Na Restart by měl přijít každý, koho už nebaví, jak české filmy vypadají stále stejně,“ říká o svém filmu poněkud neskromně debutující režisér Július Ševčík. I když se jedná teprve o jeho absolventský film, kterým uzavírá studium na pražské FAMU, snímek byl už zakoupen do distribuce. V kinech jej můžete vidět v těchto dnech. Jaký tedy Restart je? Moderní a vizuálně krásný, díky finskému kameramanovi Kasimiru Lehtovi. Tématem atraktivní, protože vypráví o lidech z prostředí pražské klubové kultury, možná tedy také o vás. Vypráví o lidech, kteří ve velkoměstě ztratili sami sebe. O lidech zdánlivě bezstarostných, uvnitř však křehkých a osamělých. Pro role ústřední dvojice se režisérovi povedlo získat uznávané divadelní herce, Lenku Krobotovou a Filipa Čapku. Právě s nimi jsme si o lásce, odpouštění, náhodách a osamění ve městě povídali.
K lásce patří také odpouštění. Jak moc je podle vás ve vztazích důležité odpouštět?
Lenka: Odpouštět umím. Jak jednou do něčeho vstoupím z přesvědčení, že jde o smysluplnou věc, ať už se jedná o vztah nebo o práci, tak za tím tvrdě jdu. A když mě pak něco zraní, většinou se pokouším spíš odpustit, než abych všechno rovnou vzdala. Samozřejmě jsou věci, které bych rozhodně odpustit nedokázala. Jednou z nich je třeba fyzické násilí. Sama mám ale štěstí, že jsem se v tak vyhraněných situacích neoctla.
Filip: Odpuštění je důležité, krásné, ale těžké. Zažil jsem spoustu situací, kdy bylo potřeba odpouštět. Myslím, že se nakonec víc uleví tomu, kdo odpustí, než tomu, jemuž je odpuštěno. Umění odpustit je velká síla, vždyť princip viny a odpuštění je biblická záležitost. A to nechci nijak patetizovat. Vždycky jsem si sám sebe vážil, když jsem dokázal odpustit něco závažného. Jednou jsem byl konfrontován s opravdu těžkou situací a docela se mi povedlo ji zvládnout, dotyčné osobě jsem odpustil. Pamatuju si, že mi to tenkrát udělalo dobře, ulevilo se mi. A když jsme pak točili Restart, hodně jsem z té zkušenosti čerpal, protože jsme ten film dělali krátce poté, co jsem si podobně složitou situací prošel. Na druhou stranu jsem sám udělal v životě spoustu špatných věcí, takže to asi je nějak vyvážené.
Věříte, že se vám to nějakým způsobem vrací?
Filip: Říká se to. Tak na tom asi něco bude.
Lenka: Věřím, že se věci vracejí, ať už v dobrém, nebo ve zlém. Všechno se vám v nějaké podobě jednou vrátí. Věřím tomu, stejně jako věřím, že náhody neexistují.
Jak si je vysvětlujete?
Lenka: Možná jsem naivní, ale myslím si, že všechno je nějak – nevím kým nebo čím – řízené. V životě se mi to mnohokrát potvrdilo. Nejsem věřící, ale myslím si, že nějaká vyšší moc existuje.
V co tedy věříte?
Filip: V Boha ve smyslu, jak o něm učí církev, nevěřím. Ale v něco určitě věřím, i když mnohem víc pochybuju. Principiálně jsem spíš pesimista než optimista. I když v dnešním světě je mnohem lepší být optimistou, aby člověk všechno zvládl.
Lenka: Když už se bavíme o víře jako takové, můžu říct, že věřím v dobrého člověka. Věřím tomu, že dobro v lidech má pořád svou sílu. Taky v lidech hledám vždycky spíš to dobré než to špatné. Jak stárnu, ke svému překvapení jsem zjistila, že jsem spíš optimista, což bych do sebe dřív neřekla.
Měli jste někdy pocit, že potřebujete začít znovu?
Lenka: Určitě. Ve vztahu. Ale znovu jsem nezačala, rozešli jsme se. Ono je to vlastně hezké, že nejde vrátit čas a nejde začít znova. Často se mi stává, že když přejde zlé období, uvědomím si, jak je dobře, že se všechno stalo přesně tak, jak se to stalo. Nakonec vždycky musím uznat, že všechno špatné bylo k něčemu dobré. Zní to sice jako fráze, ale potvrdilo se mi to už víckrát.
