Marie Tomanová vystudovala malbu na FaVU VUT v Brně. Její americká cesta začala v Severní Karolíně, kde odložila malířské plátno a ponořila se do svého nitra skrze psaní. Amerika ji natolik uchvátila, že plánovaný roční pobyt neustále prodlužovala tak, až tam zůstala a po vzoru Francescy Woodman začala fotit. Svůj nový domov si vybudovala v New Yorku.
Tvorba Marie Tomanové nesleduje předem danou linku nebo koncept, je upřímná a vzniká spontánně a v daný okamžik. Primárně zachycuje vztah, který má Marie k modelce nebo modelovi. Od její první sólové výstavy uběhnou letos teprve 4 roky, za tu dobu však talentovaná fotografka zaznamenala veliký úspěch po celém světě. Vystavovala v New Yorku, Berlíně, Tokyu, Tbilisi nebo Arles, letos vydá třetí knihu a na svém kontě má také nespočet rozhovorů pro nejvýznamnější světová média i kampaň pro módní dům Gucci. Marie je již potřetí nominovaná na cenu Czech Grand Design v kategorii Fotograf roku, podruhé je finalistkou. Zda letos nominaci přemění v ocenění se dozvíme již 22. března.
S Marií jsme si povídali o tom, co pro ni znamená její tvorba, proč je na sérií autoportrétů nahá a jak vnímá svoji pozici jako ženy-fotografky na newyorské umělecké scéně. Nahlédněte s námi do kreativního světa hvězdy české fotografie – nepřehlédnutelné Marie Tomanové.
Vnímáš svou fotografickou tvorbu víc jako umění nebo poznání sebe sama?
Myslím si, že to nutně nemusí být jedno nebo druhé, ale může se to vzájemně prolínat. Nejsem konceptuální umělec, nestanovuji si parametry pro projekt, abych je následně zpracovala, moje tvorba je více prožitá a od srdce, je to má zkušenost a ta není systematická a strohá. Také záleží na tom, jak člověk vnímá umění. Pro mě to je obojí – někdy to je více to a někdy to druhé.
Po vystudování malby v ateliéru Martina Mainera ses chtěla od umělecké tvorby distancovat. Co tě přimělo to zlomit a zase tvořit, byť za pomocí jiného média?
Já jsem vlastně nikdy tvořit nepřestala. U Mainera chybělo základní vedení k růstu a podpůrný systém k tomu se rozvíjet. Po skončení školy pro mě malba nefungovala. Odklonění od malby byl pro mě nevyhnutelný moment, jelikož jsem v ní pro sebe neviděla budoucnost. Než jsem odjela do Ameriky, tak jsem žila ve své bezpečné bublině, kde jsem měla denní rutinu téměř neustále stejnou. Toužila jsem po něčem jiném, chtěla jsem vystoupit ze své komfortní zóny a objevovat. Odjezd do Ameriky byl pro mě zásadní. Byl o vykročení z toho, co jsem znala, bylo to dobrodružství a zásadní moment v mém kreativním procesu. V Americe se pro mě pomyslně otevřely možnosti. Uvědomila jsem si, že se nemusím striktně držet malby, hodně jsem v začátcích psala. Denně jsem dokumentovala svůj život, skrze což jsem objevovala sama sebe. Když jsem přijela do Ameriky, tak jsem nebyla ve škatulce, ve které jsem byla doma v Mikulově, najednou jsem nevěděla, kdo vlastně jsem. Psaní mi hodně pomohlo, vnímám to jako stejný kreativní proces jako například malbu.
Když jsi začínala fotit, tak jsi tvořila autoportréty v přírodě, což byly akty bez sexuálního nebo erotického podtextu. Jakou symboliku v tom zastává nahota?
Úplně na začátku jsem nahá nefotila, jelikož jsem fotila v urbanistickém prostředí. Oblečení mi na tom ale vadilo, protože tomu dává další význam a identitu – ať už je neutrální nebo extravagantní. Pro mě to byla další vrstva na syrovém já, která mi vadila, nechtěla jsem ji. Zbavit se oblečení znamenalo to, že jsem tam byla jenom já a neměla se za co schovat. To samé platilo i o vlasech. Jelikož tam nejsou, tak jsem se opravdu neměla za co skrýt. Také nenosím make-up, nebaví mě to a nemám na to moc čas. Podvědomě mě baví odlupovat vrstvy identit a být vyloženě tím syrovým já v té nejčistší formě, ve které to jde. Nikdy mi nešlo o to být na fotkách sexy, primárně jsem chtěla zachytit vztah k přírodě. Buď do přírody zapadnout, anebo ukázat kontrast. Úplně na začátku pro mě bylo nejdůležitější vidět se v té přírodě. Ze začátku jsem se v Americe cítila pouze jako návštěvník, můj pobyt byl časově ohraničen a to, že jsem sama sebe viděla na fotografiích v přírodě mi dávalo pocit, že je to všechno doopravdy reálné.
Když fotíš portréty, na kolik je na výsledné fotografii zachyceno tvé vnímání modela nebo modelky a nakolik je v tom esence jejich osobnosti?
Vždy mi jde o to, zachytit člověka jaký je. Ale to, jak ho zachytím vlastně znamená, že ho zobrazím tak, jak ho vnímám. Vždy se v tom portrétu bude prolínat obojí. Tak jako se tam prolíná člověk, kterého fotím, tak se tam prolínám i já jako fotograf, tím způsobem, jak já ho vidím. Jde spíš o zachycení našeho vztahu, propojení a co spolu v ten moment tvoříme a cítíme. Ve focení portrétu je totiž určitá intimita.
