ELLE: V červnu jste měl čtyři premiéry: tří divadelních představení a baletu Zlatovláska. Je to vaše běžné tempo?
VLADIMÍR FRANZ: Není. Kdyby to bylo rozumné, tak bych v divadle dělal jednu premiéru měsíčně, abych to příjemně zvládnul. Občas se to ale nahrne. Od začátku roku jsem dal dohromady deset premiér plus hudbu k jednomu dokumentárnímu filmu. Ale já mám velkou praxi, takřka čtyřicetiletou, a za tu dobu jsem si řemeslo osvojil, ověřil jsem si ho praxí a zvyknul si na určitou výkonnost, takže bych neměl být ničím překvapen.
ELLE: Můžete říct něco víc o vašem baletu?
V. F.: V dětství mi balet nijak nevadil, na rozdíl od činohry. Jednou jsem viděl představení v divadle Jiřího Wolkera, a to mě od činohry odradilo na dalších dvacet let. Dětská představení jsou dokonce traumata mého dětství. Naprosto odporný vzhled dvou slavných loutek Spejbla a Hurvínka! Znám jen málo hororovějších záležitostí, než jsou tihle dva. Další trauma je strýček Jedlička. Dodneška nenávidím, když někdo z jeviště začne klást otázky hledišti. Ale k baletu. To byla výzva Ondřeje Havelky, který dělá režii, a jde o balet pro děti. Děti dneska hltají akční filmy, pornofilmy i všechno ostatní v neomezeném množství, všechno dělají naplno, takže je nesmysl k nim přistupovat způsobem ťuťuťu ňuňuňu. Je to normální balet, vůbec neberu ohledy. Jde jen o to, aby muzika byla invenční, aby šlo jedno výrazné téma za druhým, a pak už se děj vůle boží.
ELLE: Dostal jste čtyři ceny Alfréda Radoka. Naslouchá vám teď víc lidí?
V. F.: Vždycky máte příznivce a odpůrce. Nejhorší je kulturní šedá zóna, v níž jsou divní, zakřiknutí, a tím pádem zákeřní lidé, kteří mnohdy obývají vedoucí posty různých festivalů jako třeba Pražského jara. Kdyby to šlo, tak by mi tihle lidé upřeli nos mezi očima.
ELLE: Hudbu skládáte od šesti let; využil jste svého umění v pubertě k okouzlení žen?
V. F.: Jistě. To jsou takzvané ,lístky do památníku‘, které už dělal Schumann nebo Smetana – krátká hudební forma věnovaná konkrétní dívce. Každý má svoji sbírku motýlů.
ELLE: Když někoho chválíte, řeknete o něm, že je pankáč. Pojmenoval jste takhle Smetanu nebo Masaryka. Jste taky pankáč?
V. F.: Chci tím říct, že takový člověk nakládá naprosto svobodně s materií a vyjde mu to, což u punku nemusí být pravidlem. Je pravda, že kritika o mojí symfonii řekla, že s materiálem nakládám, jako by to byla punková kapela, což mě potěšilo. I když punkové postupy nepoužívám. Jde o to, že se k tomu chovám divným, bezohledným způsobem. Není to manýra, jde o způsob uchopení. Smetanu jsem označil za pankáče, protože si myslím, že když někdo v prostředí, kde je normou píseň Nad Berounkou pod Tetínem, složí Mou vlast nebo Dalibora, tak je najednou úplně jinde než ostatní. Je pankáč a je jedno, jestli má na hlavě číro, nebo ne.
ELLE: Proč si myslíte, že „smyslem českých dějin je kutilství a Češi jsou tu proto, aby se pobavili Němci“?
V. F.: Kutilství je strašná věc. Receptář, který funguje i ve výtvarném umění. Docela zajímavá parafráze kutilství, která si z něj dělá srandu, je Franta Skála. V jeho podání jde o hold chataření, samorostům, vyřezávaným banjům, celýmu Posázaví. Myslím si, že povodně, jakkoli nepříjemné, byly božím řízením, protože pánbůh se nemohl dívat na to neuvěřitelný zasrání krajiny kadiboudama a chatovýma koloniema zničený údolí řek. A že jsme tu pro zábavu Němcům? To je další zoufalství. Která země by si mohla dovolit ten luxus, že její hranici obkružuje řetěz padesáti kilometrů bordelů?
ELLE: Co byste dělal jako ministr kultury?
