V březnu je můžete vidět i v novém filmu Zdeňka Tyce El Paso.
Najít hodinu společného volného času v diářích Lindy a Davida byl takřka manažerský úkol – oba totiž hrají v divadle a zároveň vychovávají tři malé děti. Sraz jsme proto měli až v deset večer. Přesto byli milí, ochotní a vypadali jako čerstvě zamilovaný pár… 
Společně teď hrajete ve filmu El Paso. O čem je?
Linda: Je natočen podle skutečné události. Vypráví o Romce Věře, která vychovává sedm dětí a dostane se do náročné životní situace. Přijde o manžela, vyhodí ji z bytu a chtějí jí sebrat děti. Začíná boj s úřady…
David: Ačkoli žijeme v Evropě, která má vysokou životní úroveň, jsou i tady rodiny, které mají velké existenční problémy. Střetává se tu pak svět úřadů, předpisů a svět lidí, kteří jsou společností vytěsňováni nebo nejsou bráni vážně. To pak eskaluje do rasových problémů.
Režisér Zdeněk Tyc ale El Paso nechtěl koncipovat jako romský film…
Linda: Ano, nejde o vyloženě ‚proromskej‘ nebo ‚probílej‘ film. Jsou v něm dobře popsané oba světy, nestraní ani jednomu, ani druhému. El Paso ukazuje, že se podobná situace může přihodit komukoli. Protože člověk se něčemu otevře teprve tehdy, když je schopen si to představit sám na sobě.
David: Společnost se chce neustále rozvíjet, mít všechno lepší, ale nemělo by se zapomínat pomáhat těm, kteří mají opravdové problémy. Když jde člověk například na úřad, musí přesně vyplnit všechny formuláře, ale už se nikdo nezajímá o jeho životní příběh.
David ve filmu hraje kurátora, který chce Věře pomoci – tím spíš, že se mu líbí mladá právnička, již hraje Linda. Jak se vám spolu hrálo, byl vzájemný vztah spíš výhodou, nebo nevýhodou?
Linda: Výhoda byla v tom, že jsme neměli takový ten počáteční ostych, že jsme si na sebe nemuseli zvykat. No a nevýhodou je paradoxně to, že se známe až moc dobře, a tudíž lépe odhalíme chyby toho druhého.
Zdeněk Tyc si prý Davida Prachaře vybral i pro jeho vztah k dětem. Sami doma vychováváte tři. Řídíte se při tom instinktem, anebo občas sáhnete po nějaké psychologické knížce?
Linda: Se třema dětma bych ty knížky ani nestihla otevírat.
David: Knížky o výchově nečteme. Každé dítě je jiné, a to vás nutí se ke každému chovat úplně jinak. Když je někdo hyperaktivní, tak se musí tlumit. Utlumené dítě se zase musí aktivovat. Zároveň ale i my rodiče jsme nějak geneticky daní. Kde je napsáno, že zrovna já mám patent na výchovu nebo že já jsem ten vědec, který tomu rozumí?
Linda: My to vlastně moc neřešíme, prostě žijeme. Když ale cítím, že některému z dětí něco chybí, tak se mu to snažím nějak ukazovat, aby bylo třeba citlivější. Lámat věci přes koleno nejde, ale člověk se je musí snažit nějak korigovat.
Myslíte si, že je povaha člověka dána spíš geneticky, nebo výchovou?
Linda: Je hodně dána geneticky…
David: …i když to samozřejmě souvisí s tím, v jaké rodině vyrůstáme. Na nějakou převýchovu moc nevěřím. Pokud se například někdo rozhodne k adopci, vnímám to jako velké dobrodružství, protože na to nejsou žádné příručky, návody…
Zkoušíte hrát s dětmi divadlo?
David: Ne, ony si hrají samy na divadlo. Nedávno nám předvedly kouzelnou scénku. Starší dcerka Rozárka si hrála na dítě té mladší, Josefíny. A ta jí naprosto vážným hlasem říkala: „Prosím tě, neskákej mi do řeči!“ Bylo to legrační.
Máte při tak nabitém programu čas na sebe? Stíháte třeba zajít do kina?
David: No, teď ho máme míň. Čas, to je prostě boj. A není zadarmo, člověk do něj musí investovat hodně energie. A když už vyrazíme do kina, jsme často tak vyčerpaní, že na ten film ani nemáme náladu.
Linda: Ale míváme svoje večery. Začínají nám v jedenáct a do půl jedné je to jen naše. Občas vyrazíme i do kina nebo do divadla. Ale jak říkal David, chce to hodně úsilí. Ale pak to stojí za to.
CELÝ ROZHOVOR NALEZNETE V ÚNOROVÉ ELLE.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
Časopis ELLE