V současné době se fotografii věnuješ full-time a s tím se pojí i placené zakázky, zejména v oblasti módy. Jaký je rozdíl mezi komerčními projekty a tvojí volnou tvorbou? Přistupuješ k těmto oblastem jinak?
To je dobrá otázka. V posledních letech jsem se zaměřovala na uměleckou tvorbu, je to oblast pro mě velmi důležitá a jsem v ní aktivní. Komerční stránka fotografie je pro mě novější. První komerční zakázku jsem fotila pro New York Magazine v létě 2019. Je to pro mě o balancování, jsou to cesty, které se občas prolínají, ale pořád jsou separátní. Třeba v mé knížce New York New York jsou i některé fotky, které byly foceny na zakázku do časopisů, ale pro mě to byly fotky, na které jsem nechtěla, aby se zapomnělo. Módní fotografie mě baví hlavně proto, že spolupracuji s týmem, to si moc užívám. Ve své umělecké tvorbě mohu jít hlouběji, ponořit se do toho a pracovat na tom klidně několik let. Je to samozřejmě mnohem více osobní a o to více těžší. Člověk jde s kůží na trh a kdybych měla dělat jenom to, tak se z toho možná zblázním. Kombinace těchto dvou světů mi docela vyhovuje.
Když se na sebe podíváš do budoucna, vidíš svojí tvorbu v této kombinaci?
Určitě. Pro mě je to skvělý balanc. Spousta komerčních projektů vzniká tak, že mě oslovují lidé, kteří viděli moji volnou tvorbu a chtějí, aby byl výsledek podobný. Zkrátka chtějí mě, což je pro mě velmi osvobozující. Nikdo mě netlačí do ničeho, kde bych nebyla já. V tom je hrozně velká svoboda a radost pracovat.
Kdy nastal v tvé kariéře zlom?
Těžko se to říká, protože se to celé skládá z malých krůčků. Důležitá byla moje první sólo výstava Young American v roce 2018, kterou tehdy kurátoroval kunsthistorik Thomas Beachdel. Určitě i moje první knížka Young American, ke které napsal předmluvu Ryan McGinley, což byl pro mě splněný sen. Dále spousta dalších milníků – druhá knížka New York New York, výstava v Pragovce v Čechách, výstava a nominace na cenu na prestižním foto festivalu Rencontres d’Arles ve Francii, oslovení a reprezentace newyorskou galerií C24 v Chelsea, první Vogue cover, první focení titulky pro The New York Times a interview…
Vnímáš rozdíl mezi pozicí žen na newyorské a české umělecké scéně?
Českou uměleckou scénu zas tak v malíku nemám, jelikož jsem již dlouho pryč. V New Yorku cítím, že je to velmi otevřené jak genderově, tak po všech ostatních stránkách, ale myslím si, že i díky tomu šly platy za fotografickou práci mnohem víc dolů.
Cítíš ty sama nějaké překážky, protože jsi žena nebo jsi nic takového nezažila?
Měli jsme pár nepříjemných situací. Než vyšla kniha New York New York, tak jsme její vydání měli rozjednané s americkým nakladatelstvím v New Yorku, kde mi více méně řekli, že knížka nebude úspěšná, pokud mi k ní nenapíše předmluvu nějaký známý mužský fotograf, protože ženské fotografky se moc dobře neprodávají. Tak jsem jim řekla, že s nimi knihu nevydám a šla jsem k německému nakladatelství Hatje Cantz a předmluvu mi napsala silná žena – Kim Gordon.
Jaký je pro tebe osobně život v New Yorku? Chtěla bys ještě někdy žít v České republice?
Pro mě je život v New Yorku super. Je to už můj domov. Mikulov je pro mě domov, do kterého jsem se narodila, New York je pro mě domov, který jsem si vybrala a který jsem si vybudovala. O Čechách přemýšlím, ne napořád, ale mít tam zázemí je pro mě ideální.
Co považuješ za svůj největší úspěch?
To, že fotím, že tvořím, že mě to pořád baví a že se tím dokážu uživit v New Yorku. Největší úspěch je pro mě to, že jsem stále kreativní a že je pro mě focení vášeň, která neutichá.
Jsi součástí skupinové výstavy v 8smičce Skrze tebe vidím sebe: Dialogy o portrétu, která trvá do 15. května, chystáš ještě nějakou výstavu v ČR nebo někde v Evropě tento rok?
Výstava v 8smičce mě moc nadchla díky skvělé spolupráci s kurátorkami Anežkou Kořínkovou a Kateřinou Sýsovou. Vystavuje tam se mnou spousta mých oblíbených umělců od Libuše Jarcovjákové, Dity Pepe, Václava Stratila či Veroniky Šrek-Bromové. Mám tam k vidění site-specific instalaci s celou sérií It Was Once My Universe a doufám, že se mi výstavu povede navštívit, jelikož trvá až do půlky května. Dále plánuji výstavu s galerií Stieglitz19 v Belgii, kde budu součástí skupinové výstavy zaměřené na portrét, která se otevře v březnu. V červnu otvírám výstavu v Brně v galerii Off Format, kterou kurátoruje Thomas Beachdel a Šimon Kříž. Moc se těším, protože tam pravděpodobně budou i nové věci, které jsme ještě nikde nevystavovali. Také chystám třetí knihu, což je pokaždé obrovský projekt. Na knize opět pracuji s kunsthistorikem Thomasem Beachdelem a vydávat ji bude japonské nakladatelství Super Labo z Tokia. Knihu máme v plánu pokřtít na ikonické NY Art book fair v MoMa PS1 v New Yorku v září, tak je na co se těšit. A také mi tento měsíc vyjde pět titulních obálek na časopisech od Londýna, New Yorku, Austrálie až po Itálii.