V. F.: Snažil bych se, aby se do kultury, která za to stojí, dostalo víc peněz. Logicky. Od toho se všechno odvíjí. Kdyby ve středověku nebyli bohatí mecenáši, tak by nebylo nic. A není pravda, že by si kultura na sebe měla vydělat sama. Upřímně řečeno, Pražské jaro má program jak šibřinky v Mladé Vožici za dob národního obrození. Vždyť je to hanba! Ale to zas souvisí s finanční situací. Pakliže nemůžeme lidem zaplatit, tak po nich nemůžeme ani nic chtít. Když bude někdo dobře zaplacený a svoji práci neodvede, tak se může vyhodit, ale za almužnu si to dělejte sami. Určitě bych zavedl kulturní televizní kanál. Na ČT 2 se objevují krásné věci, ale ve tři ráno. To asi může obohatit řidiče v tirácích někde na Rozvadově nebo noční vrátné. Pro mě je neuvěřitelný, že se tenhle program může věnovat hokeji nebo fotbalu a může tam existovat něco tak nepředstavitelného, jako je Noc s Andělem. To je program na Primu, a to ještě s otazníkem. Tekoucí marný čas, rozředěné, nemoderované, žádné…
ELLE: Co ženy?
V. F.: Ženy byly vždycky zvláštní strážkyně. Dělily se do několika kategorií. Různé typy matek, pak zvláštní ženy, které do mě promítaly své neštěstí a myslely, že je zachráním, což mnohdy končilo tragicky, protože nemůžu nést deset křížů na zádech, a pak jsou ženy nezbedné a rošťáci…
ELLE: A to je váš typ?
V. F.: Já myslím, že žena by v prvé řadě neměla v chlapovi budit pocit viny. Muži jsou většinou rošťáci, kteří by si nejraděj různým způsobem hráli na písku, a jestli mají před sebou utrápenou budovatelku hnízd, která je plísní, že si na písku hrají, tak vzniká klasický model, který známe z českých komedií, kde se vždycky objeví obrovská žena v hospodě a táhne svého muže domů. S Idou Saudkovou jsme našli konsensus. Oba jsme trošku rošťáci, paradoxně se neshodneme v hudbě a ve fůře věcí, ale nepřekáží nám to.
VLADIMÍR FRANZ: Není. Kdyby to bylo rozumné, tak bych v divadle dělal jednu premiéru měsíčně, abych to příjemně zvládnul. Občas se to ale nahrne. Od začátku roku jsem dal dohromady deset premiér plus hudbu k jednomu dokumentárnímu filmu. Ale já mám velkou praxi, takřka čtyřicetiletou, a za tu dobu jsem si řemeslo osvojil, ověřil jsem si ho praxí a zvyknul si na určitou výkonnost, takže bych neměl být ničím překvapen.
ELLE: Můžete říct něco víc o vašem baletu?
V. F.: V dětství mi balet nijak nevadil, na rozdíl od činohry. Jednou jsem viděl představení v divadle Jiřího Wolkera, a to mě od činohry odradilo na dalších dvacet let. Dětská představení jsou dokonce traumata mého dětství. Naprosto odporný vzhled dvou slavných loutek Spejbla a Hurvínka! Znám jen málo hororovějších záležitostí, než jsou tihle dva. Další trauma je strýček Jedlička. Dodneška nenávidím, když někdo z jeviště začne klást otázky hledišti. Ale k baletu. To byla výzva Ondřeje Havelky, který dělá režii, a jde o balet pro děti. Děti dneska hltají akční filmy, pornofilmy i všechno ostatní v neomezeném množství, všechno dělají naplno, takže je nesmysl k nim přistupovat způsobem ťuťuťu ňuňuňu. Je to normální balet, vůbec neberu ohledy. Jde jen o to, aby muzika byla invenční, aby šlo jedno výrazné téma za druhým, a pak už se děj vůle boží.
ELLE: Dostal jste čtyři ceny Alfréda Radoka. Naslouchá vám teď víc lidí?
V. F.: Vždycky máte příznivce a odpůrce. Nejhorší je kulturní šedá zóna, v níž jsou divní, zakřiknutí, a tím pádem zákeřní lidé, kteří mnohdy obývají vedoucí posty různých festivalů jako třeba Pražského jara. Kdyby to šlo, tak by mi tihle lidé upřeli nos mezi očima.