Filip: Začít znovu? Takový pocit mám skoro pořád. Nakonec si ale pokaždé říkám, že všechno, co mě v životě potkává, je užasné. Díky tomu vím jednoznačně alespoň jednu věc – vím, že žiju. A to docela na plný koule. Akorát jak se ten život rychle řítí, tak si občas říkám: ,Tudy to nechci, proč se to děje?‘ Abyste rozuměli, já žiju v Praze teprve rok a půl. Předtím jsem byl v Ostravě, Brně, prošel jsem oblastními divadly. Se mnou se to střemhlav někam řítí a já se snažím v tom novém světě najít svoje místo. Praha je krásná, ale je rychlá, střemhlavá a mnohdy o loktech. Já nejsem od přírody dravec, k mojí přirozenosti patří spíš strach a pochybnosti.
Lenka: Ale k herectví zdravé obavy asi patří. Zároveň taky zdravé sebevědomí. No jo, kolikrát to není sranda…
Vy o sobě, Filipe, pochybujete, a to jste letos získal Thálii a hrajete ve ,zlaté kapličce‘.
Filip: Ale ty pochybnosti pořád mám. V posledních letech se kolem nás v médiích vyrojila spousta fenoménů, které chrlí ,osobnosti‘ a ,modly‘ z ničeho. Lidi se baví, média bohatnou a hvězdy hasnou a umírají. Jestli má mít něco smysl a svou váhu, jestli máme někam dojít, je dobře, že jsou překážky a pochybnosti a průšvihy. Jenom pak to má cenu. Doufám.
Pociťujete, Lenko, stejně jako vaše filmová hrdinka, že muži jen těžko dokážou ženy pochopit?
Lenka: Záleží na tom, koho potkáte. Nedávno se mě někdo ptal, jaké je postavení žen v naší společnosti. Myslím, že je těžké shrnout takové téma do jedné věty. Je vždycky dobré brát v úvahu jak ženský, tak mužský princip a nějak ty dvě tváře postavit proti sobě tak, aby bylo jasné, že je to o vzájemném pochopení a komunikaci. Ale měla bych přiznat, že si myslím, že žena je přece jen silnější tvor, který umí mít často daleko větší kouzlo osobnosti a tajemství, pevnost a výdrž. Chlapi se často schovávají před pravdou, nechtějí řešit problémy. Ale najdou se stále ještě takoví, co se o pochopení aspoň snaží. S námi to asi taky kolikrát není med.
Filip: Podle mě neschopnost komunikace nezávisí na tom, jestli se jedná o muže, nebo ženu. Dneska máme tolik prostředků komunikace, ale komunikujeme spolu čím dál tím míň. Je to všechno tak strašně rychlé a povrchní, že lidi se opravdu nepotkají, spíš do sebe narážejí, než by si něco řekli. A pokud jde o hlubší vztahy mužů a žen, existuje jeden element, který ovlivňuje vše, a tím je sex. Nemám pravdu?
Podle všeho bude ale s technickým pokrokem v budoucnosti ještě míň komunikace mezi lidmi. Budeme sedět doma, napojení na svět přes kabely, a možná nakonec dojde i na virtuální sex.
Lenka: Já to zas tak černě nevidím, jsem optimistka. Lidi si vždycky najdou cestu, kudy ven. Jako nebezpečí to samozřejmě vnímám, ale ne až takhle tragicky.
Filip: Souhlasím. Sex je pud a pudy jsou iracionální. Pud žádná technika nezkrotí. Myslím, že zápletka je jinde. Dneska je povolené všechno, a to je nuda. A tím, že se všechno může, neexistuje žádná hranice. Lidi tu hranici hledají, a ona se posunuje neustále dál a dál. Adrenalinové sporty, drogy, virtuální světy, zvrhlá televizní zábava…
Lenka: A o tom je vlastně taky ten náš film – Restart.
Nemáte pocit, že když do toho vstoupí láska, ty hranice by přece jenom někdy měly být?
Lenka: Jedna věc je, jak to vnímá Lenka, tedy já, a druhá, jak dalece by zašla a nakonec i zajde Sylva, tedy hlavní postava filmu. Já jsem potkala někoho, na kom mi hodně záleží, a nedovedu si představit situaci ani důvod, proč bych měla takhle riskovat. Na druhou stranu se mi od začátku scénář líbil, přišlo mi to především jako dobrý námět, vždyť ten spouštěcí mechanismus je přece zastupitelný. V situaci, kdy musíte ze dne na den řešit věci, o nichž jste dosud nepřemýšleli, se může ocitnout každý. Jen třeba za jiných okolností.
