mě vnitřně neobohacuje víc. Nic mě nebaví víc. Na ničem nemám větší závislost. Když sedím doma déle než čtvrt roku, rozjíždí se mi hodně nesnesitelná neuróza a pocit, že marním čas a že mi něco strašně zásadního utíká. Snažím se své cesty spravedlivě rozdělovat mezi návraty do míst, která se mi stala druhým/třetím/pátým domovem, a do těch, v nichž jsem ještě nebyla. Momentálně bych si potřebovala v co nejkratším možném časovém horizontu odškrtnout Portugalsko a Jižní Ameriku.
Filmovo-kulinářské večery a noci
Postel, můj Jordan, sushi, gazpacho, guacamole, pizza, vařený artyčok, prosciutto crudo s melounem Cantaloupe, krevety s domácí majonézou a k tomu Woody Allen nebo Almodóvar. Nebo cokoli s Cillianem Murphym či Meryl Streep. Nebo Beatles Anthology. Prejídání u filmů je mým absolutně nejoblíbenějším zlozvykem a nikdy se ho neodnaučím!
Hudba
Tady jsem hodně radikální. Bez hudby by se podle mě neměl obejít nikdo. Zabarvuje bledá místa našich životů a poskytuje jim ničím nezaměnitelnou kulisu. Stačí jedna sloka, jeden kytarový riff dávno zapomenuté písně a člověk se nostalgicky přenese zpět do míst, časů a pocitů, které by třeba jinak spolklo podvědomí. Hudba je paměť, hudba čistí duši, hudba probouzí vášeň a tříbí vkus (abychom si rozuměli, když říkám hudba, myslím tím hudbu, nikoli „duc duc summer party technozvuky“, ani slizkou „vekslo-produkci“ s dozvuky doby předlistopadové, která ve zdejších krajinách stále ještě dostává nevídaný prostor). Hudba je magie. Aktuálním příkladem budiž deska Caustic Love Paola Nutiniho. A s určitým ostychem poslušně hlásím, že budu šťastná, když do svého hudebního vesmíru někdo vpraví i mé první, právě teď vznikající album What I've Done.
Legrace
Přestože mám oficiálně poměrně seriózní obličej, v soukromí se vlastně pořád jenom směju. Teda když zrovna nebrečím. Smysl pro humor je naštěstí vlastní celé mé rodině a můj Jordan mě umí rozesmát tak, ze nemůžu dýchat. Čím drsnější, černější, absurdnější legrace, tím líp. Proto gratuluju ELLE k tomu, ze pro ni píše Martin Hradecký. Jeho hypersuché postřehy, včetně statusů na Facebooku, totiž patří k tomu, bez čeho se, v rámci pravidelného přísunu srandy, neobejdu.