ELLE: Hudbu skládáte od šesti let; využil jste svého umění v pubertě k okouzlení žen?
V. F.: Jistě. To jsou takzvané ,lístky do památníku‘, které už dělal Schumann nebo Smetana – krátká hudební forma věnovaná konkrétní dívce. Každý má svoji sbírku motýlů.
ELLE: Když někoho chválíte, řeknete o něm, že je pankáč. Pojmenoval jste takhle Smetanu nebo Masaryka. Jste taky pankáč?
V. F.: Chci tím říct, že takový člověk nakládá naprosto svobodně s materií a vyjde mu to, což u punku nemusí být pravidlem. Je pravda, že kritika o mojí symfonii řekla, že s materiálem nakládám, jako by to byla punková kapela, což mě potěšilo. I když punkové postupy nepoužívám. Jde o to, že se k tomu chovám divným, bezohledným způsobem. Není to manýra, jde o způsob uchopení. Smetanu jsem označil za pankáče, protože si myslím, že když někdo v prostředí, kde je normou píseň Nad Berounkou pod Tetínem, složí Mou vlast nebo Dalibora, tak je najednou úplně jinde než ostatní. Je pankáč a je jedno, jestli má na hlavě číro, nebo ne.
ELLE: Proč si myslíte, že „smyslem českých dějin je kutilství a Češi jsou tu proto, aby se pobavili Němci“?
V. F.: Kutilství je strašná věc. Receptář, který funguje i ve výtvarném umění. Docela zajímavá parafráze kutilství, která si z něj dělá srandu, je Franta Skála. V jeho podání jde o hold chataření, samorostům, vyřezávaným banjům, celýmu Posázaví. Myslím si, že povodně, jakkoli nepříjemné, byly božím řízením, protože pánbůh se nemohl dívat na to neuvěřitelný zasrání krajiny kadiboudama a chatovýma koloniema zničený údolí řek. A že jsme tu pro zábavu Němcům? To je další zoufalství. Která země by si mohla dovolit ten luxus, že její hranici obkružuje řetěz padesáti kilometrů bordelů?
ELLE: Co byste dělal jako ministr kultury?
V. F.: Snažil bych se, aby se do kultury, která za to stojí, dostalo víc peněz. Logicky. Od toho se všechno odvíjí. Kdyby ve středověku nebyli bohatí mecenáši, tak by nebylo nic. A není pravda, že by si kultura na sebe měla vydělat sama. Upřímně řečeno, Pražské jaro má program jak šibřinky v Mladé Vožici za dob národního obrození. Vždyť je to hanba! Ale to zas souvisí s finanční situací. Pakliže nemůžeme lidem zaplatit, tak po nich nemůžeme ani nic chtít. Když bude někdo dobře zaplacený a svoji práci neodvede, tak se může vyhodit, ale za almužnu si to dělejte sami. Určitě bych zavedl kulturní televizní kanál. Na ČT 2 se objevují krásné věci, ale ve tři ráno. To asi může obohatit řidiče v tirácích někde na Rozvadově nebo noční vrátné. Pro mě je neuvěřitelný, že se tenhle program může věnovat hokeji nebo fotbalu a může tam existovat něco tak nepředstavitelného, jako je Noc s Andělem. To je program na Primu, a to ještě s otazníkem. Tekoucí marný čas, rozředěné, nemoderované, žádné…
ELLE: Co ženy?
V. F.: Ženy byly vždycky zvláštní strážkyně. Dělily se do několika kategorií. Různé typy matek, pak zvláštní ženy, které do mě promítaly své neštěstí a myslely, že je zachráním, což mnohdy končilo tragicky, protože nemůžu nést deset křížů na zádech, a pak jsou ženy nezbedné a rošťáci…
ELLE: A to je váš typ?
V. F.: Já myslím, že žena by v prvé řadě neměla v chlapovi budit pocit viny. Muži jsou většinou rošťáci, kteří by si nejraděj různým způsobem hráli na písku, a jestli mají před sebou utrápenou budovatelku hnízd, která je plísní, že si na písku hrají, tak vzniká klasický model, který známe z českých komedií, kde se vždycky objeví obrovská žena v hospodě a táhne svého muže domů. S Idou Saudkovou jsme našli konsensus. Oba jsme trošku rošťáci, paradoxně se neshodneme v hudbě a ve fůře věcí, ale nepřekáží nám to.