Filip: Láska a zamilovanost je taky určitý druh pudu. V ten by možná stálo za to věřit. Nejčistší a nejnebezpečnější hazard z těch nebezpečných. Doporučuju zkusit.
K lásce patří také odpouštění. Jak moc je podle vás ve vztazích důležité odpouštět?
Lenka: Odpouštět umím. Jak jednou do něčeho vstoupím z přesvědčení, že jde o smysluplnou věc, ať už se jedná o vztah nebo o práci, tak za tím tvrdě jdu. A když mě pak něco zraní, většinou se pokouším spíš odpustit, než abych všechno rovnou vzdala. Samozřejmě jsou věci, které bych rozhodně odpustit nedokázala. Jednou z nich je třeba fyzické násilí. Sama mám ale štěstí, že jsem se v tak vyhraněných situacích neoctla.
Filip: Odpuštění je důležité, krásné, ale těžké. Zažil jsem spoustu situací, kdy bylo potřeba odpouštět. Myslím, že se nakonec víc uleví tomu, kdo odpustí, než tomu, jemuž je odpuštěno. Umění odpustit je velká síla, vždyť princip viny a odpuštění je biblická záležitost. A to nechci nijak patetizovat. Vždycky jsem si sám sebe vážil, když jsem dokázal odpustit něco závažného. Jednou jsem byl konfrontován s opravdu těžkou situací a docela se mi povedlo ji zvládnout, dotyčné osobě jsem odpustil. Pamatuju si, že mi to tenkrát udělalo dobře, ulevilo se mi. A když jsme pak točili Restart, hodně jsem z té zkušenosti čerpal, protože jsme ten film dělali krátce poté, co jsem si podobně složitou situací prošel. Na druhou stranu jsem sám udělal v životě spoustu špatných věcí, takže to asi je nějak vyvážené.
Věříte, že se vám to nějakým způsobem vrací?
Filip: Říká se to. Tak na tom asi něco bude.
Lenka: Věřím, že se věci vracejí, ať už v dobrém, nebo ve zlém. Všechno se vám v nějaké podobě jednou vrátí. Věřím tomu, stejně jako věřím, že náhody neexistují.
Jak si je vysvětlujete?
Lenka: Možná jsem naivní, ale myslím si, že všechno je nějak – nevím kým nebo čím – řízené. V životě se mi to mnohokrát potvrdilo. Nejsem věřící, ale myslím si, že nějaká vyšší moc existuje.
V co tedy věříte?
Filip: V Boha ve smyslu, jak o něm učí církev, nevěřím. Ale v něco určitě věřím, i když mnohem víc pochybuju. Principiálně jsem spíš pesimista než optimista. I když v dnešním světě je mnohem lepší být optimistou, aby člověk všechno zvládl.
Lenka: Když už se bavíme o víře jako takové, můžu říct, že věřím v dobrého člověka. Věřím tomu, že dobro v lidech má pořád svou sílu. Taky v lidech hledám vždycky spíš to dobré než to špatné. Jak stárnu, ke svému překvapení jsem zjistila, že jsem spíš optimista, což bych do sebe dřív neřekla.
Měli jste někdy pocit, že potřebujete začít znovu?
Lenka: Určitě. Ve vztahu. Ale znovu jsem nezačala, rozešli jsme se. Ono je to vlastně hezké, že nejde vrátit čas a nejde začít znova. Často se mi stává, že když přejde zlé období, uvědomím si, jak je dobře, že se všechno stalo přesně tak, jak se to stalo. Nakonec vždycky musím uznat, že všechno špatné bylo k něčemu dobré. Zní to sice jako fráze, ale potvrdilo se mi to už víckrát.
Filip: Začít znovu? Takový pocit mám skoro pořád. Nakonec si ale pokaždé říkám, že všechno, co mě v životě potkává, je užasné. Díky tomu vím jednoznačně alespoň jednu věc – vím, že žiju. A to docela na plný koule. Akorát jak se ten život rychle řítí, tak si občas říkám: ,Tudy to nechci, proč se to děje?‘ Abyste rozuměli, já žiju v Praze teprve rok a půl. Předtím jsem byl v Ostravě, Brně, prošel jsem oblastními divadly. Se mnou se to střemhlav někam řítí a já se snažím v tom novém světě najít svoje místo. Praha je krásná, ale je rychlá, střemhlavá a mnohdy o loktech. Já nejsem od přírody dravec, k mojí přirozenosti patří spíš strach a pochybnosti.
Lenka: Ale k herectví zdravé obavy asi patří. Zároveň taky zdravé sebevědomí. No jo, kolikrát to není sranda…
Vy o sobě, Filipe, pochybujete, a to jste letos získal Thálii a hrajete ve ,zlaté kapličce‘.
Filip: Ale ty pochybnosti pořád mám. V posledních letech se kolem nás v médiích vyrojila spousta fenoménů, které chrlí ,osobnosti‘ a ,modly‘ z ničeho. Lidi se baví, média bohatnou a hvězdy hasnou a umírají. Jestli má mít něco smysl a svou váhu, jestli máme někam dojít, je dobře, že jsou překážky a pochybnosti a průšvihy. Jenom pak to má cenu. Doufám.
Pociťujete, Lenko, stejně jako vaše filmová hrdinka, že muži jen těžko dokážou ženy pochopit?
Lenka: Záleží na tom, koho potkáte. Nedávno se mě někdo ptal, jaké je postavení žen v naší společnosti. Myslím, že je těžké shrnout takové téma do jedné věty. Je vždycky dobré brát v úvahu jak ženský, tak mužský princip a nějak ty dvě tváře postavit proti sobě tak, aby bylo jasné, že je to o vzájemném pochopení a komunikaci. Ale měla bych přiznat, že si myslím, že žena je přece jen silnější tvor, který umí mít často daleko větší kouzlo osobnosti a tajemství, pevnost a výdrž. Chlapi se často schovávají před pravdou, nechtějí řešit problémy. Ale najdou se stále ještě takoví, co se o pochopení aspoň snaží. S námi to asi taky kolikrát není med.
Filip: Podle mě neschopnost komunikace nezávisí na tom, jestli se jedná o muže, nebo ženu. Dneska máme tolik prostředků komunikace, ale komunikujeme spolu čím dál tím míň. Je to všechno tak strašně rychlé a povrchní, že lidi se opravdu nepotkají, spíš do sebe narážejí, než by si něco řekli. A pokud jde o hlubší vztahy mužů a žen, existuje jeden element, který ovlivňuje vše, a tím je sex. Nemám pravdu?
Podle všeho bude ale s technickým pokrokem v budoucnosti ještě míň komunikace mezi lidmi. Budeme sedět doma, napojení na svět přes kabely, a možná nakonec dojde i na virtuální sex.
Lenka: Já to zas tak černě nevidím, jsem optimistka. Lidi si vždycky najdou cestu, kudy ven. Jako nebezpečí to samozřejmě vnímám, ale ne až takhle tragicky.
Filip: Souhlasím. Sex je pud a pudy jsou iracionální. Pud žádná technika nezkrotí. Myslím, že zápletka je jinde. Dneska je povolené všechno, a to je nuda. A tím, že se všechno může, neexistuje žádná hranice. Lidi tu hranici hledají, a ona se posunuje neustále dál a dál. Adrenalinové sporty, drogy, virtuální světy, zvrhlá televizní zábava…
Lenka: A o tom je vlastně taky ten náš film – Restart.
Nemáte pocit, že když do toho vstoupí láska, ty hranice by přece jenom někdy měly být?
Lenka: Jedna věc je, jak to vnímá Lenka, tedy já, a druhá, jak dalece by zašla a nakonec i zajde Sylva, tedy hlavní postava filmu. Já jsem potkala někoho, na kom mi hodně záleží, a nedovedu si představit situaci ani důvod, proč bych měla takhle riskovat. Na druhou stranu se mi od začátku scénář líbil, přišlo mi to především jako dobrý námět, vždyť ten spouštěcí mechanismus je přece zastupitelný. V situaci, kdy musíte ze dne na den řešit věci, o nichž jste dosud nepřemýšleli, se může ocitnout každý. Jen třeba za jiných okolností.
Filip: Láska a zamilovanost je taky určitý druh pudu. V ten by možná stálo za to věřit. Nejčistší a nejnebezpečnější hazard z těch nebezpečných. Doporučuju zkusit.
